Americká ambasáda měla shromaždovat informace o Jiřím Paroubkovi a situaci v ČSSD. Kdyby jste zvítězil v prezidentských volbách, tak by se možná sbírali informace o vás. Líbilo by se vám to?
Všechny ambasády v každé zemi získávají komplexní informace o dění tam, kde působí. Ambasadoři se v každé zemi běžně scházejí s místními politiky, ekonomy, podnikateli. Dělají to i čeští diplomaté. Český ministr zahraničí se patrně nedozvídá informace o šancích amerických kandidátů na prezidenta jen z české televize či amerických novin. Mně spíše připadá divné, že se nad tím někdo pozastavuje. Každý politik musí počítat s tím,že jeho jednání je předmětem zájmu jak doma tak v zahraničí. Otázkou pouze může být to, jakým stylem se informace získávají.
Získávají informace o vnitřní politice té které země i velké firmy, korporace?
Samozřejmě, mají i své vlastí informační strategie. Podle získaných informací pak vytváří dlouhodobé firemní strategie, často na desítky let dopředu. Kdyby šéfové centrál v jednotlivých zemích nedodávali centrále informace o situaci v té které zemi, tak by poškozovali firmu a dlouho by ve svých manažerských postech nezůstali.
Když jsme u informací. Nedávno byly zveřejněny informace, že v registrech bývalé organizace tajné, leč nikoli nelegální, se objevila jména známých politiků. Byl z toho politický skandál. V Česku se totiž občas tak trochu naplňuje Orwelova myšlenka, že kdo ovládá současnost ovládá minulost, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Jako náhodou se totiž podobná odhalení objevují před klíčovými hlasováními Sněmovny či před volbami. Takže to trochu znehodnocuje myšlenku,že minulost má být využívána jako prostředek k očistě, nikoli k vyřizování účtů.
V každém i dobře fungujícím a tradičním demokratickém systému je zejména období před volbami dobou, kdy se politické strany snaží najít a využít vše co může jejich kandidátovi pomoci. U nás se ale tyto snahy vyskytují ve větším měřítku a brutálnější podobě.
Vyzrálejší demokracie, si většinou takové kauzy pojišťují tak, že, některá vyšetřování jsou přípustná pouze se souhlasem soudu. Pokud se jedná o bezpečnostní otázky, může být soudní výnos i tajný. Obecně ale především platí, že vždy musí existovat někdo nezávislý, kdo to musí povolit. U nás se ale o nezávislosti dá občas pochybovat.
Když už jsme u minulosti. Nezdá se vám, že česká společnost ale i vláda místo budoucnosti spíše řeší záležitosti devadesátých let. Teď je aktuální sedmnáct let stará kauza Diag Human, řeší se nájemné, církevní restituce…..
Čeští politici milují odklady nepopulárních řešení. Jenže problém je nakonec vždy dostihne, ale v nejnevhodnější době. V kauze Diag Human teprve uvidíme, zda vláda dobře rozhodla pokračovat v arbitrážnímu řízení.V živelnosti politického a ekonomického vývoje devadesátých let docházelo k mnohým problematickým rozhodnutím. Pokud nejsme schopni nebo ochotní je dnes sami vyřešit, tak se musíme spolehnout na mezinárodní arbitrážní instituce. Současně se musíme toho poučit, vyvarovat se chyb například při formulaci smluv. Tady je i obrovský prostor pro kontrolní roli opozice.
Dvacet let se táhne i problém nájemného. Má se rychle zcela uvolnit?
Nájemné v tržní ekonomice je cena za službu. Je to jako u ceny chleba. Máme ho zdražit,nebo stále dotovat? Ano, musíme deregulovat. Ale protože rychlá změna nájemného může mít silný negativní dopad na celé skupiny občanů, například důchodců, je třeba dopad deregulace zjemnit. Tedy dočasně kompenzovat lidi, aby nájemné lidi neničilo,měli čas na výměnu bytů.
Jenže například podpora výstavby levných bytů, aby se lidé, kteří nebudou mít na drahé byty měli kam stěhovat, podpora bytových družstev se teď moc nenosí, protože se berou jako státní dirigismus, socializující tendence řízení trhu atd.
Tady je na místě nejdříve udělat objektivní analýzu, zda je skutečně bytů nedostatek, zda je třeba zvýšit nabídku více, než to zajišťuje trh, zjistit, proč trh sám odpovídajícím způsobem nereaguje na poptávku. Pokud se dospěje na základě analýzy ke zjištění, že bytů je nedostatek, a že tržní prostředí samotné nefunguje, je zde je legitimní prostor pro vládní politiku. Aby se například snažila stimulovat výstavbu. Ale jinak ne.
S nezávislými analýzami je ale to v Česku složité. Podívejte se na Pačesovu komisi, která měla dát podklady pro seriozní debatu o dalším dlouhodobě neřešeném problému – energetické koncepci země. Ještě nejsou známy definitivní závěry komise, ale už začínáme řešit, zda tam byly za jednotlivé strany dostatečné počty expertů, aby závěry odpovídaly jednotlivým představám stran. My veřejně požadujeme, aby nezávislá komise plnila stranická usnesení!
Nejsme moc schopni přijímat nestranné vědecké poznatky. I to mne vedlo k rozhodnutí založit nezávislý think thank, určité myšlenkové centrum, kde by se vytvářely nezávislé koncepty, o kterých by se pak diskutovalo. Ideální by tedy bylo, kdyby se například výsledky Pačesovy komise přijaly jako vědecký základ k diskusi , nezpochybňovala se práce komise, ale doplnily se možné nedostatky. Potom by se politické subjekty k jejím závěrům podle svého přesvědčení vyjádřili a mohla by se začít formulovat energetická politika.
Co další problém devadesátých let, který ovlivňuje současnost – církevní restituce?
V rámci prezidentské kampaně a volby jsem nabyl dojmu, že se v této záležitosti dospělo k dohodě. Václav Klaus dokonce po dlouhodobém odmítání řekl, že by zákon podepsal.
Díky tomuto „dojmu“ vy stále sedíte na universitě a Václav Klaus na Hradě!
Potvrzuje se jen můj požadavek, že u tak závažných rozhodnutí je třeba hledat širokou politickou dohodu a mít pojistky, že uzavřené dohody se také splní. Tak závažná rozhodnutí nesmí být závislá na jediném hlase v poslanecké Sněmovně nebo momentálním politickém zájmu. Nesmíme proto mít krátkou paměť a vzít si z restitucí poučení až se bude projednávat například penzijní reforma. Situace, kdy rozhoduje jeden hlas, zda se vůbec u moci udrží vláda, je neudržitelná. I proto, že vláda nemůže rozvíjet jakoukoli ekonomickou strategii.
Nenastal čas na změnu volebního systému?
Myslím že ano. Bylo by dobré, kdyby výsledky voleb měli výraznější dopad na složení Sněmovny, na politický systém, který by zajistil větší roli vítězům voleb.
Jenže zatím osobní animozity politiků nejen mezi opozicí a vládními stranami ale dokonce v jedné straně rozhodují o osudu země a dokáží zablokovat jakoukoli iniciativu.
Politici by v klíčových otázkách měli nechat stranou osobní ambice. Ve vyzrálých demokraciích je to lepší, tam se dokáží v klíčových otázkách od osobních animozit oprostit. Příkladem že to jde i v transformujících se ekonomikách je přístup Slovinska k euru. Tvrdé osobní spory na politické scéně byly v tak klíčové otázce odsunuty a věcně se řešilo jak co nejlépe euro přijmout.
Když každý den ráno kupuji chleba a housky, jen na těchto položkách vidím, že je všechno dražší. Opozice z toho viní vládu a její reformu, vláda ekonomický vývoj ve světě. Jak se v tom má vyznat řadový občan, který nechodil na přednášky ekonomie?
Lidé, kteří každý den řeší jak vyjít se svým příjmem, by měli mít dva pocity. Že jsou dobře informováni a že se s nimi jedná férově. To znamená, že bychom měli dobře lidem vysvětlit, proč například rostou ceny. Druhý aspekt je, jak se společnost s ekonomickými problémy vypořádá. Vláda musí najít způsob, aby si občan řekl, – když už se nám to přihodilo, tak nesmím cítit, že trpím pouze já a nikdo jiný. Náklady spojené s inflací nesmí nést jen jedna část společnosti. Tripartitní vyjednávání musí stále hrát roli, dá se navíc doplnit daňovou politikou, aby si nikdo necítil neúměrně poškozen.
Nežijeme ale v klášteře, opozice vidí, že inflace je ideální příležitost kopnout vládu do kotníku. To je legitimní, ale problém může nastat, když současně přichází s různými nápady, nad kterými i ekonom, který není členem fan klubu současné vlády může dostat husí kůži.
Vysoce populistická tvrzení by ale měla být vždy včas vyvrácena právě informovaností, médii, nezávislými institucemi. Lidé by se např. dozvědět kolik procent z celkové inflace má na svědomí růst cen surovin ve světě a kolik kroky vlády či ČNB.
Opozice by pak měla samozřejmě předložit jasná řešení – komu ulevit například na daních. Pak by se vedla smysluplná diskuse, kde se bavíme o výhodách či nevýhodách té či oné hospodářské politiky.
V pondělí začíná nový školní rok. Když srovnáte Jana Švejnara jako žáka české školy a své děti jako žáky americké školy, kde je rozdíl?
V přijímání a využívání nových impulsů. Dostatečně rychle se na mnohých školách neorientujeme v tom, co se děje ve světě, co nám pomůže v posilování konkurenceschopnosti. Například důraz na jazykovou připravenost by měl být ještě větší, učit angličtinu by se děti měli učit již od první třídy.Větší důraz je třeba klást na tvořivou výuku, na rozvíjení schopností řešit problémy. Razantněji bychom měli zlepšit technické vybavení škol. Největší oříšek je ale školství vysoké. Pokud chceme patřit k předním zemím světa, musíme mít na takové úrovni i školství. Když si vezmete hodnocení universit, tak Karlova universita je podle nejpříznivějších žebříčků asi 200 místě na světě,v jiných žebříčcích zaujímá až 300-400místo. Tady je třeba reformovat podle modelu nejlepších světových universit.
Ale přece se o nás říká, že jsme vzdělaný národ
My jsme vzdělaný národ, to má historický kontext, protože od doby Rakouska-Uherska občané získávali velmi široké vzdělání, vzdělání bylo přístupné téměř všem.
Počet všeobecně vzdělaných lidí, je jedno měřítko, v tom jsme na tom skutečně dobře. Ale pak je zde i to druhé měřítko, totiž kvalita vzdělání a jeho využívání. Nám chybí stále důraz na tu kvalitu, která se projevuje v počtu Nobelových cen, podaných vynálezů, patentů, tvůrčích řešení, průmyslových vzorů. Zde jsme ve většině oborů na tom podstatně hůře než nám konkurujících země.
My máme schopné lidi ve světě!
Ale my je potřebujeme také doma. Proto by pro ně doma měli existovat stejně atraktivní podmínky. Jako musí být čeští fotbalisté schopní sehrát rovnocenný zápas s jakýmkoli světovým klubem, tak musí být průmysloví výrobci schopní konkurovat výrobky výrobkům z celého světa, čeští vzdělanci konkurovat vzdělancům ve světě, české university zahraničním. To je nyní pro nás výzva.
Chcete říci, že se mám stydět za svůj diplom z University Karlovy ?
Rozhodně ne, ale v budoucnu by jste měl také pro svoji universitu něco dělat. Americké a britské školy si velice zakládají na tom,že bývalí studenti se aktivně podílejí na růstu kvality jejich škol. Proto podporují svoje školy i materiálně, zasedají v jejich správních radách. Když si škola nevede dobře, tak rázně mění její vedení i profesory, aby si škola udržela prestiž. U nás zatím absolventi ke své alma mater moc vztah nemají či neprojevují.
Řadu let nám všichni dávali za příklad, a nezlobte se včetně vás, pobaltské státy, jakými úžasnými tempy rostou. Teď tyto pobaltské státy nejen ztratily svoje dvouciferné tempa růstu ale jsou spíše blízko recesi. Co se to stalo?
Část důvodů je vnitřní, část vnější.Ta vnější je propojená s Ruskem, kam pobaltské země dodávají zboží a odkud pochází významné zakázky. Jakmile zájem poleví, ekonomika to okamžitě pocítí. Pak se projevuje přirozený konjunkturální cyklus. Ty ekonomiky rostly tak rychle,že nutně došlo k určitému přehřátí. Pak, když se zvýší ceny ropy, potravin, přidají se k tomu chyby vládní politiky, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Ten problém se netýká jen Pobaltí, ale například i Irska, kde rovněž došlo k výraznému zpomalení hospodářského růstu, z obdobných důvodů. Tam se k tomu ale přidalo přehřátí realitních trhů.
Čeká nás také takový šok?
My máme naštěstí rozmanitější ekonomiku než pobaltské ekonomiky, nejsme závislí na jediném odběrateli. Máme ale zase jiné problémy, musíme řešit posílení koruny, nevíme, jak dlouho se udrží příliv zahraničních investic, které skutečně výrazně táhly česku ekonomiku vzhůru.Musíme vyřešit také důsledky toho, pokud zůstaneme jedinou zemí bez eura v regionu.
Není proto lepší pomalejší růst než desetiprocentní skok, radikální reformy a pak prudký šok? Se všemi dopady na životní úroveň lidí, na nezaměstnanost?
Dobré reformy nejsou na vině, ty se dlouhodobě vyplatí a budou zemi prospěšné. Tady se jedná pouze o to, aby reformy vedle svého pozitivního vlivu současně nepřinášely negativní dopady na celé skupiny obyvatel. Tady záleží na tom, aby vláda měla jasnou hospodářskou politiku.
Jakmile ale padne slovo hospodářská politika, tak řada politiků začne mít kopřivku. Ministr průmyslu dokonce řekl, že by nejraději svoje ministerstvo zrušil . My se velmi bojíme sebemenších vládních rozhodnutí, bereme je hned jako socialistické plánování, státní dirigismus.
V Česku to má své pochopitelné historické kořeny. Není skutečně jednoduché najít optimální míru. Je špatně, když stát dělá všechno, ale také není optimální,když vše přenechá trhu. Především se proto už musíme konečně domluvit, co ponechat státu, kde může stát obstát v konkurenčním prostředí a co převést na soukromý sektor. Oblasti, kde stát bude dál působit pak rychle vybavit kapitálem, počítači, kvalitními lidmi,
Jsme dvacet let po revoluci, nehledáme ten optimální model příliš dlouho? Zejména z toho pohledu, že svět těch dvacet let neustrnul v nějakém hibernaci.
Neviděl bych to tak černě. Jsme byť s různými problémy fungující klasickou tržní ekonomikou, jsme součástí Evropské unie, demokratickou zemí. Náš problém spočívá v tom, že sice jdeme správným směrem, ale utápíme se často v podružnostech. Neumíme rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé cíle, podstatné od nepodstatného, nejsme schopni konsenzu v klíčových otázkách. V takových situacích ztrácíme schopnost zformulovat obecně přijatelnou koncepci dalšího rozvoje společnosti. Musíme najít naši vlastní parketu, znovu dostat na špici školství, vědu,výzkum. Především se musíme zbavit průměrnosti. Průměrnost se už ve světě dnes nevyplácí. Musíme se dostat v ekonomice tam, kde jsme například ve sportu v hodu oštěpem. Musíme konkurovat, špičce, což je vlastně jediná cesta jak se ubránit i ekonomickým a sociálním problémům.