O současné krizi, jejím vzniku, průběhu a dalším vývoji se objevila řada zpráv a článků, často protikladných, takže se lidé v problematice globální krize jen těžko orientují. V rozhovoru s Janem ŠVEJNAREM, významným a uznávaným česko-americkým ekonomem, přinášíme nové pohledy, jež mohou přispět k lepší orientaci ve složitých procesech a projevech, které se dotýkají každého z nás.
* Prezident Václav Klaus nedávno prohlásil, že za současnou krizi mohou bez rozdílu všichni. Obyčejní lidé například tím, že si vzali hypotéky, které nejsou schopni splácet. Souhlasíte s tímto názorem?
Myslím si, že to není pravda. Obyčejný člověk zaměstnaný ve firmě nebo na úřadě neví, co krizi způsobuje, tedy ji ani nevyvolal, neuvedl v život ony finanční instrumenty, které se na ní podílely. Krizi způsobili lidé ve finančním sektoru, hlavně ve Spojených státech, odtud přešla nákaza dál, tedy i do Evropy.
* Odboráři ve svých vystoupeních (viz Revue Sondy č. 8 a 9) zdůrazňují, že se politici musejí zasadit o to, aby krizi neodnášeli ti, kteří ji nezavinili. Je to reálné?
Je to hezká myšlenka, noblesní ideál. V realitě ale nejde prosadit, nedá se totiž zabránit, aby krize nedolehla na všechny. Předáci odborů by proto měli spíše hledat způsob, jak podpořit potřebná makroekonomická a mikroekonomická opatření, která by dopad krize snižovala, a podporovat poptávku.
* Poptávku může zvýšit například i šrotovné. Vy však jeho příznivcem a zastáncem nejste. Proč?
Šrotovné je kontroverzní, krátkodobé opatření, navíc tak trochu asociální. Pomáhá vyšším a středním vrstvám, které mají auto a prostředky na nové auto. Chudší vrstvy na nový vůz nemají. Dávám proto přednost jiným, efektivnějším opatřením. Šrotovné je akceptovatelné pouze jako součást celoevropských opatření na povzbuzení poptávky, protože proti krizi bychom měli postupovat v souladu s Evropou i USA. Přesto je to opatření, z něhož nejsem nadšený.
* Krize jednou, ať dříve či později, odezní. Jak se změní, či jaká bude ekonomika po krizi?
Ekonomika se bezesporu bude měnit, ovšem hlavně do doby, než lidé na současnou krizi zapomenou a otrne jim. Efekt tedy bude krátkodobý. Banky zpřísní podmínky pro půjčování peněz, začne se šetřit, všude porostou úspory. Mimochodem – úspory již rostou celosvětově. Lidé jsou více obezřetní. Jakmile však přejdeme do silné konjunktury, bude vše jinak, zapomene se na pokles a obezřetné chování. Pro potvrzení nemusíme ani chodit do zahraničí či vzdálené historie. Stačí připomenout situaci v České republice kolem roku 1996 a následný ekonomický vzestup od roku 2000.
* Znamená to, že i automobilky začnou opět chrlit auta jako o závod?
Automobilizmus je speciální obor. Když padne velká automobilka, má to multiplikační dopad i do jiných oborů. Uvádí se, že každé místo, které ztratíme v automobilovém průmyslu, znamená ztrátu dalších devíti míst v doprovodných oborech a profesích. Každá země se proto krachu automobilky brání. Celosvětově je však kapacita automobilového průmyslu předimenzovaná, převyšuje poptávku. Prakticky to znamená, že by měly skončit dvě velké automobilky. Jenže jaké, když každá země brání tu svoji, právě pro onen multiplikační efekt! Americká vláda to řešila, poté co do automobilek v problémech aktivně vstoupila, aby zmenšila škody, bankrotem. Z něho pak vyjdou americké automobilky nejen očištěné, ale patrně i menší.
* Stejný spor probíhá o to, zda nechat v krizi zaniknout i jiné velké firmy, jejichž pád by také vyvolal řetězovou reakci.
V principu ty firmy, které neprokázaly životaschopnost a odolnost, by v období krize zaniknout měly. Když někdo na sebe vezme riziko podnikání, musí počítat s tím, že může také zaniknout. U velké firmy, na kterou je navázána řada firem jiných, by nebylo od věci přihlédnout k tomu, zda krachuje proto, že neustála krátkodobý šok, ale kdyby získala překlenovací úvěr, mohly by se výroba a zaměstnanost zachránit. Tedy pomoci, pokud je podnik perspektivní. Jiná věc je, když se podnik ocitne v potížích kvůli zastaralé výrobě, špatné konkurenceschopnosti a neschopnému vedení.
* Proč se mezi politiky pozvolna vytrácí optimizmus, že krize brzy skončí? Vždyť některé ekonomické ukazatele se dokonce zlepšují, což může signalizovat, že krize končí…
Reálně existují dva scénáře možného vývoje. Podle jednoho jsme už zažili velký pokles a nyní se již situace obrací. Horší scénář spočívá v tom, že jsme v pádu dočasně zpomalili, někde v některých ukazatelích se dokonce propad zastavil, ale pak dojde k tomu, že pokles bude pokračovat dál a recese přejde do deprese. Tento scénář je stejně reálný jako ten první. Z toho pramení ona velká nejistota.
* Jak by horší scénář pocítili lidé?
Především by se zvyšovala nezaměstnanost a lidem by klesaly příjmy.
* Neznamenalo by to ohrožení pro banky? Klesala by přece schopnost občanů splácet své dluhy a úvěry. Češi mají u bank a dalších finančních institucí půjčeny stovky miliard korun.
Naše banky jsou naštěstí v dobré situaci. Je to poslední sektor, o který mám obavy. To by musely řetězově krachovat banky v západní Evropě, než bych se začal bát o české banky.
* I když ve světě zaplňuje krize stále první stránky novin, v Česku se mezi politiky o krizi moc nemluví. První stránky novin naplňují informace o nových stranách a politických formacích. Spíše než protikrizová opatření se probírá, jak zabezpečit předvolební sliby. Není to v době krize tak trochu riziko?
Říkat, že věci půjdou nebo mohou jít špatně, není před volbami populární. Do voleb totiž zbývají pouze tři měsíce. Proto se na recesi doma tak moc nezaměřujeme. Lidé, přestože politici mají trochu jiné starosti, ale stále častěji vidí, že dopady krize se začínají už reálně projevovat kolem nich. Řada známých ztrácí zaměstnání, zmenšují se příjmy, firmy, v nichž pracují, mají problémy apod. Jsem spíše stoupencem toho, aby vláda lidem nalila čistého vína. Aby je nestrašila, ale přijímala průběžně opatření, která mohou dopady krize zmírnit. Zastavit ji totiž – žel – neumíme.
* Přitom dopady krize i ztrátu času pro hledání konstruktivního řešení pocítí pravice i levice!
Je to i projev kontinentální Evropy. Vezměte Británii a USA. Tam došlo ke shodě, že je třeba využít razantní krátkodobé fiskální impulzy, monetární expanzi, aby se zkracovala doba probíhající krize a napomohlo se nastartování nového růstu. V Evropě se obdobná opatření přijímají s určitým sebezapřením. Krize sice tvrdě doléhá na podniky, státní kasu, ale firmy se společně s vládami snaží především utlumit dopady na obyvatelstvo. Nepropouští se v tak velké míře, zkracuje se pracovní doba, vláda dotuje ztrátu mezd atd. Vlastně se udržuje stav, kdy krize tak tvrdě na občany nedopadá. Propad ale pokračuje a jednou to lidé odnesou.
* Co v takové situaci dělat?
Zastávám angloamerický model řešení krize, že je lepší mít ráznou krátkodobou strategii, s větším schodkem i s větším krátkodobým zadlužením. To by se zaplatilo z budoucích zisků za éry prosperity. Tento model zajišťuje trochu jistěji úspěch než model evropský, který je podmíněn panujícími obavami z hyperinflace, ohrožení obyvatel atd. Celosvětově jsme svědky dvoukolejného přístupu k řešení krize, který zabraňuje jednotnému postupu. Americký prezident Barack Obama se to během svého evropského turné snažil změnit, ale marně.
* Není to tím, že evropské politiky straší například Lotyšsko, kde dochází k zásadním ekonomickým problémům, jež se projevují i snižováním platů či důchodů? Lze to brát jako varování, že existují hranice bezpečného jednání, že je potřeba racionální domluva mezi politiky?
Lotyšsko mělo na problém zaděláno dříve už tím, že nepřijalo euro, ale současně s ním velice pevně svázalo svoji měnu. Teď musí nechat ekonomiku vláčet nahoru a dolů, protože musí držet svou měnu pevně s eurem i přes velké výkyvy eura. Lotyši šli cestou tak půl na půl. Teď musejí počítat s tím, že mzdy a důchody mohou jít nahoru, ale také dolů.
* Má smysl hovořit v době krize o zvyšování daní, o tom, zda posílit jejich progresivitu?
Jaký systém daní je optimální, to je dlouhodobá otázka, která by se měla řešit nezávisle na krizi. Jestliže však chceme v době krize udělat fiskální stimul, tak bychom ho měli dělat souběžně s Evropou. Zastávám názor, aby daně byly v době krize nízké. Ale jestli budeme mít progresivní, nebo neprogresivní daně, je otázkou spíše pro voliče. Obama například asi zvýší daně pro bohatší lidi. Rozhodující je ale míra zvýšení, rozhodně nesmí pro okamžitý efekt získání více peněz do rozpočtu dojít k tomu, že by lidé nebyli motivováni k výkonu, zisku, úspěchu. V Česku ale zatím máme spíše nízké daně z nemovitostí. Bylo by lepší zvýšit tyto daně, než mít velké daně z příjmu.
* Kde ale vzít na výdaje, když právě z důvodů dopadů krize chybějí ve státním rozpočtu peníze? Je přijatelný vyšší schodek?
Náš schodek by měl být asi tak velký, jako v okolních zemích Evropské unie, abychom jeho výší nevyčnívali. Protože potom by nás viděli investoři negativně.
* Nestálo by za to v době krize například omezit porodné, ale nesnižovat podporu v nezaměstnanosti?
V době krize by bylo dobré při změnách v sociálním systému především dosáhnout shody napříč politickými stranami. A souhlasím – i v USA, které nejsou zemí s výraznými sociálními prvky, platí, že v době krize všechny strany podporují opatření pomáhající nezaměstnaným.
* Nehrozí nám válka bohatých proti chudým?
Recese či krize polarizují vztahy ve společnosti. O tom nemusíme debatovat, to je realita. Extrémní strany mohou získávat popularitu i vliv. Záleží na demokratických stranách, zda si toto nebezpečí uvědomí a dokážou mu čelit rozumnou politikou.
Prof. Jan Švejnar, Ph. D. – je významný česko-americký ekonom, – v současnosti působí jako profesor ekonomie, obchodu a hospodářské politiky na Michiganské univerzitě, – je oslovován jako mezinárodně uznávaný profesor ekonomie, který navrhuje nominace na Nobelovu cenu v oboru ekonomie, – v roce 2008 kandidoval na post prezidenta ČR, – je předsedou dozorčí rady Československé obchodní banky, – je ženatý a má dvě děti.