Historicky lidé v Evropě vždy vnímali města tak, že jde o místa, kde je nakumulován lidský kapitál, kde se děje více profesionální činnosti, vzkvétá vzdělanost a je blahobyt všeobecně vyšší než na venkově. »To je sice pravda,« poznamenává Jan Švejnar, profesor globální ekonomie na Columbia University v New Yorku, »jenže nemusí tomu být ve všech případech. Také menší obce dnes mohou mít centra s technologií na vysoké úrovni. Díky současným moderním komunikačním technologiím se už i tam může dít celá škála aktivit, donedávna vyhrazených pouze městům.«
Evropská unie zdůrazňuje také urbánní dimenzi svého dalšího rozvoje. Ale je vytváření velkých městských aglomerací pouze pozitivním jevem?
Myslím, že existují dvě základní sbíhající se tendence. Na jedné straně městské aglomerace dosahují větší ekonomické efektivnosti. Když blízko sebe pracuje více profesionálů, vyměňují si své nápady a navzájem se inspirují, vede to k rozvoji místní ekonomiky. Jinak řečeno, aglomerace tohoto typu se stávají stále silnějšími »ostrovy«, které absorbují nadějné talenty i lidi s velkými praktickými zkušenostmi a znalostmi. Na druhé straně za současného rozmachu informačních a komunikačních technologií je logické, že mnoho lidí sice může být součástí dané aglomerace, ale nemusí být v ní fyzicky přítomno. Typický americký kampus je dobrým příkladem. Vezměme si Cornellovu univerzitu na severu amerického státu New York. Je od stejnojmenného velkoměsta vzdálena čtyři hodiny jízdy, má vlastní aglomeraci, a přece s městem New York intenzivně komunikuje.
Ale musíme vést v patrnosti i nadnárodní aspekty. Např. obří čínská aglomerace Šanghaj je dnes propojena se světem mnohem více než kdykoliv jindy předtím. Takže i když aglomerace vytváří směrem dovnitř výrazný ekonomický efekt, funguje ekonomický efekt i z aglomerace směrem ven přes všechny kontinenty.
Jenže nevede to vše ke snaze bohatých aglomerací a regionů o ekonomické osamostatnění, když získávají pocit, že jsou dostatečně bohaté a na »chudý« zbytek státu doplácejí? Máme tu příklady Skotska, Katalánska, severní Itálie…
Možnost takových snah jistě nelze bagatelizovat. Ovšem osvícení lídři velkých aglomerací si dobře uvědomují, že sami de facto využívají i »zbytek světa« či »zbytek ekonomiky« vlastního státu podstatně více než dříve. Např. si zadávají zpracování věcí jinde, využívají znalostí »zvenčí« apod. Pokud některé regiony usilují o větší autonomii či dokonce o nezávislost, činí tak spíše z politických než z ekonomických důvodů. Třeba právě Katalánci by se přece sice rádi osamostatnili, ale vůbec nestojí o to, aby se přerušila jejich hospodářská spolupráce se Španělskem či aby snad dokonce byli Evropou ostrakizováni.
Na druhou stranu chudé regiony tendence k osamostatnění nevykazují…
Ano. Ale je zajímavé, že bohaté regiony jsou často ochotny do chudších sousedů výhodně investovat. Koneckonců právě v Evropě je jasná snaha nivelizovat rozdíly v bohatství mezi regiony i mezi státy, aby všechny mohly fungovat jako jeden celek.
Určitě bychom však neměli opomíjet fakt, že příliš rychlý, ba překotný urbánní a územní rozvoj ve smyslu soukromého podnikání může tlumit důraz na sociální aspekty či vést k zanedbání šířeji pojatého ekonomického užitku. Což se může odrazit v negativních jevech, např. v příliš velké hustotě obyvatelstva na malém území, znečišťování ovzduší atd. Proto je tolik žádoucí určitá koordinace zvýšení ekonomické efektivnosti s maximalizací šířeji pojatého ekonomického a společenského blahobytu.
U nás je nejbohatším regionem Praha. Ale není to tím, že v ní mají sídlo takřka všechny nejvýznamější firmy z celého Česka, avšak hodnoty vytvářejí jinde?
Praha svou geografickou polohou, dobrou dopravní dostupností včetně mezinárodního letiště i jako sídlo orgánů ústřední státní správy samozřejmě láká nadnárodní a další velké společnosti. To bych jim nezazlíval. Pravda, např. ve Švýcarsku řadu i celoevropských centrál velkých nadnárodních společností najdete mimo Curych či Ženevu. Domnívám se, že i u nás regiony s dobrou dopravní infrastrukturou a rozumnou vlastní hospodářskou politikou časem budou stále více lákat velké firmy, aby v nich měly nejen výrobu, nýbrž i své vedení. Ostatně Mladá Boleslav také není v Praze, že? A Ostrava díky pendolinu, ale rovněž díky soukromým železničním dopravcům se dnes Praze rychle přiblížila. A už dávno se přece tvrdilo, že Plzeň je předměstím Prahy – nebo se to říkalo obráceně? Teď, když jsou obě města propojena dálnicí, to může znít ještě přesvědčivěji.
ČR má velkou výhodu v tom, že je kompaktní ekonomikou a její území není rozkouskováno jako třeba Chorvatsko. Kdyby u nás existovala lepší dopravní infrastruktura a lidé mohli snáze dojíždět za prací i na vzdálenosti, které jsou běžné ve Spojených státech nebo jinde ve světě, nebude příliš záležet na tom, kde každý z nás pracuje a kde bydlí. Takový jeden velký společný pracovní trh by naší zemi velmi pomohl.
Co říkáte odhadu Ministerstva financí, že obce jako celek by letos mohly vykázat přebytek svého hospodaření 11,6 mld. Kč, zatímco stát se každoročně musí smiřovat s vysokým deficitem svého rozpočtu?
Stát, resp. konkrétní vlády se dopustily mnoha, a to i závažných chyb a zadlužení země by jistě nemuselo být tak vysoké. Nicméně je třeba si připomenout, že když např. někde skončí významný místní zaměstnavatel – kdo tam především řeší prudké zvýšení míry nezaměstnanosti? Přece stát, nikoliv dané město. A zejména stát zasahuje i v případě velkých živelních katastrof apod. Z centrální úrovně se řeší výplaty důchodů, dávek sociální podpory apod. To nejde z rozpočtů obcí a krajů. Státní rozpočet by jistě měl být dlouhodobě vyrovnaný, případný deficit pak jen nepříliš výrazný. Krátkodobě by rozpočet měl být proticyklický. A to v tom smyslu, že za recese, kdy podniky neinvestují a lidé oddalují nákupy, by vláda uskutečňovala dobře promyšlené a dobře připravené investice, např. do zmíněné dopravní infrastruktury. Což by krátkodobě pomohlo řešit problémy ekonomiky včetně vysoké nezaměstnanosti a což by mělo i dlouhodobou návratnost.
Zeptám se z pohledu řady čtenářů asi poněkud »kacířsky«: Nebyl byste pro to, aby stát pod dojmem dobrého celkového hospodaření obcí jim ubral z RUD?
A já poněkud »kacířsky odpovím: V rozumných případech bych pro to byl. Ovšem RUD by mělo být založeno i na obecně přijatelném principu, že bude nastaveno dlouhodobě a jeho pravidla se nebudou ad hoc měnit podle toho, jak zrovna která vláda momentálně potřebuje získat dodatečné zdroje, ať už by takovou změnu zdůvodňovala čímkoliv. Dosahují-li obce kladného salda svých rozpočtů, ať si vytvářejí rezervy do budoucna – ale také ať si zároveň stanoví jasná pravidla, za nichž budou moci tyto rezervy použít. Na druhou stranu připusťme, že jakkoliv jsou výsledky celkového hospodaření obcí, zejména v porovnání s rozpočtem státu, impozantní, u jednotlivých obcí už zpravidla o nějaké horentní přebytky nejde. Navíc to často jsou peníze šetřené na projekty, které se budou uskutečňovat až v následných letech.
I když výsledky hospodaření obcí jsou příjemné, výraznou částí jejich výdajů jsou výdaje takříkajíc mandatorní, na vlastní provoz, na zřizované příspěvkové organizace apod., Nezbývá jim tak mnoho peněz, aby s nimi mohly samy aktivně nakládat… Co s tím?
Tahle otázka hýbe celým světem a neplatí pouze pro Českou republiku. Ale můžeme se poučit z toho, jak se řeší jinde. Proto bych v příštích letech očekával, že i u nás nastane situace, kdy obce i regiony budou schopny více se prosazovat na finančních trzích a vydávat třeba vlastní dluhopisy.
Byly by řešením pro naši zemi i místní daně? Ať už na úrovni obcí, nebo krajů?
Jistě by šlo o velmi dobrý a vhodný doplněk příjmů územních samospráv. Přesouvání výběru daní na místní úroveň je logické: Obce i regiony vědí samy nejlépe, co skutečně potřebují, a vybrat daně v místě a v místě je i použít je jen naplňování principu subsidiarity, tolik zdůrazňovaného i Evropskou unií. A usnadní to rovněž pozici centrální vládě, která je beztak zahlcena vším možným. Doufám, že tímto blahodárným směrem se vydá také Česká republika. Vrátím-li se k praxi USA, tak tam z místních daní financují např. základní a střední školy. Rodiče dětí proto mají větší motivaci dohlížet na kontrolu výběru daní i nakládání s nimi a více se také angažují v chodu a fungování samotných škol.
Jenže jakmile se u nás nastolí otázka místních daní, stát zareaguje: Místní daně? Prosím. Ale ne na úkor daní, které vybírám já, stát!
Tohle dilema platí snad všude. Ale rozumné státy si s ním už poradily. A nevěřím, že by to náš vzdělaný národ nezvládl. Prostě jde jen o to, nalézt slušnou kompromisní dohodu.
Jsme teprve na počátku programovacího období EU 2014+. Ale již teď téměř jistě víme, že po roce 2020 Česká republika bude do rozpočtu EU více odvádět než z něho dostávat. Nevrátí se nám pak jako bumerang různé současné i minulé investice, které časem budou vyžadovat rekonstrukce, na něž už nebudeme mít peníze?
Toto riziko opravdu nelze vyloučit. Proto bych příštích šest let do konce současného programovacího období rád bral jako solidní přípravu na zajištění udržitelnosti všech těchto investic. S pomocí evropských peněz se už vcelku vybudovala základní infrastruktura, byť ji mnohde ještě zbývá dokončit či rozšířit. U každého projektu se musíme důkladně zamýšlet nad tím, jak bude financována jeho údržba, opravy a rekonstrukce, jaké náklady si vyžádá jeho provoz. Takže vytvořit si koncept udržitelného rozvoje je dnes úkolem pro každou obec i každý region. O státu ani nemluvě.
Jste za této situace spíše pro investice do »měkkých«, nebo »tvrdých« projektů?
Např. infrastruktura určitě bude vyžadovat ještě značné investice. Takže ani »tvrdé« projekty bych nepodceňoval. Ale v moderní ekonomice se ukazuje, že třeba investice do lidského kapitálu mají obdobnou, ne-li vyšší návratnost než dejme tomu investice do strojního vybavení. Mějme vždy na zřeteli, v čem spočívá komparativní výhoda dané obce, daného regionu. A v souladu s touto výhodou obce a regiony dál rozvíjejme. Sáhnu pro příklad k vysokému školství, v němž se pohybuji: Existuje-li někde regionální univerzita už dnes na slušné úrovni, pak neváhejme investovat do jejího dalšího rozvoje, aby se stala špičkovou a do regionu stahovala lidský kapitál, a ne aby z něho »mozky« odcházely.
Dnes si však mnohý starosta raději vezme úvěr, než aby riskoval pozdější možné problémy s čerpáním a vyúčtováním dotace…
Ani já si nemyslím, že dotace, která pochopitelně má vždy více různých, někdy i velmi složitých omezení, musí být pokaždé ideálním řešením. Navíc současné úrokové sazby jsou velmi nízké. Zastupitelstva i experti, které si přizvou na pomoc, by měli velmi uvážlivě posuzovat každý zamýšlený projekt. Vždyť přece každá menší obec nemusí mít vše na svém území. Pro mnohé si přece můžeme zajet k sousedům – ovšem za předpokladu dobré dopravní infrastruktury a základní dopravní obslužnosti. Ostatně, čerstvé mořské ryby můžeme kupovat, aniž bychom byli u moře.
A ještě k termínu »čerpání« dotací. Mně evokuje situaci, kdy si stačí vymyslet jakýkoliv, i nesmyslný projekt, a pak už jen natáhnout ruku po dotaci a začít ji »čerpat«. Někdy je nejlevnější »nečerpat«. Zkrátka, je žádoucí, aby veřejní činitelé na všech úrovních vzali v potaz delší horizont zamýšleného projektu, než je doba jejich služby.
Evropská – a s ní i česká – ekonomika se pomalu zvedá z kolenou. Jenže hrozby růstu daní, cenové nestability, deflace, ohrožení eura (a české koruny) apod. trvají. Dává přesto tato situace nějaké příležitosti či výzvy i obcím u nás?
Začnu příkladem z USA. Stát Texas je tam velmi konzervativně řízen, nachází se ve výborné fiskální situaci a dosahuje špičkového ratingu. Nyní jeho guvernér zvažuje vydání dlouhodobých státních dluhopisů (nevylučuje se ani to, že by byly stoleté), aby se mohlo investovat do celostátní infrastruktury s dlouhodobou životností.
Ale zpět do České republiky. Jak už jsem řekl, určitě je nutné v každé obci při promýšlení možných projektů brát v úvahu i její investiční možnosti. Ale pokusme se uvažovat také opačně. Totiž posuzujme, zda peníze odložené na tyto projekty raději nevložit do produktů, které přinesou vyšší návratnost. Nová otázka proto může znít: Co je lepší – vydat peníze na projekt v naší obci, nebo je investovat jinde? A když už se pro projekt v obci přece jen rozhodneme, můžeme se pak dále ptát, musí-li být uskutečněn už letos, či zda by nebylo výhodnější s ním řekněme dva tři roky počkat, ještě lépe jej zatím připravit a odložené peníze investovat třeba na finančních trzích.
Dosahují-li obce kladného salda svých rozpočtů, ať si vytvářejí rezervy do budoucna. Avšak ať si také zároveň určí jasná pravidla, za nichž budou moci tyto rezervy použít.
Prof. Jan Švejnar, Ph.D., je spoluzakladatelem a předsedou řídícího a dozorčího výboru CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. I jako předseda někdejší Ekonomické rady Asociace krajů (ERAK) velmi dobře zná problematiku fungování a financování územních samosprávných celků.