Datum: 31.8.2012 Radim Klekner (internetový deník Aktuálně.cz)

To, co potkalo Řecko, by neustála žádná země

Praha – Žádná země by nebyla schopna ustát takové zvýšení úrokové míry, jaké zažilo Řecko, říká v rozhovoru o příčinách finanční krize v Evropě ekonom Jan Švejnar.

Aktuálně.cz s ním mluvilo o tom, v čem se Řecko podobá České republice a proč mohla tak malá země destabilizovat celou eurozónu.

Aktuálně.cz: Řecká krize zahýbala eurozónou i samotnými základy EU víc, než si zastánci evropské integrace byli ještě před rokem ochotni připustit. Kde se stala chyba?

Řecká ekonomika představuje přibližně dvě procenta HDP Evropské unie a naskýtá se skutečně otázka, jak může tak malá ekonomika zahýbat celou Evropou.

Je též nutno si připomenout, že Řecko mělo před krizí velmi dobrý rating a bylo schopné splácet svůj dluh, který byl sice podstatný, avšak jiné země, kupříkladu Japonsko, měly dluh v poměru k HDP ještě větší. Když ale přišla finanční krize, která – a to je třeba zopakovat – přišla ze Spojených států, situace se zásadně změnila.

A.cz: V jakém smyslu?

Následkem této externí krize se změnilo chování finančních trhů a Řecku a jemu podobným zemím několikanásobně vzrostla úroková míra, kterou platí na obsluhu svého dluhu. Takové zvýšení by žádná země, včetně Německa, nebyla schopna ustát.

Ukázalo se, že řecká ekonomika je mnohem zranitelnější než jiné a že strukturální problémy jsou mnohem větší než jinde v EU.
Nepomohlo ani to, že řecká vláda snížila platy ve veřejném sektoru, propustila spoustu lidí, posunula odchod do důchodu a prakticky přes noc prosadila zásadní změny.

Ty byly nicméně nedostatečné, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace na finančních trzích, jak se dále vyvíjí úroková míra a poměr zadlužení k HDP. To vyvolává na finančních trzích obrovské tlaky a situace se neustále zhoršuje.

A.cz: Šéfka MMF Lagardeová Řekům vytkla, že neplatí daně. To byla hlavní příčina kumulace rozpočtových deficitů a tím i narůstajícího zadlužení. Řadoví zaměstnanci v Řecku ale daně platí…

Různé státy na světě se velmi liší svou schopností daně vybírat. Daří se to Spojeným státům, v Evropě pak Německu a severským zemím, Řecku zato příliš ne. Za současnou situaci si proto Řekové do určité míry mohou sami.

Evropské vlády příliš škrtají

A.cz: V roce 2011 vybrala řecká vláda na daních necelých 60 miliard eur, daňové úniky ale představovaly nejméně 30 miliard. Argumenty, že si „líní“ Řekové nechali platit horentní mzdy, proto neobstojí. Průměrná mzda ve státním sektoru činí 1200 eur a to v unijním měřítku opravdu není hodně…

Souhlasím s tím, že daňové úniky v Řecku jsou skutečně podstatné, měli bychom si ale též uvědomit, že restriktivní opatření mají ten krátkodobý efekt, že snižují HDP. Platí, že pokud bude stát vybírat více na daních, pak se omezí domácí poptávka. A to zase bude mít negativní efekt na HDP.

Přenesme si to do našeho kontextu, kde jsme za první čtvrtletí zaznamenali jednoprocentní pokles a očekáváme ho i nadále. A vidíme, že všechno, co se odehrává na domácí scéně, slabá spotřeba a tím i slabá poptávka, nás táhne dolů, podniková sféra je velmi opatrná, málo se investuje, táhne nás to taky dolů.

Co nás táhne nahoru, to je export, ne ale dostatečně na to, abychom byli v pozitivních číslech.

V Řecku je to podobné, domácí poptávka je utlumena do té míry, že vláda bude mít čím dál větší problém vybírat daně. HDP tak bude dále klesat. V tom má MMF pravdu, když říká, že evropské vlády příliš podvazují ekonomiku, příliš škrtají.

A v tom je zásadní rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Američané začali na počátku krize velmi silně stimulovat poptávku. Evropa se proto stále potácí někde na pomezí recese a počínající konjunktury, zatímco USA už zaznamenávají růst, byť to tempo je velmi pomalé.

A.cz: Nebylo by v případě Řecka skutečně řešením odpustit zemi její dluh, či alespoň jeho podstatnou část, jak navrhuje Koalice radikální levice (Syriza)? Nebo termíny splátek alespoň o několik let posunout?

Myslím si, že právě k tomuhle řešení nakonec dojde. Řecko již ostatně prošlo bankrotem, když nebylo schopno dostát svým závazkům a část dluhu mu byla odpuštěna (107 z celkové částky cca 360 miliard, pozn. redakce).

Lze proto očekávat další restrukturalizaci dluhu. Německo a další země jsou ochotny Řecku poskytnout nové půjčky, řecká vláda musí ale uskutečnit další strukturální změny.

Jejich blahodárný efekt se ale projeví až po určité době, zatímco potřeba ekonomického stimulu je okamžitá. Naskýtá se ale i prakticka otázka, zda bude Řecko schopno provést reformy, pokud peníze od EU dostane. Zda to dovolí tamní politická situace.

Divoké finanční trhy

A.cz: Jakou roli hraje v řecké krizi spekulativní kapitál? Neroztáčí tu dluhovou spirálu právě on?

Finanční trhy vysílají signál, jak se investoři dívají na určitou zemi. Jestliže požadují vysokou úrokovou míru na úvěry, vyvolávají tím vyšší náklady spojené s obsluhou dluhu a ta riziková prémie v případě Řecka je skutečně mimořádně vysoká.

A proto si myslím, že určité koordinace či integrace bankovního sektoru i fiskálních institucí bude v Evropě zapotřebí. Společná měna řadu let fungovala celkem úspěšně, byla to ale jen částečná integrace.

A.cz: Řecké dvouleté bondy se v létě 2009 prodávaly s úrokem 1,7 procenta, letos v únoru byly na sekundárním trhu nabízeny s úrokem 177 procent? Neměly by se finanční trhy víc regulovat?

Ano, nevnímal bych to ale jako nějaké házení klacků pod nohy. Je jen zapotřebí, aby to, co se na finančních trzích děje, bylo transparentní a regulace byla ve smyslu rozumných doprovodných opatření.

V tom smyslu je regulace potřebná, finanční trhy jsou tak divoké, že dokážou vykolejit i velké země a ekonomické celky, jako je Evropa.

A.cz: Krize se teď přesouvá do Španělska. Proč zrovna tam? Ještě v roce 2009 byl španělský dluh na úrovni 53 procent HDP.

Vlády v Madridu, ať již předtím socialisté, či nyní lidovci, reagovaly poměrně rychle drastickými úspornými opatřeními a nepomohlo to.

To, že ve Spojených státech to nemělo takový obrovský dopad jako nyní ve Španělsku, jen potvrzuje, že finanční trhy jsou skutečně schopny ekonomiku některých zemí destabilizovat. Španělsko nebylo nijak silně zadluženou zemí, problém tam byl především v jednom sektoru ekonomiky – stavebnictví.

A.cz: Neopakuje se tady jen scénář irské a americké krize – tedy náhle splasklá hypoteční bublina?

Nákaza může díky panice na finančních trzích přeskočit z jedné země do druhé velmi snadno. Za recese se jednotlivci, celé rodiny, malé firmy i velké podniky stávají velmi rychle nesolventní, nejsou schopny splácet úvěry a ty se pak v bankách kumulují.

Roztáčí se dluhová spirála a realitní trh plný hypoték se stává zdrojem toho, co žene ekonomiku dolů.

Rozdíl mezi USA a Evropou

A.cz: Odvážný recept na krizi zvolil italský premiér Monti, který na jednu stranu usnadnil propouštění zaměstnanců a posunul věk odchodu do důchodu, zároveň ale zdanil ty, kdo na krizi vydělávají. Co je důležitější – snížit daně firmám, nebo se postarat o to, aby spotřeba šla nahoru?

Tyhle dvě věci jsou provázané. Je třeba vidět, že se v zemích, kde finanční trhy rozpoznají určité problémy, rychle zvýší úroková míra a to je nutí k reformám pracovního trhu a rozpočtovým úsporám. Tady je základní rozdíl mezi Amerikou a Evropou.

A.cz: V čem spočívá?

Americká centrální banka plní tu roli, že půjčuje za poměrně nízký úrok jakékoli množství peněz, aby přesvědčila finanční trhy, že nenechá ekonomiku položit. To Evropská centrální banka zatím nedělá. A ani to nemá v popisu práce. A i když to teď do určité míry udělala a poskytla bankám ve Španělsku a Itálii velké množství peněz, finanční trhy jí zatím příliš nevěří.

V Americe je úroková míra prakticky na nule a vláda si může za tento nízký úrok takřka neomezeně půjčovat, což v Evropě nejde. Pokud by Evropská centrální banka zajistila, že by si Španělsko a Itálie mohly půjčovat za stejných podmínek jako Amerika, tak problémy, s nimiž se potýkají, by tady prostě nebyly.

A.cz: Kdo za to ale může?

Evropa je stále na půl cesty k ekonomické unifikaci a integraci, zatímco v Americe byl tento proces dávno završen. Evropa tak čelí mnohem větším problémům, protože finanční trhy jsou uvnitř ní schopné rozhýbat velké celky, což nelze v USA.

Dluh Evropy v poměru vůči HDP je přitom jenom přibližně 85 procent, zatímco dluh Ameriky vůči HDP je přes sto procent. A přesto je to Evropa, která čelí mnohem větším problémům. Přitom v Americe máme státy jako Arizona či Kalifornie, které jsou na pokraji bankrotu, a nikdo nehovoří o tom, že by měly opustit dolar a zavést nějakou vlastní měnu.

Musíme si proto uvědomit, že si za to, co jsme si jako Evropané způsobili, můžeme sami. Za těch šedesát let jsme nebyli schopni vytvořit instituce, které by byly dostatečně silné a měly pravomoc v době krize používat stejné páky, jaké jsou používány v Americe.

Finanční trhy proto reagují tak, jak reagují – jestliže jim to centrální banka umožní, v době nejistoty zvýší úrokovou míru a rozkývají i velké ekonomiky. Úroková míra je cena kapitálu, má v sobě rizikovou prémii a ta může být obrovská.