Při vyhlášení kandidatury na prezidenta republiky jsem řekl, že naše země potřebuje otočit list za transformací devadesátých let a rozejít se s černobílým viděním světa. Je na místě blíže osvětlit, co jsem tím měl přesně na mysli.
Pod vlivem předlistopadové komunistické ideologie si mnoho lidí zachovalo černobílé ideologické myšlení. Jen v něm vyměnili hodnoty, klíčové teze a ideologické ikony – Marxe a Lenina nahradil třeba Hayek. Dogmatičnost a hledání nepřátel zůstaly. Skvěle to ilustroval volební slogan „Doleva, nebo s Klausem“. Představa, že nesouhlas s jedním politikem nutně znamená zařadit se na úplně druhou stranu politického spektra, je absurdní. Přesto toto heslo poměrně zafungovalo.
Mnoho témat nepodléhá jednoduchým pravolevým schématům. Tvrdit například, že starost o životní prostředí nebo ježdění na snowboardu jsou projevem levicového myšlení, je nesmysl. Když Václav Klaus prohlašuje „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci“, snaží se předem vyloučit jakoukoli diskusi. Kdokoliv by se do ní odvážil vstoupit, je předem odsouzen jako neseriózní a nerozumný. Tento styl uvažování a myšlení je většině lidí naprosto cizí. Žádný z vrcholných evropských státníků se nevyjadřuje podobně dogmatickým způsobem. Černobílé je i schéma „my“ versus „naši nepřátelé“ v oblasti věcí veřejných. Vyhlašovat tu občanskou společnost, tu zastánce Evropské unie, tu ochránce životního prostředí za nepřátele svobodné společnosti, to je dogmatický přístup, který znehodnocuje volný „trh myšlenek“, znemožňuje demokratickou výměnu názorů a poškozuje tak demokracii samu.
Na černobílé vidění světa ovšem Václav Klaus nemá monopol. Následná diabolizace jeho osoby je jen jiným projevem obdobně černobílého myšlení.
V Klausově bilanci najdeme jak zásluhy, tak chyby a neúspěchy.
Černobílé vnímání světa, jehož je Klaus subjektem i objektem, nás od věcných témat odvádí k nekonečným sporům o jednu osobu.
Vezměme příklad Evropské unie: loajalita vůči Václavu Klausovi tlačí ODS k černobíle eurofobní ideologii, která je zcela odtržená od profesionální praxe většiny politiků ODS.
Někteří viděli v mé tezi o černobílém vidění světa narážku na postoj ke komunistické straně. Můj přístup byl obecnější, ale tuto tezi lze vztáhnout i na KSČM. Existuje zde totiž bludný kruh: dokud mnozí komunisté vnímají věci černobíle („vše po roce 1989 je špatně“), zbytek politické scény je přirozeně vnímá stejně černobíle. KSČM by měla naznačit, zda směřuje k definitivnímu oproštění se od toho, co nutí zbytek politického systému se od ní distancovat: nejednoznačné odmítnutí násilí jako politického prostředku, neochota přijmout základní principy a závazky zahraničněpolitické orientace státu, lpění na dědictví totalitní KSČ… Prezidentská volba k tomu může být příležitostí. Rozetnout tento bludný kruh znamená riziko i naději pro obě strany. Zkušenosti z Maďarska, Polska, ale také z Německa nebo třeba z Jihoafrické republiky ukazují, že v určité fázi vyrovnávání se s minulostí je prospěšné podstoupit přechod z černobíla do barevna. Stejný přechod z černobíla do barevna znamenal zásadní zlom ve vývoji jednoho ze symbolů modernity – filmu a televize. Je to podobné i s naším veřejným děním – černobílé archivní záběry nás zajímají i dojímají, ale od večerních zpráv už čekáme něco jiného. K transformačnímu období patřilo zjednodušené vnímání reality. Ta doba je však za námi a na dogmatický styl myšlení můžeme začít tvrdě doplácet. Realita je totiž nejen pestrobarevná, ale také tvrdohlavá. Když ji budeme v jakémkoli ideologickém zaslepení popírat, daleko se nedostaneme. Moderně smýšlející lidé se dnes pohybují ve světě širokého a barevného spektra názorů. Přijmout tento svět a umět se v něm prosadit, to je dnes výzva pro naši republiku.