Datum: 29.6.2011 Jiří Vavroň (Právo)

* * Reformy vlády zatím spíše než podporu budí odpor. Společnost se polarizuje. V Česku se vždy, když se objeví vnitřní problémy, objeví skupiny, které jako východisko nabídnou obranu národních zájmů, odpor proti nadvládě Bruselu…

Skupina se může vytvořit, ale nebude mít silné racionální opodstatnění. Nevím, jak by muselo být špatně, aby to přehlušilo konstatování, že pozitiva vstupu do EU v naší zemi převažují. Díky dotacím z EU se změnila tvář mnoha měst a vesnic, postavily se silnice, čističky, opravily památky. Máme kam vyvážet, čerpáme dotace, vytvářejí se nové pracovní příležitosti. Mladí lidé mohou bez problémů studovat, pracovat v zahraničí. Neumím si představit, jaká alternativa by vstup do EU nahradila. Snad rozhodnutí, že budeme bez cla prodávat jen tuzemské výrobky, vrátíme dotace a znesnadníme lidem cestování a práci v  Evropě?

* * Není tu žádná výrazná politická síla, která by dnes unijní svazek veřejně podpořila. Pokud dojde k eskalaci problémů Řecka a eura, tendence „pryč od EU“ ještě zesílí.

Protievropská nálada naštěstí nemá koncepci, vizi, ale ani jasnou strategii či cíle typu: nebudeme obchodovat s Německem, zakážeme lidem jezdit pracovat do států EU.

* * Už se ale objevují názory, že by bylo potřeba omezit pracovní migraci a výhrůžka „Podívejte se, jak dopadlo Řecko!“ zřejmě rozhodla o vítězích minulých voleb…

To je takový zvláštní rys našeho oficiálního postoje. Rádi kverulujeme, rádi protestujeme, nesouhlasíme, bojíme se omezení suverenity, problémů s eurem atd. Ale současně jakoby nechceme, neusilujeme o to, hrát v Evropě nějakou významnou roli. Asertivní přístup se vyplatil Polákům. Jsou na vysokých evropských postech, aktivně ovlivňují evropské hnutí. My Češi ani nevyužíváme všech možností, které nám EU nabízí.

* * Současně v Česku sílí pocit, že se začínáme mít špatně a budeme se mít ještě hůř. Jsou to opodstatněné obavy?

Odpověď je třeba začít hledat v minulosti. Posledních dvacet let jsme si žili nad poměry. Skoro celý majetek státu jsme zprivatizovali, někteří z toho měli hodně, jiní méně, ale všichni jsme něco získali. Během kupónové privatizace se nedbalo na založení dobrého právního rámce. To nás pronásleduje dodnes. Proto přežívají řeči o mafiích, nedůvěra v podnikatele a soudy. Nebyli jsme ani moc zadlužení, takže jsme začali žít na dluh. Převládlo očekávání, že za dvacet let na tom budeme obdobně jako vyspělé západoevropské země. Ta doba ale končí – už není mnoho co privatizovat, jsme více zadlužení, dál žít na dluh nemůžeme. Dotace také pomalu vysychají, kromě toho v zahájených projektech musíme pokračovat sami.

* * Původní očekávání se tedy nenaplnila?

Paušálně to určitě říci nelze. Ale mnoho lidí už dnes žije, na rozdíl od svých očekávání, v poněkud horším životním standardu. Zdroje, které nám umožnily žít nad reálné možnosti, už tady nejsou a nebudou. Proto teď lidé pozorně sledují, jak si vláda počíná, a očekávají, že konečně přinese očekávanou změnu, východisko, jasnou vizi. Domnívám se, že právě kvůli tomuto očekávání získaly strany vládní koalice ve volbách silný mandát.

* * Reformy jsou ale polovičaté, vyvolávají masové protesty, strany vládní koalice se utápějí ve skandálech…

Proto jsou lidé rozezlení a obávají se, co bude dál. Nedůvěřují politickým činitelům. Vláda ale potřebuje akceschopné občany, ochotné si něco odepřít a do něčeho, například do svých budoucích penzí, investovat. Lidé ovšem vklad do něčeho takového za současné neutěšené situace berou jako svoji ztrátu, nikoli jako investici do budoucna. K tomu je třeba připočíst i to, že přechod z recese do konjunktury bude pomalý. Firmy sice zvyšují produktivitu, ale nenajímají více lidí. Nezaměstnanost je stále vysoká. Formují se ucelené skupiny lidí, kteří na tom nejsou dobře. To dál polarizuje společnost a posiluje pocit, že se věci nevyvíjejí správným směrem.

* * Jak z toho ven?

Potřebujeme akceschopnou, rozhodnou a jednotnou vládu. Schází nám koncepce. Děláme hodně věcí nahodile, často ještě v zájmu určitých skupin. Z vlády, do níž byly vkládány nemalé naděje, se vytvořil „orgán nedůvěry“. Problém není ani tak ekonomický a myšlenkový jako politický. Vláda není schopna se domluvit a vykročit správným směrem. Lidé musí vidět, že vládě mohou důvěřovat na základě jejího programu a konkrétních kroků. Jak to funguje v zemích, které jsou na tom dnes podstatně lépe? V těchto zemích lidé svým představitelům důvěřují a třeba i v placení daní spatřují svého druhu spolehlivou investici. Naopak v zemích, kde se vládám nevěří, se všichni snaží placení daní spíše vyhnout. Nevidí to jako investici, která se jim vrátí, ale jako transfer z jejich kapes do kapes kohosi jiného.