Koncem minulého roku byly zveřejněny údaje Mezinárodního měnového fondu, podle nichž čínská ekonomika předběhla americkou. Jak hodnotíte neustálý rozmach hospodářství Číny?

Ekonomika, rostoucí rychlostí Číny, se postupně stane velkým hráčem. A už se to děje. Když dnes Čína uskuteční nějakou hospodářskou politiku, tak to má obrovský dopad. Na druhé straně jsou si všichni vědomi toho, že z hlediska blahobytu a životního standardu, měřeno třeba HDP na osobu, je Čína pořád ještě poměrně chudou zemí, i když tam jsou i super bohatí lidé. Čína je důležitá i pro nás. Když roste rychle, stává se důležitým motorem růstu globální ekonomiky. Je též zřejmé, že čínský ekonomický růst zpomaluje proti tomu, jak rychle Čína rostla během minulých desetiletí. Nicméně, jestliže pořád ještě roste šest až sedm procent, tak je to velký růst pro tak velkou zemi. Máme příklady z dřívějška, kdy tehdy malé ekonomiky, Japonsko, Korea, Tchajwan a další, rostly několik desetiletí velmi silně. Tak početně velká země jako Čína ještě nikdy neměla tři či čtyři desetiletí prakticky nepřetržitého rychlého růstu. Je to velmi pozitivní jev.

Profesor Jeffrey D. Sachs k tomu mimo jiné napsal, že právě v době, kdy Čína ekonomicky a geopoliticky sílí, USA jako by dělaly všechno pro to, aby promrhaly svoje ekonomické, technologické a geopolitické výhody. Americký politický systém podle něj uchvátila lačnost bohatých elit, jejichž cílem je snižovat daňové sazby pro firmy i fyzické osoby, maximalizovat své nesmírné osobní bohatství a omezovat konstruktivní americké vedení v oblasti globálního hospodářského rozvoje. Tolik pohrdají americkou zahraniční pomocí, že v oblasti financování rozvoje otevřely dveře dokořán novému globálnímu vedení Číny. Je to přesný popis toho, k čemu v USA dochází?

Jeff a já jsme kolegové, často spolupracujeme a sdílíme své názory. Když zanalyzujeme důvod finanční krize a hospodářské recese s přihlédnutím k velkému rozvrstvení příjmů a bohatství, tak je pravda, že velmi bohatí lidé, a to nejen v Americe, ale i v jiných zemích, hrají teď mnohem větší roli, než hráli dříve. A v Číně rovněž. Když se podíváme podrobněji, tak v čínském parlamentu je třicet, nebo čtyřicet dolarových miliardářů. V americkém Kongresu není ani jeden. Nejbohatší má „jen“ kolem 500 milionů dolarů. Nejsou to desítky lidí, kteří disponují tak velkými prostředky. Je to problém v Americe, jak Jeffrey Sachs říká, ale je to také nový vývoj celosvětově. Já například aktuálně spolupracuji s indickým ekonomem Sutirthou Bagchi na studii, kde analyzujeme vliv miliardářů na hospodářský růst ekonomik.

Jaký je tedy vliv extrémně bohatých lidí na vývoj hospodářství?

Miliardáři jsou na vršku pyramidy bohatství, ale doposud všechny studie se zaobíraly rozvrstvením příjmů, protože nebyly žádné statistiky o rozvrstvení bohatství. Forbes Magazine však už desetiletí sbírá informace o miliardářích, a tak jsme toho využili a zjišťujeme, že miliardáři mají v průměru negativní efekt na ekonomický růst – když má země větší koncentraci bohatství v rukou miliardářů, tak roste pomaleji. Naše analýza však také ukazuje, že tou „brzdou“ jsou miliardáři, kteří jsou politicky propojení a zbohatli tím, že byli politicky propojení ať už s Jelcinem, nebo se Suhartem, nebo jako Carlos Slim z Mexika, nejbohatší člověk na světě. Ti mají negativní vliv. Naopak ti, kteří dokázali zbohatnout vlastní pílí a ochotou vzít na sebe rizika, jako Bill Gates, nemají statisticky rozdílný vliv na ekonomiku, ani negativní, ani pozitivní. Připravujeme další studie. Je to oblast, která se ukazuje jako velice důležitá.

Mě na vyjádření profesora Sachse zaujal termín „lačnost‘ amerických bohatých elit. Není však skoro přirozené, že ten kdo má hodně, chce mít ještě víc a že se to týká i boháčů z jiných zemí než jen Spojených států?

Přesně tak. Já třeba nesouhlasím s názorem, že bohatý člověk by už další bohatství nechtěl, a proto by mohl řádně plnit roli zodpovědného politika, který má společenský blahobyt jako svůj vlastní cíl. Cílem bohatých lidí je dál majetek zvětšovat, tam není nějaký strop, nad nímž se už nesnaží majetek nějak zhodnotit. To je asi stejné ve všech zemích. Řekl bych, že americký systém, tradičně dynamický, umožňuje rychlejší nárůst bohatství v rukou jednotlivců než evropský systém. Ten je mnohem sociálnější, funguje zde progresívnější zdaňování nebo větší omezení. Ale ne všude a ne vždy. A například v Číně, jak jsem už naznačil, možnost stát se velice bohatým není příliš omezená a děje se to.

Co může pro vývoj světové ekonomiky a pro Západ znamenat hospodářské uskupení BRICS, jehož čtyři členové Čína, Brazílie, Indie a Rusko patří mezi osm největších ekonomik světa a Čína s Indií navíc tvoří více než třetinu světové populace?

Může znamenat čím dál tím víc. My máme v rámci Centra pro globální hospodářskou politiku, které vedu na Kolumbijské univerzitě, dokonce laboratoř, která se jmenuje BRIC Lab, a ta se zaobírá sledováním těchto zemí, kam míří a jak důležité budou. Myslím si, že jednak posilují, samozřejmě, ne vždy a ne rovnoměrně. Brazílie a Rusko jsou například tento rok v recesi, zatímco Čína a Indie rostou. Nicméně BRICS zakládají dohromady instituce, založily banku, dělají různé koordinované akce, takže budou čím dál tím víc globálně vlivní. Otázkou je, jestli udrží soudržnost. Protože do určité míry je drží pohromadě to, že nejsou součástí vyspělého světa, a přitom jsou důležití. Říkají si správně, že když budou do určité míry viděni jako jeden celek, tak jsou ještě silnější a takto vnímáni. Očekávám, že budou dále držet nějakou míru koordinace a že postupně budou čím dál tím důležitějšími hráči na světové scéně. Nejdříve to bude Čína a potom další státy.

Jak hodnotíte především to markantní sbližování Ruska s Čínou?

Myslím, že je přirozené, protože jejich ekonomiky jsou komplementární. Rusko má hodně nerostného bohatství a Čína ho potřebuje pro svůj rozvoj. Obě země se stávají geopoliticky regionálními mocnostmi, nebo jimi chtějí být a chtějí, aby je svět takto vnímal. Určitá koordinace jim v tom pomůže. Na druhé straně nesmíme zapomenout, že mezi nimi existuje přirozené pnutí. Mají společně velkou hranici, kde na jedné straně je velký přetlak obyvatelstva – hustota obyvatelstva je v Číně velmi vysoká – a naopak Sibiř je téměř neobydlená, když to zjednodušíme. Takže tam přirozeně vzniká tlak a obyvatelstvo by se mohlo začít přesunovat. Pak je otázka, jak to politicky řešit. Historicky tam byly šarvátky na řece Ussuri, takže v tom smyslu jde o velmi komplikovaný vztah.

Je reálné, že by tyto dvě země, případně i jiné, přestaly obchodovat v dolarech, a co by mohla dedolarizace pro světovou ekonomiku znamenat?

Zatím historicky žádná dominantní měna, ať už to byla britská libra před dolarem, i když mohla být dominantní dlouhou dobu, nezůstala dominantní navždy. Je zcela přirozené, že když některé ekonomiky rostou rychleji, tak se jejich měny stávají jednou z rezervních měn. Nejde ani tak o to, že předchozí hlavní měnu úplně nahradí. Ať už to jsou centrální banky, které drží určité rezervy, nebo jednotlivci, fondy nebo instituce, všichni se často chtějí vyhnout riziku, že mají všechna vejce v jednom košíku, tedy že drží jenom jednu měnu. A tak úmyslně rozkládají kurzovní riziko tím, že mají své bohatství v různých měnách. V tom smyslu se čínský jüan stává důležitou měnou a regionálně se v něm už obchoduje. Čili očekávám, že čím dál tím víc ve východní Asii a třeba i v rusko-čínském obchodě se může obchodovat do určité míry i v místních měnách, ale nevidím to jako problém. Spíš to vidím jako přirozený vývoj. Vezměte si euro, které hned potom, co bylo založeno, se stalo druhou nejdůležitější rezervní měnou právě z toho důvodu, že centrální banky a různé fondy chtěly snížit míru rizika tím, že diverzifikovaly, rozložily riziko do více měn. Je to zcela normální ekonomický vývoj.

Co soudíte o připravovaném Transatlantickém obchodním a investičním partnerství?

Nejlepším ekonomickým řešením by byl volný obchod po celém světě. To znamená mít partnerství úplně globální. Ale z jednání v Dóhá se ukazuje, že postup k úplně globálně volnému obchodu je velice složitý a pomalý. Země se tudíž uchylují k bilaterálním či tzv. plurilaterálním dohodám, což je takové druhé nejlepší řešení. Otázkou zůstává, co se stane, když se dva velké celky – Evropa a Amerika jako dvě největší ekonomické zóny světa – propojí a vytvoří obrovskou poměrně volnou zónu. Dohoda by měla velké výhody jak pro Evropu, tak pro Ameriku. Výhodná by měla být pro podniky i pro obyvatelstvo, pro spotřebitele. Ale jsou země, které budou mimo. Takže třeba africké země se obávají, jak budou mimo rámec tohoto systému působit. Nebo světové instituce typu Světové obchodní asociace, WTO, což je instituce, kde se nyní řeší všechny spory. Je velmi pravděpodobné, ať už je to Transatlantické obchodní a investiční partnerství nebo Tichomořské, že si v rámci toho partnerství též dohodnou, jak budou řešit spory. A asi to pravděpodobně nebude v rámci Světové obchodní asociace, ale bude to třeba nějaká arbitrážní instituce sídlící třeba v Londýně. Takže najednou se změní hospodářská politika či systém řízení celosvětového obchodu tím, že vzniknou tyto velké celky.

V čem konkrétně můžeme pocítit přínos Transatlantického obchodního a investičního partnerství?

Jednání jsou poměrně tajná, ale očekává se, že pro obyvatele vznikne řada výhod. Jeden příklad, kdyby mohly najednou americké aerolinky různých typů létat mezi evropskými městy a evropské aerolinky zase létat po Americe, tak je na tom zákazník mnohem lépe. Najednou bude větší konkurence, bude víc letů, víc možností. To je jen jedna ukázka toho, jaké to může přinést okamžité, viditelné zlepšení blahobytu pro občany. Samozřejmě pak zůstávají delikátní otázky, co bude z konkurence vyjmuto. To jsou tradičně oblasti, kde se hledá dohoda dost složitě. V extrémním případě by skoro všechno mohly být výjimky, čímž by k žádnému uvolnění nedošlo, ale tak to snad nebude. Je zajímavé, že v obou případech, jak v tom Transatlantickém, tak v tom Tichomořském, se o tom velice málo ví. Jednání probíhají za zavřenými dveřmi a málo z nich proniká ven.

Čím si tohle tajnůstkaření vysvětlujete?

Nad tím si s kolegy v profesi také lámeme hlavy. Vždyť jestliže se takové věci dojednávají, tak by tam měla být určitá míra transparentnosti. Občané, tedy voliči mají mít určitou kontrolu nad tím, co se děje, aby mohli případně zasáhnout veřejnými debatami.

To, že Evropská unie směřuje k dohodě TTIP a nikoli ke spolupráci se zeměmi BRICS, považujete za přirozený vývoj?

Je to logické politicky a také Evropa a Amerika už nyní mají větší část zahraničního obchodu mezi sebou než se zeměmi BRICS. Ale jak říkám, ideální by bylo, kdyby dohoda o volném obchodu byla celosvětová, kdyby BRICS a všechny ostatní země byly její součástí. Protože pak to má opravdu největší pozitivní efekt na blahobyt občanů celého světa. TTIP je mezikrok, který ovšem bude důležitý, když se uskuteční. A možná že to bude jeden z prvních kroků k tomu, že se mohou další země připojit.

2.část – 22.5.2015