Jan Švejnar v rozhovoru pro Reflex.

Když si chce ekonom a vědecký akademik JAN ŠVEJNAR (70) vyčistit hlavu, jde si zaběhat k Atlantiku v Hamptons na Long Islandu, kde má dům. Nebo si zahraje tenis v newyorském Central Parku, vedle něhož bydlí, a taky na pražské Ladronce s kamarády. Jak sám říká, potřebuje to často, protože většinu času se věnuje vědecké práci jako ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a v Praze jako šéf projektu think tanku IDEA.

Jak tedy vidí současnou krizi muž, který v roce 2008 kandidoval na post českého prezidenta? „Není to katastrofa, ale velké nebezpečí cítím,“ říká v rozhovoru pro Reflex, v němž také popisuje, jak změnit hospodářskou politiku Česka.

*V posledních týdnech se objevovaly spekulace, že byste mohl kandidovat na prezidenta republiky. Nabízel vám to někdo?

Ne, nikdo a ani jsem to neplánoval. Byla to mediální mlha.

Podívejme se na situaci ve světě i u nás doma. Ekonomické, finanční a měnové krize nejsou žádnou novinkou. V čem se liší dnešní problémy od minulosti?

Není to zatím katastrofa, ale svírá nás obrovská nejistota. Vidíme dopady covidu, jež se hodně projevují například v Číně, která je druhou největší ekonomikou světa a její hospodářské zpomalení může mít značné následky pro všechny. Do toho vstoupily dopady války na Ukrajině, ruská ruleta s cenami energií, inflace, ale třeba i americkočínská válka v sektoru technologií. Geopoliticky i ekonomicky je svět na nové úrovni, je rozkolísaný. Lidé jsou zneklidnění, mají obavy, jež jsou zesíleny působením médií. Spojené státy i Evropa mohou jít do ekonomické recese, podniky mohou krachovat, může se zvýšit nezaměstnanost, snížit životní úroveň. Všechno dohromady vede k nebývalé nejistotě.

Dá se odhadnout, kdo projde krizí lépe a kdo hůře? 

Amerika to nakonec zvládne lépe. Na rozdíl od Evropy podstoupila velké změny a například z dovozce energií se stala jejich vývozcem. V Evropě je také břidlicový plyn a dal by se těžit, ale k tomu jsme se zde neodhodlali, část zemí zůstává energeticky závislá na Rusku. Čína ekonomicky zpomaluje a je otázkou, jak to dál ovlivní autoritářský režim prezidenta Si Ťin-pchinga, který sice dříve hovořil o volném trhu, ale nyní jeho vláda čím dál víc ten trh reguluje. Evropa může mít větší problémy, protože je někdy málo pružná, nejednotná a více ji ovlivní i možné dopady zelené politiky.

Když jste zmínil zelenou politiku, jak se díváte na evropský Green Deal?

Amerika také nastupuje cestu zelené dohody, částečně ji realizuje i Čína. Otázkou ovšem je, jak rychle se mají změny uskutečňovat. Jistěže všichni chceme planetu, která bude k dobrému žití, ale Evropa víc tlačila na pilu. Současná krizová situace podle mě zpomalí realizaci cílů zelené politiky, což je racionální.

Jak to konkrétně myslíte?

Uzavírání starých a neproduktivních podniků i celých sektorů ekonomiky a jejich nahrazení novými jsou vždycky bolestné. Měl to být proto dlouhodobější proces, měl by se dělat částečně mezigeneračně. Podívejte se na někdejší uzavírání dolů, hutí a oceláren ve Francii, v Belgii, ve Velké Británii, americkém Pittsburghu či na severní Moravě. Když postupují velké změny pomaleji, je to sociálně, společensky i politicky únosnější. Tlak na superrychlé změny v rámci zelené ekonomiky může být teď v rámci krize o něco slabší, změny se rozloží v delším časovém horizontu, a tím se mohou eliminovat některé jejich negativní účinky v sociální oblasti.

Takže nejistotu ve světové ekonomice vyvolávají zejména prudké změny a nárazy?

Ano. Často je kritizována malá schopnost ekonomů predikovat velké krize, ale člověk si musí uvědomit, že každá věda, i ta ekonomická, má problém predikovat věci v neobvyklých podmínkách. Teď jsme v neobvyklých podmínkách a předpovědět náhlou krizi je jako předpovědět náhlé zemětřesení.

Mám navíc pocit, že mnohé vlády, včetně české, reagují buď pozdě, nebo špatně. Vy zkoumáte ekonomiku vědecky, co vidíte v tomto směru?

Všude je to problém, ale Evropa často reaguje ještě pomaleji a méně efektivně, než bych čekal. V projevech a vystoupeních politiků slyšíme sice něco jiného, ale reálně není dostatečně organizovaná. Více než půl roku se hledá v Evropě společný plán, jak dál s energiemi. Nyní už měly existovat tři evropské plány a jeden z nich se měl začít realizovat. Příkladem v tom je i Česká republika. Dlouhodobě nedokážeme významně přispět k vytváření evropské hospodářské, sociální či jiné politiky. Poláci jsou razantnější a mají jasnější cíle. Měli bychom být aktivnější, měli bychom vytvářet různá spojenectví při prosazování našich cílů. Ve společném postupu je síla. Navíc – kdyby například hospodářskou politiku tvořila Evropa spolu s Amerikou, které dohromady představují 45 procent světové ekonomiky, tak to už by byla obrovská páka, jež svět zásadně ovlivní.

Tím Západ v porovnání s konkurenty ve světě slábne?

Nemusí slábnout, ale západní civilizace nevyužívá v ekonomickém kontextu velké možnosti, které má. A to je chyba.

Když to všechno dáme do kontextu – hrozí světu velký ekonomický otřes, jenž by mohl vést až ke katastrofickým sociálním změnám a následně někde i k politickému zemětřesení?

Neviděl bych to katastroficky. Tomu se dá zamezit, pokud bude globalizovaná ekonomika fungovat koordinovaně, a tudíž co nejvýhodněji pro všechny. Někteří ale volají po tom, aby se Spojené státy staly izolacionistickou tvrzí stejně jako Čína, slyšíme takové hlasy i z Evropy. Jenže to pak na tom všichni budou hůře. Životní úroveň ve světě by obecně poklesla. Jsme například závislí na produktech z Číny, když se říše středu hodně otřese, problémy pocítí všichni. Přesto doufám, že k zásadní krizi nedojde, ale úplně vyloučit to nelze. Podívejte se, proti komu Donald Trump zavedl dovozní cla, to přece nebyla jen Čína, ale i Evropa nebo Brazílie. A to měl v Brazílii spojence Bolsonara. To jsou ty výkyvy a nárazy, jež mohou vést k nepředvídatelné krizi s obrovskými následky. Pro Evropu i Česko bude zásadní, jak zvládneme energetickou krizi v letošní zimě. Příští rok bude podle všeho kritický, protože se projeví důsledky všech problémů, o nichž hovoříme.

Pojďme se podívat ze světa do Česka, protože i zde vidíme problém s cenami, s inflací, energiemi, někdy podivnými nápady vlády a se zvyšujícím se zadlužením. Jak vidíte právě teď situaci u nás?

Díky cílevědomosti, ale i dílem náhody máme pořád malé zadlužení v poměru k HDP. To nám dává rezervy, čas a možnosti manévrovacího prostoru, které jiné země nemají. Měli bychom toho rychle využít. Za ministra financí a později premiéra Babiše se nejdříve zadlužování snižovalo, ale během pandemie vrhal velké množství peněz do ekonomiky a zadlužení se pak vrátilo na obdobnou úroveň, tedy přibližně čtyřiceti procent HDP, kde začal. V současnosti se dál zvyšuje. V jiných zemích, jako jsou USA, Německo, Itálie, Belgie, Francie a další, je zadlužení daleko vyšší a má i vyšší dynamiku růstu. Italové ale udělali zajímavou věc – když byly úrokové sazby na nule, takzvaně přejednali svůj dluh, splatili ho a znovu si půjčili, ovšem za menší úroky. Obsluhují tak svůj obrovský dluh levněji. My jsme si sazby naopak zvýšili, takže daňoví poplatníci a stát platí při obsluze dluhu více. Je u toho otázkou, proč Česká národní banka zvýšila úrokové sazby tak rychle a vysoko. Vidím v tom nedostatečný soulad mezi fiskální politikou státu a monetární politikou ČNB. To dobré hospodářské politice nepomáhá.

Velkým strašákem je i inflace, jež je v Česku vysoká. Proč?

Část inflace je takzvaně dovezená. Za covidu byly zpřetrhány globální dodavatelsko-odběratelské vztahy, vznikl nedostatek některých komponentů, surovin a zboží. Česká národní banka pak ale zvýšila úrokové sazby, a tím i ceny financování podnikům a domácnostem – to už byl efekt domácí politiky státu. A firmy začaly v obavách a infl ačním očekávání zvyšovat ceny. Růst cen energií, jenž pak přišel i kvůli politice putinovského Ruska, dále zasáhl výrazně do cen všeho, zejména pohonných hmot a potravin.
Jádrová inflace, tedy inflace očištěná od cen energií a potravin, začala ale u nás prudce stoupat oproti jiným zemím už posledním čtvrtletí minulého roku, ještě před válkou na Ukrajině. A je od té doby nejvyšší v Evropě. Stalo se to přesně v téže době, kdy Česká národní banka začala prudce zvedat úrokové sazby a hodně mluvit o inflaci. A efekt byl opačný, na rozdíl od očekávání, inflaci to neutlumilo, naopak rychle vzrostla. Někdo říká, že domácnosti utrácely více, protože ušetřily v době lockdownů během covidu, a že to pak povzbudilo inflaci. Ale data říkají něco jiného. Domácnosti snižují spotřebu právě už od posledního čtvrtletí loňského roku. A jádrová inflace mezitím stoupala. Je zajímavé, že obdobný infl ační vývoj vidíme i v dalších zemích, kde centrální banky prudce zvyšovaly sazby jako ČNB – například v Maďarsku, Polsku, Brazílii a Chile.

Co je toho příčinou?

Vše je o očekávání. Když panuje nejistota, o níž jsme hovořili, když se prudce zvedají úrokové sazby, které nastavila ČNB, tak firmy v nejistotě podstatně zvedly ceny, i když o tolik nemusely. Je proto dobré, že se úrokové sazby v Česku už teď nezvyšují. Doufejme, že inflace se postupně stabilizuje a bude klesat, ale to záleží i na cenách energií.

Vlády a státy využily covidu a následné krize k tomu, aby daleko více zasahovaly do našich životů i podnikání firem. Přijde mi to nebezpečné. Jak to vnímáte vy, protože žijete a pracujete současně v Americe i v Česku?

To srovnání z Ameriky a Česka je v mnohém užitečné. Teď řeknu něco, co někteří mí kritici neradi uslyší – já jsem zde největším zastáncem volného, efektivně fungujícího trhu…

… exprezident Václav Klaus by to označil za „zlou větičku“. Ale pokračujte.

Prosazuji tyto ideje od 90. let. Chtěl bych vysoce konkurenční, svobodný a vysoce efektivní trh, do něhož by stát moc zasahovat nemusel. I takový může být doplněn doprovodnými silnými sociálními opatřeními státu, která by ale měla být přesně cílená, nemají být plošná. Společnost má podle mě pomáhat lidem v nouzi, to není nic levicového, to je i konzervativní přístup. Vrátím se ale k vaší původní otázce, zda státy nyní více zasahují do ekonomiky. Ano, jenže jak kde. V Americe v předchozí krizi v letech 2007–2009 stát skutečně finančně pomohl bankám nebo automobilce General Motors. Bylo to ale úplně jinak než v Evropě. Třeba u General Motors došlo k dočasnému částečnému znárodnění, jež bylo velmi pragmatické a proběhlo pro firmu za hodně tvrdých podmínek. Společnost rychle půjčky splatila i s úroky, a daňový poplatník na tom dokonce vydělal. Takové firmy krizi přežily a pak mohly dál fungovat v normálním režimu bez přispění státu. V Evropě státy nalily peníze do různých sektorů a většinou nežádaly peníze zpátky.

Mám pocit, že nás k tomu stále více dusí byrokracie.

Je to tak, byrokracie bobtná. České vlády pořád hovoří o tom, že sníží počet zaměstnanců placených státem, děje se ovšem pravý opak. Přitom soukromý sektor hledá zaměstnance.

Jaké máte řešení?

Snížit počet lidí, jež platí stát a veřejný sektor, omezit byrokracii, pokročit v tomto směru s digitalizací, o níž se léta hovoří. Nejsou například propojeny databáze mezi jednotlivými státními úřady a institucemi, pak některé analýzy a hospodářskou politiku ani nemůžete pořádně dělat. To je selhání. Po lidech, kteří budou placeni z veřejných peněz, máme chtít daleko vyšší efektivitu, a tím by se jim mohl zvýšit i plat. Ostatní najdou uplatnění v privátním sektoru. Děje se ale opak, a to jsme více než třicet let po revoluci. Nemáme se na co vymlouvat.

Léta hovoříte o tom, že platy mají být v Česku vyšší. To zní jako od šéfa odborů Josefa Středuly. Rozporují to i firmy a politici. Jak byste to obhájil?

Už i vy? Vysvětlím to následovně: Za první republiky a i po válce jsme byli platově na úrovni Německa a Rakouska. Pak byl komunismus, ale stále je tu otázka, proč třetinu století po revoluci jsou u nás platy v průměru pouze na 30–50 procentech platů v Německu či Rakousku a proč firmy nezvyšují platy rychleji, když mají nedostatek lidí? Na normálně fungujícím trhu by platy rychle rostly, až by poptávka přestala převyšovat nabídku. U nás rostou, ale z nízké báze a poměrně pomalu. U firem, jež nejsou ziskové, je to pochopitelné a řada z nich by s vyššími platy omezila výrobu nebo odešla z trhu. To je normální chod tržní ekonomiky – nové, produktivní firmy nahrazují staré, méně produktivní. Ale většina velkých a středních firem v Česku má podstatné zisky. To znamená, že mají vysokou produktivitu, velmi produktivní pracovní místa. Ale místo toho, aby nabídly vyšší platy, raději tlačí na vládu, aby umožnila „dovoz“ levné pracovní síly ze zahraničí. To je z hlediska ziskovosti pro firmy samozřejmě ta lepší varianta – čím nižší platy, tím vyšší zisky. Zároveň na firmy neexistuje velký tlak od lidí, protože odbory jsou slabé a poměrně malá část lidí je ochotna měnit místa, popřípadě odejít pracovat do zahraničí. Takže jsme v situaci, kdy za nynější platy by firmy chtěly víc lidí, ale nejsou ochotny nabídnout podstatně vyšší platy, aby víc lidí dostaly. Nejedná se o přehřátý trh práce – kde platy velmi rychle rostou –, nýbrž o situaci, kdy při nízkých platech poptávka po zaměstnancích převyšuje nabídku a ziskové firmy nejsou ochotny tuto nerovnováhu řešit zvýšením platů.

Objevuje se u toho kritika, že nadnárodní firmy odvádějí z Česka svým matkám v cizině obrovské zisky. Mělo by se to změnit?

Odliv peněz přes dividendy je z České republiky větší než odjinud v Evropě. A paradoxně to souvisí s tou vysokou produktivitou při našich nižších mzdách. Nikdo to ale neřeší.

Věnujete se už dlouho moderní ekonomické vědě. Jak může ona přispět k tomu, aby se hospodářství i politika řídily radami, které se pak efektivně projeví na našich životech a účtech?

Začnu trochu zeširoka, abych vysvětlil, jak jsem se k ekonomické vědě vůbec dostal. Můj život, moji kariéru a moji práci zásadně ovlivnily dvě věci. Jednak invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, jednak pád berlínské zdi v roce 1989. V roce 1970 jsem odjel za rodiči do Švýcarska a pak se přestěhoval do USA, kde jsem měl to štěstí, že jsem se dostal na bakalářské studium na prestižní Cornellovu univerzitu. Tehdy jsem byl chudý jako kostelní myš, měl jsem dvoje džíny a tři trička. Rozvážel jsem při studiích ledničky, stěhoval je do schodů, neměl jsem několik let žádné občanství, jen status politického uprchlíka. Dostal jsem ale šanci a všechno, co jsem prožíval, logicky ovlivnilo i můj pohled na peníze, na fungování státu, a tím i na celou ekonomiku. Motivovalo mě to studovat ekonomii jako vědu a její aplikaci do hospodářské politiky, která nás zásadně ovlivňuje. Dnes jsem jmenovaným profesorem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jež patří mezi nejprestižnější v USA. Na základě svých zkušeností jsem v roce 1990 předložil návod, jak transformovat naši centrálně plánovanou ekonomiku, a pak spolu s Josefem Zielencem jsme založili na Univerzitě Karlově v roce 1991 CERGE a následně jsem založil v Praze v rámci Akademie věd Národohospodářský ústav. Ve společném pracovišti CERGE-EI jsme vytvořili špičkovou vědeckou instituci.

Ten popis by se hodil do autobiografické knížky. Vraťme se ale k tomu, jak funguje ekonomická věda a jak ji můžeme využívat.

Ekonomie jako věda není v české společnosti úplně pochopena. Moderní ekonomové mají stejné matematické vzdělání jako fyzici, svoje modely používají převážně na tvorbu a hodnocení hospodářské politiky. Na špičkových světových univerzitách je proto přibližně stejný počet ekonomů jako fyziků. Profesoři nejsou jen vyučující, ale spíše vědci. Pokud by se v Česku aplikovala ekonomická věda správně a efektivně, přineslo by to větší užitek a vyšší životní standard všem občanům. Ekonomika dnes nemůže dobře fungovat bez vědeckých poznatků. Proto máme projekt think tanku IDEA, jenž předkládá odborné i laické veřejnosti studie a analýzy, posíláme je i ministerstvům a Parlamentu.

Nevím, jak je kdo využívá a používá. Navíc v Poslanecké sněmovně a Senátu v současnosti není moc ekonomů. Není to za opakujících se ekonomických turbulencí chyba? Že vlastně většina politiků nerozumí tomu, jak hospodářství funguje?

Pokud se nepoužívají ekonomické vědecké poznatky, nemůžeme úspěšně konkurovat vyspělejším ekonomikám. Stát i další instituce by měly více podporovat špičkovou ekonomickou vědu alespoň tak, jako podporují vědce v tradičních oborech, jak je chápeme v Česku. To se neděje… Už desetiletí pozoruji, že náš důraz na špičkovou vědu obecně je nedostatečný. Vždyť i ranking našich univerzit ve srovnání se světem je znepokojivě špatný, žádná z nich není ve většině srovnání ani v prvních čtyřech stovkách, rozhodně nehrajeme „ligu mistrů“. Ale máme na to, musíme se o to pokusit. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Zdroj: Reflex