Současná vyšší inflace může být jen dočasná a na nynějším růstu platů není nic špatného, protože odráží vyšší produktivitu a pomáhá celé společnosti, vysvětluje ekonom Jan Švejnar, ředitel think tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd a vyučující na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Centrální banka by podle něj měla být opatrná při zvyšování úroků a vláda by ještě tento a příští rok měla podporovat ekonomiku svými mimořádnými výdaji.

Jaký je současný výhled vývoje světové ekonomiky? A proč roste inflace?

Máme konjunkturu, ale rychlý růst, který byl v prvním pololetí, se nyní zpomaluje. Většina světa se už dostala nad úroveň výroby roku 2019, z velkých celků si vedou poměrně dobře Spojené státy a Čína, Evropa trochu pokulhává. My máme též poměrně pomalé tempo růstu, ještě jsme se nedostali na úroveň HDP roku 2019. Německá průmyslová výroba, na niž jsme navázáni, se dokonce minulý měsíc propadla.

Do toho přicházejí další vlivy. Vzestup ekonomiky je ohrožen tím, že jsou problémy s logistikou a že se zpřetrhaly dodavatelské řetězce. Dovozci nejsou schopni dodat vstupy, které jsou potřebné pro výrobu. Například v průběhu lockdownů se propadla poptávka po bavlně, pěstitelé bavlny pak tolik nezaseli, výsledkem je nedostatek bavlny, který přejde až s příští úrodou. Všichni výrobci, kteří potřebují bavlnu, jsou tím ovlivněni až do příští sezony. Podobné je to třeba s čipy do aut. Zvýšila se navíc i cena ropy a zemního plynu. Tyto faktory a velká nejistota, která se od toho odvíjí, se promítají do inflace. Jde převážně o inflaci celosvětovou, nikoliv něco, co by bylo specificky naše. 

Co způsobilo nárůst ceny ropy?

Může za to zvýšená poptávka, problémy s transportem a také to, že Saúdská Arábie, která je zde hlavní hráč, se rozhodla, že je pro ni výhodné držet cenu kolem 80 či 100 dolarů za barel. Takže těží méně, než by bylo potřeba, a tím udržuje vyšší ceny. Zajímavé je i to, že pro Spojené státy to není tak velký problém. Jejich ekonomika naopak roste víc, když jsou vyšší ceny ropy a plynu. Amerika má totiž vlastní zdroje těchto surovin, a dokonce je čistým vývozcem.Evropa je chudá na ropu a plyn. Navíc poslední zima byla poměrně tuhá, takže se vyčerpaly zásoby a nedoplnily se. Zároveň Evropa ještě není dostatečně propojena plynovody a ropovody, tak aby šlo na nedostatek na jednom místě rychle reagovat dodávkami odjinud. Je tu nebezpečí, že nastávající zimní období bude pro Evropu krušné a odběratelé nebudou mít dost plynu a ropy. K nedostatku energií pak přispívá i to, že Německo zavírá své jaderné elektrárny.

Evropská zelená politika bude mít vliv na ceny energií spíše ve střednědobém či dlouhodobém horizontu. Navíc plnění cílů evropské zelené dohody bude možná posunuto v čase, byť filozoficky asi její směřování zůstane takové, jaké je.

Jak dlouho podle vás budou problémy s logistikou a vysokými cenami energií trvat?

Problémy už nyní trvají mnohem déle, než se původně očekávalo. Na některých místech se k tomu přistupuje velmi rázně. Například americký prezident Joe Biden nařídil minulý týden, že všechny americké přístavy musí pracovat sedm dní v týdnu a 24 hodin denně. To by mohlo pomoci, aby se v místních přístavech tolik nehromadily lodě. Zlepšuje se i situace v Evropě, tedy tam, kde to jde. Ale i tak bych očekával, že problematická situace se zásobováním a logistickými řetězci vydrží ještě půl či tři čtvrtě roku. Dopady budou citelné. V současnosti se totiž stále ještě hodně vyrábí bez velkých skladových zásob, v systému Just in Time, a v tom případě, když nějaký díl nebo surovina chybí nebo se zadrhnou na cestě, se zastaví celá výroba.

Povede tato situace k významným změnám ve světové ekonomice, k deglobalizaci, k vybudování větších zásob, k přesunu výroby k zákazníkům či ke zdrojům surovin, nebo ne?

Dojde ke dvěma velkým změnám. Na jedné straně u dílů, které jsou klíčové a je třeba je dodat fyzicky, jako třeba autodíly či čipy do aut, se budou výrobci snažit, aby jejich produkce byla méně rozprostřená po zeměkouli. Výrobci v Evropě budou chtít více odebírat dodávky z Evropy, v Americe z USA, Mexika a Kanady, v Asii z asijských zemí. V tomto ohledu proběhne deglobalizace. Na druhou stranu se stále více investuje do digitalizace a v této oblasti se prohloubí globalizace. Vše, co půjde vyrobit a poslat digitálně, se bude přesouvat do zemí s nízkými náklady.Zároveň termíny dodávek fyzických produktů budou delší, nebude to už tak Just in Time jako v minulosti. Nicméně v Česku máme výhodu v tom, že jsme v centru Evropy. Kamion se od nás dostane kamkoliv po Evropě během 24 hodin, což například Rumunsko nemá. Jsme tedy poměrně dobrou výrobní a dodavatelskou základnou pro celou Evropskou unii.

Řekl jste, že procházíme změnou ekonomiky, že současné problémy za necelý rok pominou a zároveň že tyto problémy zvyšují inflaci. Znamená to tedy, že současná inflace je dočasná a z pohledu České republiky jsou její hlavní zdroje v zahraničí?

Většina dnešní inflace je nákladová a je způsobena globálními vlivy, které centrální banky nemohou zvyšováním úroků moc ovlivnit. Proto hlavní centrální banky, jako je Evropská centrální banka, britská centrální banka, americký Fed či japonská centrální banka, zatím vyčkávají se zvyšováním úrokových sazeb. Může jít totiž o dočasnou inflační vlnu. Zdá se mi to jako rozumný přístup, oproti razantnímu zvyšování úroků naší centrální bankou v situaci, kdy je většina naší inflace importovaná a ČNB tuto inflaci nemůže zvyšováním úrokových sazeb snížit.

Je důležité si též uvědomit, že zvyšování českých úrokových sazeb má negativní dopad na české výrobce, protože jim zdražuje úvěry a handicapuje je to oproti jejich konkurentům z eurozóny, kde se úroky nezvedají a úvěry nezdražují. V oblastech, kde není tvrdá konkurence, se naše podniky budou snažit přenést toto zvýšení nákladů do zvýšení cen svých výrobků a to může paradoxně dokonce inflaci zvýšit.

Zvyšovat úrokovou sazbu by dávalo smysl, pokud by inflace byla hnaná hlavně místní domácí poptávkou. Ale to zatím není ten případ.

Kdy a jak přesně poznáme, zda je inflace opravdu hnaná vnějšími šoky, anebo zvýšenou vnitřní poptávkou?

Když vidíte růst cen ropy a dalších věcí, které se k nám dováží a jejichž cena je daná cenou na světových burzách, je to celkem jasné. To je inflace, která nepramení u nás. Pokud by se jednalo o domácí inflaci tlačenou poptávkou, muselo by se jednat o místní věci, které se nedají dovézt. Například realitní trh. Ceny nemovitostí u nás rostou, obdobně jako v mnoha jiných zemích. Ale to je specifický fenomén a na tomto trhu jsou často velké cenové výkyvy oběma směry.

Mluví se ale o tom, že kromě trhu s nemovitostmi je u nás přehřátý pracovní trh, nejsou lidé, rostou platy a to zvyšuje inflaci.

To je často zcestný argument. U nás i v mnoha jiných zemích, včetně USA, je teď neobvykle nízká nezaměstnanost. Navíc u nás oproti jiným zemím funguje poměrně efektivně trh práce a je tu historicky v průměru nízká nezaměstnanost. Podobně jako třeba ve Švýcarsku. Lidé u nás přecházejí z jednoho místa na druhé, aniž by procházeli delším obdobím nezaměstnanosti. Z neexistence vysoké nezaměstnanosti pak ale nelze automaticky vyvozovat, že trh je přehřátý. Když lidé přecházejí z jednoho místa na druhé tímto způsobem, znamená to, že přecházejí z méně produktivních a méně placených pracovních míst na lépe placená místa s vyšší produktivitou. Je to dobrá zpráva, protože tento přesun automaticky způsobuje růst HDP a životní úrovně. Neměli bychom si na to stěžovat. Navíc stále máme mzdy v průměru pod 50 procent mezd v Německu a v Rakousku. Po více než třiceti letech je to smutný výsledek. Podnikatelé si někdy stěžují, protože každý podnikatel chce přirozeně mít co nejnižší ceny vstupů, včetně mezd. Každý vám ale zároveň řekne, že pokud zvýší dost mzdy, lidi sežene. Opravdové podnikatelské umění není konkurovat ostatním s nízkými mzdami, ale z vysokými mzdami. Ještě jedna poznámka na okraj. Historicky šlo ve vyspělých ekonomikách 60 až 70 procent přidané hodnoty, tedy HDP, zaměstnancům, tedy práci, a 30 až 40 procent šlo investorům, tedy kapitálu. V posledních pár desítkách let se to změnilo a nyní je to naopak – většina jde nyní investorům. Tato změna je často kritizována, protože vede k velké nerovnosti příjmů a bohatství ve společnosti. Jestliže teď růst mezd ve světě a u nás odráží nejen růst produktivity, ale také změnu tohoto poměru, je to částečně návrat k původní dělbě HDP. 

Jestliže zvýšení úroků Českou národní bankou nedokáže zarazit inflaci a zároveň znevýhodní naše podniky, tedy sníží ekonomický růst, nehrozí nám pak stagflace? Tedy období nízkého ekonomického růstu a zároveň inflace.

Stagflace by mohla nastat, pokud by ekonomika byla zasažena vysokými úrokovými sazbami a fiskálním přiškrcením ještě předtím, než se pořádně rozjede. Dočasná fiskální expanze je přirozená proticyklická hospodářská politika, která se dělá během krize a poklesu ekonomiky. Vlády v takové době zvyšují výdaje a přestávají, když se ekonomika opět dostane do vzestupné tendence. V konjunktuře HDP roste, vybírá se více daní a je možné mít rozpočtový přebytek. Pokud však vláda nerozjede ekonomicky růst, ekonomika může stagnovat spolu s importovanou inflací. To by vytvořilo stagnaci.

Nově se tvořící vládní koalice ovšem plánuje úspory, protože trend zadlužování České republiky je dlouhodobě neudržitelný.

Rozdělil bych to na krátkodobý a střednědobý horizont. Loňský, letošní a příští rok jsou speciální roky. Byl velký ekonomický pokles a bylo třeba rozjet ekonomiku, aby znovu rostla. Vláda na to měla prostor, byli jsme a stále jsme jednou z nejméně zadlužených ekonomik. Zhruba před sedmi lety jsme měli dluh ve výši přibližně 40 procent HDP, pak jsme šli na 30 procent a teď se zase dostáváme k 40 procentům. Držíme se ve velmi rozumné zadluženosti. Třeba Němci šli na 80 procent dluhu vůči HDP, Francouzi a Američané dokonce na sto. Tento fiskální prostor je ale třeba dobře využít, a to i k investicím. Důležitá je u nás investice do vzdělání a vědy. Též do dálnic a rychlovlaků, aby lidé mohli dojíždět za prací prakticky odkudkoliv. V době nízkých úrokových sazeb, fakticky nulových, se vyplatilo investovat do čehokoliv, co má jen trochu pozitivní návratnost.Pak je tu střednědobý horizont rozpočtové politiky, kdy vláda během ekonomického růstu už může omezit deficit a přeměnit jej v přebytek, aby se opět vytvořily rezervy na příští ekonomickou recesi.

V dnešní nejisté ekonomické situaci by měla být centrální banka obezřetná v agresivním zvyšování úrokových sazeb a vláda v předčasném ukončování fiskální expanze.

S EKONOMEM HOVOŘIL Marek Hudema

Zdroj: Lidovky