Na několika úrovních jde o stovky lidí. Dnes máme absolventy v akademické sféře, ve veřejné správě i v soukromém sektoru. Přibližně třetina působí ve výzkumu a na univerzitách, další třetina ve veřejných institucích různých zemí, ale třeba i v Mezinárodním měnovém fondu, Evropské bance pro obnovu a rozvoj nebo Světové bance. Z prvních absolventů a profesorů se například Miroslav Singer stal guvernérem České národní banky, Michaela Erbenová byla členkou bankovní rady ČNB a nyní je v MMF, Martina Lubyová byla slovenskou ministryní školství.

Většina je zahraničních. Od začátku bylo cílem vytvořit mezinárodní instituci pro celou střední a východní Evropu a navázat na tradici Prahy jako vzdělávacího centra regionu.

Ano, od samého začátku je členem našeho výkonného a dozorčího výboru. Philippe patří mezi lidi, kteří už v 90. letech intenzivně pomáhali budovat CERGE-EI. Ve své vědecké práci rozpracoval a matematicky formalizoval myšlenku „kreativní destrukce“ a ekonomického růstu, který vzniká tím, že nové a produktivnější firmy nahrazují staré a méně efektivní.

Na konci roku 1989 jsem sepsal rozsáhlou studii o optimální strategii transformace. Vycházel jsem ze zkušeností z různých zemí světa, včetně států v Asii a Africe, které měly částečně plánované hospodářství. Hlavní myšlenka byla jednoduchá: nejprve dobře připravit jasný právní a institucionální rámec a potom spustit transformaci. Přesouvalo se od státu do soukromých rukou obrovské množství majetku a bylo důležité, aby lidé vnímali proces jako férový. Na rozdíl od Polska nebo Ruska zde nebyla hyperinflace ani bezprostřední ekonomický kolaps. Měli jsme čas – třeba rok – na kvalitní přípravu. Transformace začala až po roce, ale ten čas mezi tím se nevyužil dostatečně na přípravu jasného rámce.

Aby všechny státní podniky byly převedeny na státní akciové společnosti a minoritní podíl akcií všech těchto podniků by potom občané automaticky dostali v podobě diverzifikovaných portfolií. Každý člověk by tak vlastnil stejný podíl akcií v celé ekonomice, aniž by musel spekulovat, které akcie koupit. Banky by zároveň mohly proti těmto jasně definovaným portfoliím akcií poskytovat úvěry a rychle by se rozjel soukromý sektor. Místo toho vznikla kuponová privatizace, která byla komplikovaná, trvala pět let a stát na ni vydělal mnohem méně, než mohl. Zvlášť když vezmeme v potaz, že mohl prodat zbývající majoritní podíly akcií podniků strategickým investorům, kteří by akcie zhodnotili, nebo je použít na financování školství, zdravotnictví či vědy.

Československý průmysl měl historicky velmi silnou pozici. Třeba Škoda Plzeň a naše strojírenství obecně byly konkurenceschopné i mezinárodně. Postupně ale docházelo k technologickému zaostávání, protože jsme byli izolováni od západního technologického vývoje. V oblasti klasického strojírenství jsme byli v době Sametové revoluce stále silní, ale například elektronika a řídicí systémy už zaostávaly. Bylo proto důležité přivést zahraniční kapitál a know-how. Dobrým příkladem je Škoda Auto. Volkswagen firmu modernizoval a dnes jde o jednu z nejúspěšnějších automobilek v Evropě. Naopak Tatra byla dlouho chráněna jako „rodinné stříbro“. Existovala možnost vstupu Mercedesu do Tatry, ale byla odmítnuta. Nakonec podnik výrazně oslabil. Strategický investor typu Mercedes-Benz mohl Tatru modernizovat podobně jako Volkswagen Škodovku.

Je jich několik. Prvním je kvalita ekonomického managementu státu. Česká republika si několikrát od revoluce sama způsobila recesi, v letech 1997-98, 2012-13 a 2022-23, zatímco okolní země pokračovaly v růstu. Například v letech 2012–2013 vláda příliš utahovala fiskální politiku a přivodila zbytečnou recesi. Je dobré dívat se na Polsko, které bylo ekonomicky zaostalé, dlouhodobě roste rychleji než my a v mnohém nás již dohání. Poláci dokázali lépe využít evropské fondy, investovali do infrastruktury a zároveň byli schopni prosadit své lidi do významných mezinárodních institucí.

Mnozí si neuvědomují, že dluh je to samé co kredit, a dobře investovaný kredit, respektive dluh — tedy například investice do kvalitní infrastruktury, vzdělání a vědy — vedou k silnému ekonomickému růstu. Stát též doposud nezajistil dostatečnou finanční a ekonomickou gramotnost obyvatelstva. Na školách se ekonomie a finance učí minimálně. Přitom právě investice do kvalitního ekonomického vzdělání a špičkového výzkumu jsou klíčem k budoucí prosperitě, jak na úrovni jednotlivců coby investorů, tak na úrovni státu coby ekonomického manažera země. A svět dnes funguje jinak než dřív. Globalizace znamená, že vítěz bere téměř vše. Už nestačí být průměrný. Chtějí-li lidé a země uspět, musí být špičkoví. A právě na CERGE-EI jsme v oblasti vědy a vzdělávání ukázali, že je to možné.

Tou cestou je ekonomický růst. Pokud budou vznikat úspěšné a ziskové firmy, které budou mít větší poptávku po zaměstnancích, mzdy porostou. Mzdy sice rostou už dnes, ale pomalu. A myslím si, že tu do určité míry existuje i jakási nepsaná koordinace velkých firem, které nejsou příliš ochotné mzdy výrazněji zvyšovat. Část tlaku přichází od mateřských společností v zahraničí — chtějí vyšší zisky. Jenže dlouhodobě to nejde donekonečna, protože lidé začnou odcházet jinam. Právě Polsko je v tomto velmi dobrý příkladem. Před třiceti lety byly polské mzdy na polovině českých, dnes se prakticky vyrovnaly. A přitom české mzdy jsou stále zhruba poloviční oproti německým a rakouským, se kterými byly před a po druhé světové válce na paritě. Naše odbory přitom nejsou dostatečně průrazné. Ve Spojených státech fungují jinak — chtějí, aby firmy prosperovaly, ale zároveň požadují „spravedlivý“ podíl na výsledcích. Jinými slovy: firma vydělává více, zaměstnanci mají vyšší mzdy a akcionáři vyšší dividendy.

V soukromých firmách, které jsou vystaveny mezinárodní konkurenci, tento problém není akutní. Ale máme problém s řízením veřejných institucí obecně — od státní správy až po univerzity. Například na britských nebo amerických univerzitách existuje obrovský tlak na kvalitu. Akademická svoboda tam znamená svobodu bádání, ale zároveň velmi tvrdou odpovědnost za výsledky. Pokud univerzita nebo fakulta začne klesat v žebříčcích, okamžitě se řeší náprava. U nás se často argumentuje autonomií univerzit, ale bez dostatečného tlaku na kvalitu. A samosprávný systém bez konkurenčního tlaku může vést k pohodlnosti. Když se americká univerzita propadne v žebříčku, vedení okamžitě řeší, co změnit: koho najmout, jak zlepšit výuku, jak posílit výzkum. U nás často slyšíte, že mezinárodní „rankingy nejsou důležité“. Samozřejmě, není zásadní, jestli je univerzita v rankingu na 420. nebo 450. místě. Ale problém je, jestli není v první stovce nebo alespoň dvoustovce. To pak zrcadlí nízkou kvalitu vědy a vzdělání i nízkou schopnost udržet v Česku talentované studenty a vědce.

Přesně tak. Máme krásná města, bezpečné prostředí, relativně kvalitní život. Kdybychom měli více špičkových škol, přijíždělo by sem na mnoholetá studia více talentovaných lidí. Jenže často narážíme na byrokracii a neefektivitu. Rodiče studentů, kteří jedou studovat do zahraničí, mi například vyprávějí, jak komplikované je vyřizování nebo uznávání dokumentů. V jiných zemích je to mnohem rychlejší a jednodušší. A to je obecnější problém. Svět kolem nás zrychluje a my často reagujeme pomalu.

Obecně si myslím, že je lepší mít věci transparentně uvnitř rozpočtu než vytvářet různé mimorozpočtové konstrukce. Pokud má stát vyšší deficit kvůli investicím, ať je to jasně vidět. Důležité je ale rozlišovat mezi běžnou spotřebou a investicemi. Některé země mají dokonce oddělené běžné a investiční rozpočty. Když stát investuje do infrastruktury, vzdělání nebo vědy, jde o investice do budoucího růstu. Moderní ekonomika stojí především na lidském kapitálu. Dnes se odhaduje, že zhruba tři čtvrtiny celkového kapitálu ekonomiky tvoří právě lidský kapitál — vzdělání, znalosti a schopnosti lidí. Proto není správné dívat se pouze na výši deficitu bez ohledu na to, kam peníze směřují. Pokud je návratnost investice vyšší než úrok, za který si stát půjčuje, pak taková investice ekonomický smysl dává. Budoucí generace budou díky ní bohatší a dluh bez problémů splatí. Po druhé světové válce mělo Německo obrovské dluhy, ale investovalo do obnovy a růstu. Díky tomu dokázalo dluhy postupně bez problémů splatit.

Ano, a to je právě problém. Soustředíme se na jednu malou část celého systému a ignorujeme zbytek. Těch třicet miliard může vypadat jako velké číslo, ale pokud kvůli špatné hospodářské politice ekonomika roste pomaleji, ztráty jsou mnohem větší. Znovu bych připomněl Polsko. Investovalo do infrastruktury, dálnic, modernizace. Výsledek je vidět na první pohled — rostou mzdy, modernizují se města, postavili nové dálnice, ekonomika je dynamičtější. Ekonomický růst zároveň generuje vyšší daňové příjmy. Pokud ekonomika funguje dobře, stát má více prostředků i na sociální systém nebo veřejné služby. Proto bychom se měli mnohem více soustředit na dlouhodobý růst a konkurenceschopnost než jen na samotnou výši schodku.

Evropa se určitě dostává pod tlak. Svět se mění rychleji, konkurence je tvrdší a geopolitická situace je složitější než před deseti nebo patnácti lety. O to důležitější je mít funkční instituce, kvalitní vzdělávání a vědu, podporovat inovace a být schopni rychle reagovat na změny. To je podle mě klíčový úkol pro Evropu i pro Česko.

Hodně bude záležet na mezinárodní situaci a pak též na hospodářské politice státu, nejen vlády, ale i České národní banky. Lidé si totiž často neuvědomují jednu důležitou věc — zákon o ČNB říká, že jejím hlavním cílem je cenová stabilita, a jestliže ji zajistí, tak má jako druhý cíl podporovat dlouhodobý ekonomický růst. Inflace se v Evropě i u nás snížila a nabízí se otázka, zda je správné pro ČNB držet úrokové sazby výrazně výš, než je drží Evropská centrální banka. Znamená to, že české firmy získávají kapitál dráž než jejich konkurence v Německu, Rakousku nebo na Slovensku. Je zajímavé, že oproti jiným zemím se u nás o měnové politice příliš nediskutuje. Média se soustředí hlavně na fiskální politiku vlády, ale měnová politika ČNB je stejně důležitá pro ekonomický růst země.

Pro nás je zásadní zůstat součástí Evropské unie. Volný trh o 450 milionech lidí je obrovská výhoda. Problém je, že nejsme dostatečně aktivní při tvorbě evropských politik. Jiné země, například Portugalsko nebo Itálie, mají své lidi na klíčových pozicích v evropských institucích. My často u stolu chybíme. Evropa musí jednat jednotně, zejména pokud jde o energetiku a strategické zdroje. Jednotlivé státy samy o sobě nejsou dost silné ani vůči Americe, ani vůči Číně. Pokud nebude Evropa postupovat společně, ztratí konkurenceschopnost.

Evropa zaspala digitální revoluci a teď bohužel zaspává i revoluci kolem umělé inteligence. Internet sice vznikal částečně i v Evropě, ale Američané dokázali výzkum převést do univerzitního výzkumu a potom do soukromého sektoru a vytvořit technologické giganty. Ještě v roce 1990 bylo mezi největšími firmami světa osm-deset evropských společností. Dnes jsou tam dvě a dominují americké technologické firmy. Klíčový je lidský kapitál a vzdělávání, ale zároveň musí existovat prostředí, které podporuje inovace. Amerika je v tom mnohem tvrdší a dynamičtější. Univerzity a firmy jsou pod tlakem výkonu a výsledků. Evropa má problém i v tom, že často vytvoří zajímavý startup, ale následně ho koupí velká americká firma. Chybí nám evropský kapitál schopný tyto firmy udržet a rozvíjet. Proto si nemyslím, že řešením je Evropskou unii oslabovat nebo rozbíjet. Naopak — malé evropské státy samostatně neobstojí proti velkým ekonomikám, jako jsou USA nebo Čína.

Zdroj: www.novinky.cz; autor: Jakub Svoboda