A pokračuje: „Vysvětlili jsme si, že moderní ekonomie je důležitá věda, má silnou teoretickou část a též významnou empirickou část, která spočívá v testování hypotéz. Rektor si oddechl a sdělil nám, že právě ruší Ústav marxismu-leninismu a že můžeme dočasně převzít jeho prostory, i s autem a řidičem.“

Tak v roce 1991 vzniklo pod trochu krkolomným názvem CERGE (Center for Economic Research and Graduate Education, česky Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium). Název úmyslně zdůrazňoval, že základem moderní univerzity je výzkum. V Československu byly univerzity mnohými považovány za instituce, kde výzkum stojí až za výukou, což někde platí dodnes. S krkolomností názvu si zakladatelé nedělali hlavu, vždyť zkratky názvů světových špičkových pracovišť, jako jsou MIT, ETH, LSE či CALTECH, mluví samy za sebe.

CERGE-EI (jak do názvu přibylo EI, si řekneme později) si letos připomíná 35. výročí od svého založení a jeho prestiž je nezpochybnitelná. Navzdory své miniaturní velikosti – pracuje zde pouze kolem dvaceti vědců – se podle hodnocení Social Science Research Network a Research Papers in Economics postupně v několika oborech, které pokrývá, zařadilo mezi nejlepší světové ekonomické výzkumné instituce.

Nobelisté v Praze

Cesta z bývalé budovy Ústavu marxismu-leninismu, kde se to hemžilo komunistickými artefakty, do honosného Schebkova paláce vypráví jeden z velkých příběhů devadesátých let. Začal už v roce 1988 setkáním Jana Švejnara, profesora ekonomie Pittsburské univerzity, jenž musel Československo opustit v roce 1970, a Josefa Zieleniece, ekonoma z tehdejší Československé akademie věd.

„Poprvé jsme se setkali ve Vídni. Už začínaly tát politické ledy a mně bylo poprvé dovoleno vycestovat na konferenci za železnou oponu. Již tam jsme dlouho do noci debatovali o propasti dělící komunistickou ekonomii, která byla především scholastickou ideologickou disciplínou pro zdůvodňování předností komunistického hospodářství, a západní ekonomii hlavního proudu,“ vzpomíná Josef Zieleniec.

Jejich diskuse pokračovala v Praze na jaře 1989 a nabrala obrátky po pádu Berlínské zdi. Vytvořili tým, který fungoval na obou stranách Atlantiku. „Když padla železná opona, okamžitě jsme se shodli, že první, co je v komunistických zemích třeba udělat, je změnit ekonomické vzdělávání a zavést výuku moderní ekonomie. V lednu 1990 jsme proto společně sepsali první verzi projektu CERGE. Americký model byl přirozenou volbou, protože podle něj jela špičková ekonomická pracoviště,“ vysvětluje Jan Švejnar a dodává: „Současně jsme se shodli, že pouhé posílání studentů do USA na postgraduální studium by vedlo k odlivu talentů z regionu, a proto musíme co nejrychleji vybudovat výzkumnou a vzdělávací instituci světové úrovně zde ve střední Evropě.“

Navíc radikální politické a ekonomické reformy, které právě začínaly, vyžadovaly znalost moderní ekonomie. Jediným řešením bylo vybudovat zcela novou instituci na zelené louce. Oba ekonomové si rozdělili práci – Švejnar v Americe připravil strukturální koncept a získával pro projekt finanční podporu, Zieleniec v Praze pracoval na českém institucionálním zajištění. Jejich původní koncept se rozrostl do podoby centra pro celý bývalý sovětský blok, Jugoslávii a Albánii.

Svůj podíl na tom mají i americké nadace, které byly ochotné financovat takto nákladný projekt, ale pouze na jediném místě v regionu. Jan Švejnar nakonec dokázal získat ze Spojených států a Evropských společenství přes 20 milionů dolarů a také zásadní profesionální pomoc od kolegů z oboru. Členy výkonného a dozorčího výboru, který CERGE vede a dohlíží na kvalitu výzkumu i výuky, se tak postupně stali přední světoví ekonomové, včetně nositelů Nobelovy ceny jako například Joseph Stiglitz, Philippe Aghion, Angus Deaton, Paul Milgrom nebo Christopher Sims.

Doba žádá nové ekonomy

V září 1991 na CERGE nastoupilo do integrovaného magisterského a doktorandského programu amerického stylu prvních dvanáct studentů ze sedmi zemí, které učili profesoři z předních amerických univerzit. A jak je pro Česko typické, akademické prostředí nehledělo na tento projekt s velkou důvěrou.

„V prvních letech svého fungování vyvolávalo CERGE pnutí podobné imunologické reakci, kdy organismus odmítá transplantovaný orgán. Valilo se to na nás ze všech stran. Pro zbytek odborné obce byla ze začátku naše instituce problémem,“ vzpomíná Josef Zieleniec. Pro Jana Švejnara bylo překvapující přesvědčení většiny místních ekonomů o tom, že takovýto projekt na světové úrovni u nás nemůže vyjít. Pozitivním překvapením naopak bylo, jak rychle se s projektem ztotožnili studenti.

Studenti totiž záhy zjistili, že získávají stejné znalosti jako jejich kolegové v Americe – částečně díky tomu, že je učili hostující profesoři z USA, a částečně proto, že na CERGE přijížděli během léta studenti z amerických univerzit, takže měli skutečně autentické srovnání. Zahraniční profesoři se postupně střídali a různě doplňovali.

„Začali jsme si vytvářet vlastní, mladý profesorský sbor z těch nejlepších absolventů doktorandského studia v USA. Byli mezi nimi lidé z celého světa včetně Čechů Josefa Kotrby nebo Miroslava Singera, kteří u mě studovali v Pittsburghu. Po pár letech jsme už mohli najímat i ty nejlepší absolventy CERGE, například Daniela Münicha, Lubomíra Lízala nebo Krešimira Žigiće,“ doplňuje Jan Švejnar.

Podobně vzpomíná Josef Zieleniec, který byl prvním ředitelem CERGE: „Učili jsme se za pochodu. Vůbec jsme k nám nezvali vystudované ekonomy, to byli v tehdejší československé realitě lidé z úplně jiného světa. První generaci tvořili absolventi matfyzu, techničtí inženýři, a já musel využít veškerou svou výmluvnost, abych jim vysvětlil, že věnovat se ekonomii má stejnou hodnotu jako učit předmět, který vystudovali. Nakonec se podařilo přesvědčit několik kolegů a pár z nich je dodnes váženými profesory na CERGE nebo zahraničních univerzitách.“

Když se Josef Zieleniec stal po volbách v roce 1992 ministrem zahraničí a začal se naplno věnovat české diplomacii, Jan Švejnar v Akademii věd nově založil Národohospodářský – nyní Ekonomický – ústav a spojil ho s CERGE. Tak vzniklo společné pracoviště CERGE-EI (EI zde znamená Národohospodářský ústav neboli Economics Institute).

„Od samého počátku mělo CERGE-EI ambici stát se institucí, která bude mířit na světovou úroveň a bude schopna konkurovat nejlepším ekonomickým katedrám a výzkumným institucím. To se v několika oborech podařilo. Ale k tomu, abychom na této úrovni pokryli celou ekonomickou vědu, potřebujeme padesát vědců a odpovídající rozpočet, podobně jako v jiných vědách. To se ale zatím nepodařilo, CERGE-EI bohužel doposud potřebné financování od akademie a univerzity nezískalo,“ říká Jan Švejnar.

Nejen transformace

V devadesátých letech si CERGE-EI vytvořilo silnou pozici v oblasti ekonomie transformujících se zemí a od té doby se výzkum na CERGE-EI přeorientoval do několika hlavních vědeckých oblastí.

„Důležité jsou pro nás jak teoretické, tak empirické oblasti moderní ekonomie. Naše silné stránky vidím zejména v ekonomické teorii, v behaviorální ekonomii a teorii racionální nepozornosti, v experimentální ekonomii nebo makroekonomii,“ vysvětluje ředitel CERGE-EI Marek Kapička a doplňuje: „V poslední době jsme posílili směry zaměřené na praktické využití, jako je třeba kvantitativní ekonomická historie nebo ekonomie migrace. Je pro nás důležité nestavět na jediné specializaci a propojovat špičkový akademický výzkum s tématy zajímavými pro veřejnou politiku.“

Zájem současných studentů se podle jeho názoru posouvá nejen s obecnými trendy, ale i s tím, jak se CERGE-EI profiluje, a s tím, které obory má aktuálně silné.

„Zaznamenáváme stálý a velmi silný zájem o kvantitativní empirický výzkum, který přináší schopnost ověřovat ekonomické závěry na reálných datech a měřeních. Díky tomu je poměrně jednoduše použitelný jak v akademické sféře, tak mimo ni. Řada našich studentů také aplikuje různé postřehy z behaviorální ekonomie napříč dalšími ekonomickými obory – od experimentální ekonomie až po makroekonomii. Máme ale i studenty, kteří mají zájem o ekonometrii, monetární ekonomii nebo teorii ekonomického růstu,“ uvádí Marek Kapička.

V tuzemské veřejné debatě je velmi viditelnou součástí CERGE-EI Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), který Jan Švejnar založil v roce 2008. Jeho cílem je zpřístupnit technické vědecké poznatky vzdělaným laikům – politikům a úředníkům – a na základě těchto analýz vyvolávat debaty na klíčová témata a předkládat návrhy optimálních hospodářských politik. IDEA se věnuje řadě témat, třeba trhu práce, školství a vzdělávání, stárnutí populace, veřejným financím a daňovému a sociálnímu systému.

Příběh pokračuje

CERGE-EI je dnes uznáváno jako regionální centrum špičkového postgraduálního vzdělávání a výzkumu. Má nevelký, avšak renomovaný profesorský sbor, který vyučuje stejným způsobem, jaký se praktikuje na prestižních amerických univerzitách. Jeho členové získávají prestižní granty, publikují v předních vědeckých časopisech a někteří jsou mezi editory tzv. „top 5“ světových časopisů: například Filip Matějka v American Economic Review nebo Jakub Steiner v Review of Economic Studies. Většina stálých pedagogických pracovníků CERGE-EI jsou vědci, kteří získali doktoráty z ekonomie na renomovaných univerzitách v USA a západní Evropě.

Mezi významnými absolventy a bývalými profesory najdeme mnoho spolutvůrců hospodářské politiky v regionu. Například Miroslav Singer se stal guvernérem ČNB, Michaela Erbenová členkou bankovní rady ČNB a nyní seniorní ekonomickou manažerkou Mezinárodního měnového fondu, Lubomír Lízal byl taktéž členem bankovní rady ČNB a Martina Lubyová působila jako ministryně práce na Slovensku. Jiní zase pracovali či pracují na vedoucích pozicích firem – například Josef Kotrba v Deloitte, Martin Kalovec v Boston Consulting Group nebo Martin Jarolím a Jiří Střelický v ČSOB.

Aktuálně v CERGE-EI studuje přibližně 120 studentů, kteří kvůli této škole přišli do Prahy z 58 zemí celého světa. Od roku 1991 vychovalo toto unikátní pracoviště víc než tisícovku ekonomů, kteří jsou v současné době zaměstnáni především v regionu, ovšem celkově našli uplatnění ve více než 40 zemích světa. Přes polovinu absolventů nachází uplatnění v soukromých firmách, skoro 30 procent pokračuje v akademické sféře a vzdělává další generace a zhruba 20 procent působí ve veřejném sektoru.