Jen málo lidí je možné považovat za světové ekonomy a zároveň je úzce svázat s Českou republikou. Jedním z nich je profesor Jan Švejnar, člověk křtěný Vltavou, který v sedmnácti letech emigroval a získal uplatnění a ekonomické vzdělání nejen v Americe. Díky svým životním zkušenostem a srdcem, které zůstalo v české kotlině, můžeme nyní otevřít další zajímavý elektronický most mezi profesorem Janem Švejnarem a předsedou OHK Most Rudolfem Jungem.

Jung:
Pane profesore, již mnohokrát jsme použili v našich komorových výstupech a diskusích tvrzení, že ČR, s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou, už nikdy nebude pro svět významná z hlediska kvantitativních ukazatelů. Naší šancí by však mohla být znalostní ekonomika a vzdělanost. K obému se dá, i v kontextu aktuálního dění, diskutovat a v následujících větách se tomu, když dovolíte, budeme věnovat. Ovšem – jestliže je pojem vzdělanost zdánlivě všem jasný o pojmu „znalostní ekonomika“ už si tak jistý nejsem. I tento pojem se díky velké frekvenci užití stává všeobecným pojmem, jehož vnitřní obsah a definice mohou být nejen různorodé, ale mám obavy, že pro leckoho i zcela nejasné. Neměl byste nějakou definici, od které bychom se v našem rozhovoru mohli „odrazit“? A jak vůbec se na ni dívají ekonomové?

Švejnar:
Máte pravdu, pane předsedo, že žádná přesná definice neexistuje. Nicméně se pojmem „znalostní ekonomika“ obvykle myslí ekonomika, která maximálně využívá lidský kapitál (znalosti, zkušenosti, dovednost). Zájem o znalostní ekonomiku pak pramení především z toho, že se očekává, že tato ekonomika vykazuje vysokou přidanou hodnotu (je velmi produktivní) a tato hodnota pramení do velké míry z lidského kapitálu. Proto se v tomto typu ekonomiky mohou platit vysoké mzdy a existuje v ní vysoký životní standard.

Jung:
Trochu jste mě, pane profesore, zklamal. Myslel jsem si, že je jen mojí neznalostí, že neumím nějakou obecnou definici. Jsem profesí strojař a jako takový mám rád pragmatické a jasně definované termíny, aby jako součásti mechanizmu dobře fungovaly. A jestli jste nerozporoval mé přesvědčení o naší významové šanci ve znalostní ekonomice i v tom volném výkladu, pak by se asi nějaká česká definice „šikla“. Možná by to byl námět pro nějakého osvíceného „homo sapiens akademikus“, aby nějakou definici pro nás vymyslel. Pak by snad každý vlivný „homo sapiens politikus“ věděl o čem je řeč (omlouvám se za nadsázku a zlehčení). Podle mého a načteného, jsme se ke znalostní ekonomice dostali přes zemědělskou ekonomiku, kde klíčovým zdrojem byla půda. Dalším krokem byla průmyslová ekonomika, kde klíčovými zdroji byly nerostné zdroje a práce. A pak se shodujeme v tom, že znalostní ekonomika (pro „fajnšmekry“ knowledge ekonomy) je založena na využívání znalostí. Je to především o lidech, pracovitosti a vzdělanosti – ale k tomu se ještě podrobněji dostaneme. Nicméně, nemá-li být pojem znalostní ekonomiky pouze rétoricko – virtuálním pojmem, pak se skutečně pro její analytickou využitelnost nějakému vymezení nemůžeme vyhnout. Daly by se vytipovat oblasti společenského života státu, kterým se musíme věnovat a je naše republika ve své realitě připravena na to, aby obstála?

Švejnar:
Máte pravdu, že by se přesnější definice „šikla“. Ale možná, když vezmu váš příměr, tak i pro vás strojaře jsou určité pojmy příliš široké – například pojem „motor“. Musí se pak dále definovat, jaký motor, za jakým účelem, s jakými výsledky, atd. Se znalostní ekonomikou je to obdobné. Je to široký koncept, ale dá se dále specifikovat podle konkrétní potřeby. Pro trochu konkrétnější představu, ekonomové používají koncept produkční funkce, ve které je zachycen výrobní proces jako nejlepší kombinace půdy, kapitálu a pracovní síly, které společně vytvářejí přidanou hodnotu, což je na úrovni celé země její HDP (hrubý domácí produkt). No a tak, jak má lepší zemědělská ekonomika lepší půdu, znalostní ekonomika má „lepší“ pracovní silu a tudíž vyšší HDP na hlavu. Německa ekonomika je často ve světě viděna jako ekonomika s „lepšími“ inženýry, americká ekonomika s „lepšími“ podnikateli, my máme svůj pojem o zlatých ručičkách, to všechno jsou určité aspekty znalostní ekonomiky.

Jung:
Je ovšem zřejmé, že i znalostní ekonomika potřebuje svůj trh. A tady jsem trochu na rozpacích. V počátcích českého kapitalismu jsme si pod osvědčeným heslem „Národ sobě“ rozdali v kuponové privatizaci a dobré víře (tedy snad v dobré víře) české hospodářství. Dnes však, což se jistě tehdy neočekávalo, Česká republika (řekněme i Češi) ztrácí vliv na hospodářství a podnikání na svém území. Stát, ale i obce, se sebezničující slávou dále rozprodávají to, co ještě zbylo, včetně půdy. Stát a obce se poté stávají víceméně pasivními účastníky dění. Sice se dá namítnout, že v rámci globalizace je pohyb kapitálu běžný, ale já jaksi nevidím tok českého kapitálu a s tím související vliv směrem ven z ČR. (Nic na tom nemění expanze některých segmentů energetiky.) Jaký, pane profesore, vidíte tržní prostor, pro dejme tomu, masivní uplatnitelnost budoucích aktérů znalostní ekonomiky v ČR, když znalostní majetek je nejpečlivěji střeženým nehmotným majetkem v centrálách zahraničních vlastníků, takřka všeho našeho průmyslového potenciálu.

Švejnar:
Toto se dá dobře interpretovat právě v kontextu výše zmíněné produkční funkce. Nechme na chvíli stranou půdu a zaměřme se na kapitál a pracovní sílu. Přidaná hodnota je rozdělena mezi vlastníky kapitálu a pracovní síly. Jak jste správně poznamenal, my jsme prodali značnou část svého fyzického (například průmyslového) kapitálu a získali jsme za to finanční kapitál, který jsme buď spotřebovali či proinvestovali (ten již neexistuje) nebo jsme jej dobře investovali (ten existuje a přináší nám blahobyt). Ten majetek či fyzický kapitál, který je střežen v centrálách zahraničních vlastníků, přináší zisk těmto vlastníkům, ale též generuje mzdy pro naše zaměstnance. Jestliže (ne)jsou naši zaměstnanci hodnotní ve smyslu znalostí a schopností, tak jim zahraniční majitelé kapitálu (ne)musí platit poměrně vysoké mzdy – je zde trh a znalostní ekonomika odměňuje zaměstnance (i sebezaměstnance) podle tržní hodnoty jejich znalostí. To je též jeden z hlavních důvodů, proč jsme jako země investovali do vzdělanosti tím, že jsme podstatně zvýšili procento mladých lidí studujících na terciální úrovni.

Jung:
Možná už jen krátce k problematice vzdělanosti. Já mám po posledních zkušenostech pocit, že náš vzdělávací systém je stále více poplatný statisticky vykazovatelnou honbou za tituly a osvědčení o absolvovaném (odchozeném) vzdělání, než snahou o obsah a znalostní úroveň. Třeba s neustálými snahami o odklad státních maturit jako snad jediného srovnávacího měřítka nejen škol navzájem, ale i možnosti nastavení jednotných hodnotitelných kritérií absolventů. Tím vytváříme přímo předpoklady ke zmiňovaným jevům a nejen ve středním školství. Pane profesore, jste také vysokoškolský pedagog a řada vašich kolegů z českých vysokých škol vyslovuje značné obavy o budoucí úrovni našich absolventů. Mám obavu, že převažuje bohužel rovnice „jeden nastupující vysokoškolák = x tisíc Kč“ nad prokázáním předpokladů ke studiu. Můžete podle svých zkušeností vystavit „vysvědčení“ českému školství?

Švejnar:
Zde s Vámi do velké míry souhlasím. Naši velkou výzvou je nyní zlepšení kvality českého školství. Vzděláváme celkem všechny občany, ale zvláště na terciální úrovni naše kvalita výuky a výzkumu podstatně pokulhává za světovou špičkou. Musíme se vystavit světové konkurenci, zjistit, jak a kde můžeme konkurovat, a podle toho zreformovat náš existující systém. Udělali jsme to v průmyslu, ve službách, a není důvodu nemít zdravou konkurenci a vysokou kvalitu i v sektoru školství, vědy a výzkumu.

Děkuji vám za názory a přeji, aby znalosti a „zlaté české ručičky“ patřily k sobě.