Publikováno:

Agresivní zvyšování úroků inflaci neřeší, v eurozóně by nám bylo líp

Jan Švejnar v rozhovoru pro Akademii věd:

Inflace v Česku se dál šplhá k rekordním hodnotám. Ekonomové odhadují, že by už brzy měla dosáhnout vrcholu, Jan Švernar ze CERGE-EI tak optimistický ale není. „Je strašně těžké něco takového určit. Může to být během šesti, devíti, dvanácti měsíců…,“ říká s tím, že dopady na české domácnosti budou čím dál větší. Kdyby bylo Česko v eurozóně, bylo by mu prý líp.

Inflace v Česku v květnu dosáhla šestnáctiprocentní hranice. Oproti dubnové míře je to opět citelný nárůst ve výši zhruba dvou procentních bodů. Citelně rostou zejména ceny energií a pohonných hmot, které následně prodražují i služby, ale například i cenu potravin. Hlavní viníci jsou stále ti stejní: covidové rozhazování peněz, zpřetrhané dodavatelské řetězce a především válka na Ukrajině.

I když země platící společnou měnou čelí stejné geopolitické i ekonomické situaci, zvyšování cen u nich není tak razantní. V dubnu dosáhla inflace v eurozóně 7,5 procenta, což je sice také rekordní hodnota, oproti té české ovšem zhruba poloviční. Přesto už tamní vlády, zejména pak ta německá, vysoký nárůst cen svým obyvatelům hojně kompenzují. To Česko je v pomoci spíše liknavější a například snížení spotřební daně na benzin a naftu lidé už po týdnu ani nepoznali.

I proto Švejnar v rozhovoru pro Akademii věd ČR mimo jiné upozorňuje, že Česku by bylo z pohledu zvyšování cen v eurozóně určitě líp. Za příklad dává Slovensko, u něhož se do zásahu České národní banky (ČNB) vyvíjela jádrová inflace stejně, až pak se ale jejich vývoj rozdělil. A zatímco Česko míří k dvacetiprocentní hranici, Slovensko se s celou eurozónou drží pod deseti procenty.

I proto Švejnar zrovna nefandí současné politice ČNB, která oproti zbytku světa razantně zvedá základní úrokové sazby. Kdyby se navíc platilo v Česku eurem, pomohlo by to podle něj nejen lidem, ale i firmám. Stát by podle něj měl také víc pomoci cílenou dotací těm nejohroženějším rodinám, a ne i vyšší střední třídě, na kterou míří i hojně diskutovaný pětitisícový příspěvek rodinám s dětmi. O jeho přínosu ostatně pochybuje i řada námi oslovených expertů.

Česko už několik měsíců bojuje s vysokou inflací, zdražuje prakticky vše. Bylo možné takový vývoj očekávat a šlo mu třeba dokonce i předejít?

Očekávat se to moc nedalo, do jisté míry jsou to vnější šoky – ať už je to cena ropy, zemního plynu, bavlny, kovů, ale i vlivem covidu přetrhané dodavatelské řetězce, šoky jako válka na Ukrajině, kdy zdražuje obilí, protože Rusko i Ukrajina jsou velcí dodavatelé obilí… Od toho se pak odvíjí i drahá hnojiva a další věci. Řada těch šoků je tedy z vnější provenience, a těm se nedalo dost dobře předejít.

A existuje tedy aspoň nějaké poučení do budoucna? Je řešením trend, který sledujeme a který lze nazvat jako „deglobalizaci“?

Ano, do budoucna si myslím, že se velké korporace a ostatní výrobci a podnikatelé budou přizpůsobovat a budou vyrábět víc věcí blízko sebe. Tedy ne tak daleko jako třeba v Bangladéši či ve Vietnamu.

Když se zaměříme na Česko, co by teď měla dělat vláda, respektive stát? Máte nějaká doporučení?

Stát na to má dvě páky. Za prvé je to monetární politika, tedy úrokové sazby, což dělá Česká národní banka (ČNB). Pak je tu fiskální politika, tedy rozpočet, skrze který může pomoci slabším vrstvám obyvatelstva. A tam si myslím, že by ministerstvo financí – ale i všechny ostatní resorty – opravdu mělo připravit plán, jak ten obrovský šok, který zažívají chudší rodiny i jednotlivci, alespoň dočasně zmírnit.

A postup ČNB? Je správně, že tak rychle zvyšuje sazby? Aktuálně jsme na 5,75 procenta a podle končícího guvernéra Jiřího Rusnoka se v červnu zvýší o dalších 0,75 bodu…

Nejsem stoupencem toho, aby ČNB zvyšovala úrokové sazby tak agresivně v době, kdy je nezvyšuje Evropská centrální banka a Britové či Američané je zvyšují jen velice mírně. Hendikepujeme tím bohužel naše výrobce, firmy a podnikatele. Oproti takovým Slovákům, Němcům, Rakušanům a dalším jim tak dáváme menší konkurenční výhody a současně jim přidáváme na straně nákladů. K vysokým cenám energií a všeho ostatního se jim zvyšuje i cena kapitálu, financování…

…což je ale nevýhodné přece i pro stát.

Tak. Pro stát, tedy nás občany, se zdražuje obsluha státního dluhu, protože teď byla prakticky za nulu a nově bude za šest a víc procent. To bude v příštích letech velký výdaj.

Je tu tedy kombinace mnoha faktorů, které jsou do určité míry nešťastné, a do určité míry by mohla vláda dělat víc pro ty chudší, slabší vrstvy.

Mají ale tyto ohrožené vrstvy, chudé rodiny, vůbec šanci se s těmito šoky vyrovnat? Řada průzkumů uvádí, že už teď jsou na hraně svých možností.

Jsou tu dva typy rodin: ty, které mají nějaké úspory, a které – ač je to smutné – budou do těchto úspor nuceny sahat a postupně je snižovat. U některých z nich se tak děje i z obav, že jim inflace hodnotu úspor snižuje a že je tedy lepší je vydat za něco hodnotného teď než později. Takové chování ovšem inflaci zas jen zvyšuje, jelikož se tím zvyšuje poptávka. Pak je tu ta druhá skupina, která je na tom ještě hůř, a to jsou rodiny, které úspory nemají, nebo je mají jen velmi malé. Tam už začínáme vidět, že například snižují hodnotu svého nákupu, jeho kalorickou hodnotu, což je velmi závažné zvláště u rodin s dětmi.

Také se už objevují zprávy, že řada lidí se poohlíží po druhé práci nebo brigádě. Co by pomohlo situaci konkrétně zlepšit?

Naštěstí tu máme situaci, že je po lidech velká poptávka, takže je možné druhé zaměstnání či brigádu skutečně najít. Je to ale samozřejmě krizové východisko a může mít i negativní dopady, kdy pak rodiče, či rodič-samoživitel, nemohou trávit tolik času s dětmi. Co se aktuální pomoci vlády týče, já bych orodoval za cílený příspěvek, který půjde opravdu těm, kteří to potřebují, tedy ne těm z vyšší střední vrstvy, kteří ho tolik nepotřebují. A aby to bylo v podobě peněz, ne tím, že jim zlevní nějakou specifickou věc jako třeba energie. Každý potřebuje peníze na něco jiného.

Jak se s inflací vyrovnávají firmy? Bloomberg například nedávno informoval o „inflačním zmenšování“ jídel a produktů, u kterých ale zůstává cena stejná…

To je něco, co podniky zkoušejí už dlouho. Někdy to funguje, někdy ne. Též vidíme, že některé z nich se snaží ceny zvýšit, jiní ale nemohou, protože čelí tvrdé konkurenci. Nejistota, která panuje – ať už skrze vnější šoky, nebo politiku státu – navíc firmy vede k tomu, že ceny zvyšují víc, než by musely. Nevědí, jaká ta inflace bude, a nechtějí za dva měsíce ceny zvyšovat znovu, protože to není dobrý signál pro jejich klientelu. I to může přispět k inflaci, jelikož zvyšují ceny nad míru zvyšujících se nákladů, které pociťují.

Jaký očekáváte další vývoj ohledně inflace?

Ještě nějakou dobu potrvá. Jakmile se ale uklidní ony vnější faktory – a to neznamená, že by musela cena ropy začít hned klesat, ale třeba se jen stabilizovat – končí tím i inflace. Ceny pak zkrátka zůstávají na stejné výši. Inflace je o zvýšení cen, takže když se nebudou zvyšovat nákladové ceny, inflace se ustálí. To by mohlo přijít už během tohoto, možná začátkem příštího roku.

Záviset bude ale také na tom, co se stane s platy a dalšími nákladovými položkami. Protože ty kdyby rostly stejně rychle jako inflace, začne se roztáčet inflační spirála. Pakliže porostou poměrně pomaleji, což zatím vidíme, pak by inflační spirála pokračovat neměla.

Někteří ekonomové vidí ten obrat zhruba v červenci. Vidíte to stejně?

Je strašně těžké něco takového určit. Jak říkám, do velké míry to bude záviset na tom, jak se bude vyvíjet situace na Ukrajině: jestli začne zase vyvážet ve velkém. Závistí to i na situaci na trhu s ropou a zemním plynem… Člověk tedy může jen předvídat, může to být během šesti, devíti, dvanácti měsíců…

USA uvažují v rámci boje s inflací o zrušení cel na dovoz zboží z Číny. Je to správná strategie, ulevilo by to tamním spotřebitelům?

Myslím, že ano. A byla by to podle mě i správná strategie ve smyslu zvýšení ekonomické konjunktury, kdy celý svět čelí nebezpečí recese, která u nás hrozí ještě víc. Protože jak zvedáme úrokové sazby, zpomalujeme ekonomiku víc než jiné země.

Z hlediska Spojených států by to tedy bylo výhodné. A co se děje ve Spojených státech, to se přenáší do Evropy a potažmo k nám. Když by se tedy inflace v USA snižovala, blahodárný efekt to bude mít i pro nás.

Jaký efekt by mělo ukončení války na Ukrajině?

Okamžitý v tom, že Ukrajina i Rusko by začaly hned vyvážet. Pak tam bude samozřejmě rekonstrukce, takže jakýsi Marshallův plán pro Ukrajinu. Tady pak záleží, jak rychle se uskuteční, protože další výroba se bude odvíjet právě od toho.

Aktuální vysoká míra inflace víří debaty o tom, jestli by na tom Česko nebylo lépe, kdyby platilo eurem. Jak na to hledíte vy?

Euro by nám pomohlo už v minulosti a pomohlo by nám i nyní. ČNB už na začátku tohoto století řekla, že jsme připraveni vstoupit do eurozóny, splňujeme podmínky, i když se momentálně trochu odchylujeme. To se ale odchylují i země, které už v eurozóně jsou.

Vstup do tohoto společenství by byl velmi dobrý v tom, že by to přilákalo zahraniční investory z eurozóny, kteří nyní – když vidí obdobné podmínky u nás a na Slovensku – jdou radši k sousedům, protože tam nemají kurzové riziko. Koruna oproti tomu dost kolísá, klidně o pět až deset procent v poměrně krátkém období, a představuje tak pro podnikatele obrovské riziko.

Takže bychom měli vyšší příliv kapitálu?

Měli bychom víc investic, menší poplatky, a to i jako jednotlivci či rodiny, protože hodně platíme bankám za neustálé převody z jedné měny do druhé. Byla by tu řada výhod spojených s jednou měnou. Naše ekonomika se velmi podobá průměru eurozóny, takže v tom smyslu by nám politika Evropské centrální banky (která drží zatím úrokové sazby na nule, pozn. red.) celkem vyhovovala.

Je podle vás nějaká země, která by mohla sloužit jako příklad toho, jak s inflací bojovat?

Myslím si, že Slovensko, ale i třeba Slovinsko, jsou zajímavým příkladem. Jsou v eurozóně, jsou to obdobné ekonomiky, zvlášť ta slovenská, a až do podzimu minulého roku se naše inflace, myšleno jádrová inflace, tedy očištěná od těch vnějších šoků, velice podobaly. Po té drastické intervenci ČNB se ale najednou naše jádrová inflace začala oproti Slovinsku, Slovensku a vlastně všem ostatním zemím zvyšovat. Kdybychom tedy byli v eurozóně, tak by k tomu nedocházelo a byli bychom na tom líp.

Zdroj: Akademie věd a Finmag