Profesor Kolumbijské univerzity Jan Švejnar se stal vedoucím týmu ekonomů, kteří budou radit Ústřednímu krizovému štábu s reakcí na krizi, s pomocí firmám a obnovou ekonomiky. Česko má podle něj díky nízkému zadlužení lepší výchozí pozici než jiné země, nemá se bát půjčovat si, deficit ve výši deset procent HDP není problém. Klíčové je nyní přesvědčit firmy a živnostníky, že je stát nenechá padnout. Švejnar, který je i ředitelem myšlenkového centra IDEA při CERGE-EI, poskytl rozhovor HN z New Yorku, který je nyní epicentrem koronavirové pandemie.
HN: Jaká nálada teď převažuje v New Yorku?
Jsou zde samozřejmě obavy, je tu velká míra nespokojenosti s federálními orgány i prezidentem Donaldem Trumpem, který dlouhou dobu tvrdil, že se vlastně nic neděje. Ale naprosto převažuje odhodlání se epidemii postavit. Převládající stav mysli je: Budeme bojovat a poradíme si s tím. Je pravda, že existuje nedostatek ochranných prostředků a také čím dál větší nedostatek zdravotního personálu. Velké počty zdravotníků se nakazily a nemocnice dělají rychlokurzy. Dermatologové se třeba učí, aby mohli fungovat na jednotce intenzivní péče. Panuje ale odhodlaní vyhrát.
HN: V čem je největší problém reakce Trumpovy administrativy na koronavirus?
Vláda nebyla připravená reagovat rychle a včas. Tím se ztratil přinejmenším měsíc. Ukázalo se jako velmi nešťastné, že se před dvěma lety rozprášily skupiny odborníků, které byly zaměřeny právě na nebezpečí epidemií, protože měly zkušenosti například s ebolou v Africe. Ti lidé byli propuštěni, takže USA nebyly dost připraveny na to, co se nyní děje. Největší vládní instituce se nedokázaly zkoordinovat a vůbec pochopit nebezpečí. A ty, které to chápaly, zase neměly manažerskou schopnost vše uvést v pohyb.
Ještě před dvěma týdny děkan jedné z hlavních lékařských fakult v New Yorku říkal, že nemá povolení analyzovat vzorky a musel je posílat do Atlanty. Vše bylo byrokraticky příliš centralizované. V tom je obrovské poučení i pro nás. Organizace by nikdy neměly být byrokraticky rigidní, měly by mít schopnost reagovat rychle na vývoj situace.
HN: USA reagovaly na epidemii hůře než Česko?
To bych úplně neřekl. Česko mělo výhodu, že nemělo od začátku takovou záplavu případů nemoci jako USA, zvlášť se to týká některých měst jako Seattle a New York. I v Česku byla reakce pomalejší, než by bylo bývalo záhodno. Ale to se stalo skoro všude, když pomineme čestné výjimky jako Taiwan nebo Singapur.
HN: Může Donald Trump kvůli epidemii prohrát prezidentské volby?
Jsou tu dva faktory. Rozhodně ho může oslabit, že se vyjadřoval zmateně, stylem „není problém – je problém“. V tomto smyslu jeho leadership utržil veliké šrámy. Na druhé straně šikovně nazval situaci válkou. A v povědomí Američanů je, že když je válka, tak se prostě podporuje prezident. George Bush Jr. to využil v roce 2001, po útoku na Světové obchodní centrum, který nenazval největším kriminálním činem, ale vyhlášením války. A tím pádem získal na svou stranu lidi, kteří by ho jinak nevolili. To bude hrát Trumpovi do karet. Zatím to vypadá, že jeho popularita spíš stoupá, než klesá.
HN: V Česku se debatuje o tom, jestli se opatření proti epidemii nepřehánějí, a například bývalý guvernér ČNB Tůma a její bývalý viceguvernér Hampl varují, že můžou být ekonomicky zcela devastující. Nemají pravdu?
Myslím, že je důležité dát dnešní situaci do širšího koncepčního rámce. Optimální ekonomický přístup k dnešní krizi Covid-19 bych rozdělil do tří fází. V první fázi musí mít primát zdravotnický sektor a ekonomika se přizpůsobit. Zde je první ekonomický bod obratu – organizovaný útlum části ekonomiky. V této fázi jde zkrátka o to, že se musí společnost uskromnit, aby bylo možné nákazu snížit a ideálně eliminovat.
Česko má výhodu, že si může dovolit v tomto období dát razantnější podporu lidem a podnikům než jiné země, protože jsme méně zadlužení. Náš dluh je necelých 30 procent HDP, to je hodně dobrá situace například oproti Německu, které má dluh okolo 60 procent, nebo Itálii, která dluží dokonce přes 135 procent. Vláda musí věrohodně přesvědčit lidi a podniky, že udělá vše, co je potřeba, a že v tom bude pokračovat tak dlouho, jak bude potřeba.
HN: No ale jak přitom nezničit ekonomiku?
Je nutné udržet společnost pohromadě, umožnit jí dál fungovat, než přejdeme ke druhému ekonomickému bodu obratu – přechodu do fáze aktivace ekonomiky. Debata by neměla být o tom, jestli nyní zachraňovat životy, nebo ekonomiku, ale musíme se již nyní připravovat na to, kdy a jak přejít do další fáze. Opakuji, že si nyní můžeme dovolit víc než většina zemí. Když budou opatření rozumná a bude dobrá souhra fiskální a monetární politiky, tedy spolupráce vlády a centrální banky, tak negativní dopad v první a druhé fázi nemusí byt zničující.
HN: A ta třetí fáze?
Třetí ekonomický bod obratu bude vytvoření nového normálu. A ten bude pravděpodobně dost jiný než ten, který existoval do minulého roku. Budou se využívat nové technologie, globální ekonomika bude mít jiné parametry – pravděpodobně bude mnohem méně globální. Přijdou také nové formy a zaměření vzdělávání.
HN: Jsou současné kroky české vlády a ČNB v krizi dostatečné?
Opatření jdou správným směrem, ale je důležité, aby byla dostatečně razantní a rychlá. ČNB by měla jednat podobně jako evropská centrální banka nebo americký Fed, které spustily úrokovou míru k nule. Kromě toho, že to pomáhá ohroženým firmám, nulový úrok zjednodušuje hodně věcí. A když se někdy říká, že je problémem odliv dividend bank do zahraničí, tak za podmínek nulové sazby mají banky daleko nižší zisk, a peníze tak zůstávají více v Česku.
Nulová sazba také de facto eliminuje mezigenerační rozdíly. Nulovou sazbou dostává ve finančních rozhodnutích budoucí generace stejnou váhu jako generace dnešní. Nulový úrok je dočasně správnou cestou.
HN: Myslíte, že je možné při všech možných podporách udržet schodek státního rozpočtu na úrovni 200 miliard korun, jak nyní tvrdí vláda?
Spíš než absolutní čísla je dobré používat procenta HDP. Nyní máme dluh necelých 30 procent HDP. I kdyby se zvýšeným deficitem zdvojnásobil na šedesát procent, tak by se nic zásadního nestalo. Pořád na tom budeme lépe, než většina ostatních zemí, které též podstatně zvyšují zadlužení. Dál budeme mít nejnižší dluh vůči HDP, a tudíž důvěru finančních trhů.
Jedno je zajímavé: my Češi máme do velké míry kulturně zafixované, že dluh je špatná věc. „Babičky říkaly, že dluh je zlý“, tak ho často instinktivně odmítáme. Místo toho, abychom se na něj dívali pozitivně, jako všude na světě. Je to kredit. Celá světová ekonomika jede do velké míry na „kredit“. Bez něj by se neuvěřitelně zcvrkla. Jestli tedy bude letošní deficit deset procent HDP, tak pokud budou tyto peníze správně použity, nebude to velký problém. Naopak.
HN: Co je to správné použití peněz?
Měli bychom pokud možno zajistit pokračování existujících ekonomických vazeb. Tedy udržet zaměstnanost. Když podniky nebudou muset masově propouštět, budou se v další fázi snadněji oživovat. Pokud jde o živnostníky a malé podniky, stát by jim měl dát jasně najevo, že udělá vše, aby přežili. Vláda by ke svým finančním opatřením měla co nejvíce používat komerční banky, které jsou ve financování projektů efektivnější než vládní instituce. Skrze ně poskytovat půjčky, které bude stát částečně nebo plně zaručovat.
HN: A co když to firmy nezvládnou ani tak?
To se může stát. Jako extrémní a dobře promyšlené opatření bych pak doporučil přímý vstup vlády do vlastnictví podniků. Nemělo by jít o žádné znárodňování, žádné ideologické převzetí, ale o čistý pragmatismus. Zkušenosti ze Spojených států například ukazují, že v době poslední krize vláda převzala do určité míry akcie General Motors, pojišťovny AIG a dalších podniků. A postupně, když se firmy postavily na nohy, vláda zase svoje akcie prodala a daňoví poplatníci o nic nepřišli.
V době, kdy má vláda majetkový podíl ve firmách, jsou platy manažerů obvykle sníženy. Je to jednak solidární moment, ale hlavně zkušenost ukazuje, že je to dobrý podnět – manažeři se snaží, aby se stát mohl co nejrychleji vlastnictví zbavit a oni se dostali zpět ke svým vysokým příjmům. Obnova jde pak rychle.
HN: V jakém sektoru tohle připadá v úvahu v Česku?
Není žádoucí to apriori koncipovat sektorově. Vývoj ukáže, kde je to potřeba, které podniky žádají o půjčky či garance. A u velkých podniků, které budou žádat, bude nutné vyhodnotit, jestli je žádoucí, aby do nich stát v extrémní situaci vstoupil.
HN: Kam až vlastně může české hospodářství spadnout? Některé odhady hovoří až o třiceti procentech.
Může to být letos opravdu podstatný propad. Záleží nejen na nás, ale i na tom, jak si povede světová, evropská a hlavně německá ekonomika. Jsme na ni napojení. Pokud ale udržíme ekonomiku do zmíněného druhého ekonomického bodu obratu, tedy do chvíle, kdy budeme ekonomiku opět aktivovat, a neroztrhají se příliš vztahy mezi zaměstnanci a firmami, tak návrat zpět bude poměrně rychlý. Krátkodobé škody mohou byt značné, ale lidé opět začnou nakupovat a podniky investovat, což ekonomiku dostane do obrátek. Vláda by současně měla realizovat připravené investiční projekty, především do infrastruktury. Poptávku by měly povzbuzovat chytré vládní zakázky.
HN: Co to všechno udělá s korunou?
To nelze přesně předvídat, ale jestliže nedojde k obrovským zvratům, tak to nebude úplně zásadní. My jsme pořád omezeni historickým pohledem z dvacátých let minulého století. Pořád se bojíme, zda je koruna dostatečně silná. Je ale důležité si uvědomit, že kurz je nástroj, a ne cíl sám o sobě. Určité snížení kurzu koruny nemusí být negativní. Pomůže to vývozu a bude to stimulovat podniky, které doma konkurují dovozu. Pokud oslabení koruny pomůže udržet zaměstnanost, bude to též pozitivní efekt. Takže se nyní nemusíme příliš zaobírat tím, že by koruna mohla být o něco slabší.
HN: Kdy budeme zpět na úrovni přelomu let 2019 a 2020?
To teď nelze říci. Propad výroby a zaměstnanosti určitě zaznamenáme letos. Příští rok ale snad dojde k růstu, který by nás mohl začít vracet zpět.
HN: Může krizi přežít evropská integrace?
Covid-19 je pro Evropu ohromná zatěžkávací zkouška. Je otázkou, jestli se unie dohodne na plošných opatřeních, u kterých lidé uvidí, že jsou lepší a efektivnější než opatření jednotlivých vlád. Hlavně půjde o to, jaký zvolí unie přístup k ekonomicky slabším a epidemií nejpostiženějším státům. Zejména k Itálii. Bude tu obrovský tlak na vydání společného evropského dluhopisu, protože finanční trhy budou zpochybňovat věrohodnost italské vlády, že vlastní dluhopisy splatí. Uvidíme, jestli bohatší země budou ochotny intervenovat ve prospěch Itálie.
HN: A jak to dopadne?
Myslím, že je dobrá šance na přežití unie. Během velké finanční krize Německo a další ukázaly, že udělají vše pro to, aby unii udržely. Pokud by ale byly signály, že to tentokrát neudělají, musíme se na to připravit. Je zjevné, že se nám nemůže vyplatit uzavřít se na našem malém domácím trhu.
HN: V každé krizi jsou poražení a vítězové. Bude mít tato nějaké vítěze?
Nová rovnováha, která nastane, bude jiná. Čína bude mít náskok, protože krizí prošla první, pravděpodobně dále posílí. Ale když se podaří krizi utlumit, stále bych čekal, že po určitou dobu to budou Spojené státy, které budou nadále hlavním motorem světové ekonomiky.
Nastanou také změny v celých sektorech. Je to vidět už nyní ve vzdělávání. Všude se přechází na on-line a americké univerzity, včetně naší, Kolumbijské, už vytváří nové modely do budoucna. Podniky a jednotlivci, kteří jsou tvořiví, budou mít nesmírnou výhodu a dostanou se v nové realitě nahoru.
HN: Každá krize je příležitost. K čemu tato?
Měla by to být příležitost k zamyšlení, jak přestavět zdravotnictví, abychom byli lépe připraveni na nákazy, které přijdou v budoucnu. V ekonomické oblasti bychom měli zhodnotit, do jaké míry je nynější struktura fungování vlády a centrální banky optimální. Například jak zlepšit e-government a zjednodušit administrativu. Hlavně by bylo dobré, abychom se nechtěli jen vracet zpátky, ale dívali se dopředu.