* Premiér obměňuje vládu, při vládě vzniká národní ekonomická rada, ale současně i specializované poradny pro lidi, kteří nebudou mít peníze ani práci. Nezačínáme se dopady světové finanční krize příliš strašit? Naše banky si přece zatím vedou poměrně dobře…
Panikařit bychom neměli, je ale nutné se včas s chladnou myslí a určitou strategií připravit na možné problémy. Zasaženi dopady finanční krize určitě budeme, vážné ekonomické problémy nepochybně přijdou, a to přesto, že si naše banky vedou dobře. Jsme totiž otevřená ekonomika a dopady ekonomického vývoje ve světě přicházejí s určitým časovým odkladem. Vláda po určitém váhání snad už bere situaci vážně a připravuje určité strategické reakce na možný vývoj situace.
* Že máme strategii proti krizi, myslíte vážně? Vždyť jedna skupina politiků a ekonomů chce daně snížit, zatímco druhá žádá pravý opak. Jedni chtějí stejné daně pro všechny, druzí zvýšit daňovou progresi…
Založení národní ekonomické rady, pokud bude mít silný mandát a dostanou se tam schopní lidé, je například krok správným směrem. Optimální reakce by se ale skutečně měla hledat společně. Já bych například doporučil snížení daní tam, kde nyní zpomaluje výroba, tedy firmám, a současně snížení nákladů na pracovní sílu. Podniky by mohly lépe investovat, mohly by udržet více levnějších pracovníků. Daně, pokud by se firmám snížily, by se někde musely nahradit. Nebránil bych se ani zvýšení daní na spotřebu nebo z pozemků, staveb, prostě z realit. To by podpořilo ekonomiku a současně přispělo k tomu, že by rozpočet neměl příliš velký schodek. Ve sporu, zda má být rovná nebo progresivní daň, se stavím za daňovou progresi. Tedy za přístup, který volí naprostá většina vyspělých, sociálně odpovědných zemí. Ve společnosti existují nerovnosti a daňovou progresí se tyto nerovnosti aspoň určitým způsobem korigují.
* Jaký je rozdíl mezi diskusí jak najít východiska z krize v USA a v Česku?
V USA, kde finanční krize reálně zuří a stát přebírá některé finanční ústavy, je tato diskuse poměrně pragmatická. Probírají se všechna řešení – i extrémní. Ale nikdo například současně neřeší, zda tím přecházíme od kapitalismu k socialismu, či naopak. Pros tě všichni vzdělaní lidé, kteří k tomu mají co říci, hledají co nejlepší řešení. Když je optimální převzít podnik státem a následně jej prodat, tak se to udělá. Nikdo to nezkoumá ideologicky, všem jde o to, aby to ekonomice přineslo efekty. V Česku se, žel, takhle nediskutuje, řešení se nehledají společně.
* Je podle vás odpovědné i v době rostoucích problémů dál propagovat a podporovat, aby si lidé brali nové hypotéky či spotřebitelské úvěry? Na druhé straně fakt, že Češi stále ukládají peníze do bank, je jedním z důvodů, proč české banky zatím finanční krizi přestály.
Pro banky je samozřejmě dobré, když lidi spoří. Pokud finanční krize vyúsťuje v jev, že banky si nechtějí půjčovat navzájem, mít dostatek vlastních peněz je pro banku požehnáním. Rozhodně se ale budeme blížit situaci západních zemí, kde lidé jsou více zadlužení, než jsme my zde. Náš problém však ani v době finanční krize není zadluženost občanů. Protože naše HDP tvoří z 80 procent vývoz, pro nás je určující poptávka v Evropě. I proto je dobré ulevit podnikům i zaměstnancům, aby v ekonomice byl stále přítomen impulz pro nabídku. I pořízení bytu na hypotéku je svým způsobem dlouhodobá akumulace, tedy spoření. Když splatíte hypotéku, jste vlastníkem majetku, který se dá zpeněžit. Je to zároveň spotřeba, protože v tom bytě žijete. A když hypotéku splatíte, stanete se majitelem kapitálu, takže je to kombinace spotřeby a investice.
* Vyplatí se lidem v současné době vůbec spořit?
Samozřejmě, zejména odkládat si část volných prostředků na stáří. Při volbě osobní strategie proč a na co spořit je například dobré si představit penzijní sys -tém i jedince v určité extrémní situaci. Proto podporuji kombinace státního průběžného penzijního systému a soukromého spoření. V extrémní situaci, a potvrdila to druhá světová válka, průběžný systém, tedy státní pilíř, zachránil sociální systém. Prostě je dobré rozložit riziko.
* Lidem dělá radost aspoň to, že v současné době klesají ceny. Ekonomové ale tuto jejich radost kalí strašákem deflace. Jak to vysvětlit občanům?
Snižování úrokové míry centrální bankou je jedním z impulzů, jak podpořit růst ekonomiky. To v současné době dělají všechny centrální banky. Snižovat úrokovou míru lze až na nulu – tam je přirozený konec. Úroková míra, která je směrodatná pro investice, je reálná úroková míra, očištěná o inflaci. Představte si ale, že by ceny klesaly dál, snížily by se o 10 %. Když je inflace minus 10 procent a reálný úrok je na nule, banka už nemá co snižovat, pak je reálná úroková míra deset. I nulový úrok je při inflaci minus deset procent „vysoký“ a centrální banka tak vlastně dusí ekonomiku. V tom spočívá ona hrozba přílišného poklesu cen.