Evropa v posledních letech, ba desetiletich, přechází z jedné krize do druhé. Evropští lídři, včetně těch našich, nejsou schopni prosadit společnou a silnou zahraniční politiku, ani najít stejný hlas a přístup k sociálně-politickým problémům, zejména pokud jde o uprchlické vlny směřující na náš kontinent.
A co je horší, zatím ani nebyli schopni připravit, natož uvést v život efektivní strategii pro řešení velké ekonomické recese a nynější strmý pád cen akcií bank. Pokles bankovních akcií naznačuje, že globální investoři cítí, že nárůst špatných úvěrů je tak podstatný, že řada evropských zemí nebude finančně dostatečně silná, aby své banky zachránila.
Neblahým následkem všech těchto selhání je nárůst radikalismu a posílení populistických a extremistických stran a hnutí, jež vážně ohrožují západní liberálně ekonomický systém.
Tento obraz je obzvlášť tristní, vezmeme-li v potaz, že v letech 1945 až 1990 západní Evropa v ekonomické výkonnosti doháněla Spojené státy a že její pokus vytvořit demokratickou Evropskou unii se jevil jako úspěšný. Koncem osmdesátých a začátkem let devadesátých se vážně debatovalo o tom, kdy a v jakých oblastech Evropa dožene a předstihne Ameriku. Pád Berlínské zdi, kolaps komunismu a integrace střední a části východní Evropy do Evropské unie a euroatlantických struktur tento vývoj měly jen posílit.
Dýchavičná ekonomika
Ekonomicky začala Evropa ztrácet dech již v první polovině devadesátých let, protože zaspala v aplikaci nových internetových technologií a oproti dřívějším dekádám nebyla schopna pokračovat v integraci trhů. Rigidní regulace, nedostatek rizikových investic, neochota riskovat a slabá podnikatelská kultura mezi mladými profesionály, to vše zbrzdilo rozvoj nových firem. Spolu s pomalou integrací finančního sektoru a jen málo rostoucí dynamikou trhu práce tento vývoj způsobil, že starý kontinent začal zaostávat v oblasti inovací a ekonomického růstu.
Když se Evropa nadechla a poněkud opožděně se vydala stejným směrem jako Amerika, zastavil ji burzovní kolaps v roce 2001, kdy velké množství nových technologických firem zbankrotovalo. Obdobný ‚masakr‘ postihl toto odvětví USA, tam se ale část firem stačila etablovat a konsolidovat (např. Amazon, Google a Yahoo), takže se jim podařilo nejen přežít, ale dokonce dodat nový náboj a injekci ekonomice.
Politika
Pro politickou integraci Evropy byl prvním vážným nezdarem moment, kdy holandští a francouzští voliči odmítli evropskou ústavu. Evropští lídři jako by si ani nevšimli, že zůstali skoro sami, že masy už nejdou za nimi. Ideál sjednocené Evropy byl vnímán jako samozřejmost, jako ‚hotová věc‘, a ne jako projekt, který se musí Evropanům neustále vysvětlovat a ‚prodávat‘. Zavedení společné měny bez paralelní bankovní a fiskální unie v roce 1999 bylo další chybou oslabující životaschopnost evropského projektu.
Finanční krize
Skutečný zátěžový test však přišel v roce 2008 s finanční krizí a následnou velkou recesí. Americkou ekonomiku krize zpočátku postihla mnohem víc než Evropu. Na rozdíl od evropských politiků však byli ti američtí ochotni učinit rychlé a bolestné kroky k očištění bank a nastartování a stimulaci ekonomiky, která od roku 2009 začala znovu růst. Evropa tehdy nenašla společnou řeč a nedokázala se shodnout na jednotném balíku záchranných ekonomických opatření. V důsledku toho se potácí dodnes ve stagnaci ci pomalým růstem. Symptomem evropské neschopnosti jednat rozhodně a najít rychlá a efektivní řešení je tzv. ‚řecký problém‘, který téměř vykolejil celý evropský projekt. Překvapivé je to hlavně kvůli skutečnosti, že Řecko tvoří jen necelá dvě procenta výroby evropské ekonomiky, což je téměř v rámci statistické chyby a nemělo by představovat žádný vážný problém.
Nedostatek vedení
Ukazuje se, že hlavní problém Evropy je nedostatečný a neefektivní ‚leadership‘. Evropští zaměstnanci jsou stejně dobří, ne-li lepší, než ti v Asii nebo v Americe. Špičkoví ekonomové jsou srovnatelní s těmi nejlepšími jinde. Evropské průmyslové výrobky, tradiční technologie a design patří mezi nejlepší na světě. Je až zarážející, že s takovými zdroji a tradicí Evropa nyní vygeneruje tak málo. Samozřejmě platí argument, že Evropa na rozdíl od USA musí řešit národnostní a jazykovou různorodost, včetně složitých vzájemných vztahů z historie. S tím musí evropští političtí lídři a stratégové počítat, ale není to výmluva pro neefektivnost a relativní zaostávání.
Úspěch v dnešním dynamickém světě vyžaduje nemalé investice, oběti a podstoupení rizik. Chceme-li bezpečí, nemůžeme podceňovat potřebu vyzbrojení; chceme-li silnou EU, národní státy musí delegovat určité klíčové rozhodovací procesy ve prospěch EU; má-li se Evropa konečně vymanit z vleklé ekonomické krize, musí být ochotna podstoupit účinná a bolestná opatření. Odvaha, síla, ale i ochota se něčeho vzdát a podstoupit riziko – to je klíč. Pro 28 zemi EU je výzvou se na takové strategii domluvit právě nyní, tváří v tvář současným krizím.
Česká stopa v Evropě
Česká republika je počtem obyvatel srovnatelná se středně velkými státy jako Švédsko, Portugalsko nebo Belgie. Jsme větší než Rakousko, Dánsko nebo Finsko. Ovšem naše role v Evropě je zatím, velmi mírně řečeno, podružná. V první dekádě po vstupu do EU někteří čeští politici místo aktivní participace spíše vzdorovali evropským iniciativám. Kromě několika výjimek jsme také díky tomu nedokázali umístit své lidi do nejvyšších pater evropské administrativy. Namísto snahy tento stav změnit a větší průbojnosti to u nás vede k sebelítosti a známému skuhrání, že někde v Bruselu ‚zase rozhodli o nás bez nás‘. Pro středně velkou zemi s dynamickou ekonomikou a plnohodnotným členstvím v evropském klubu je taková pasivita a negativita zcela neomluvitelná. Členové klubu mají určitá privilegia, ale také povinnost podílet se na řízení lodi.
Kudy se vydají evropští političní lídři?
Jaká je cesta z evropské krize? Evropa, jako jedna ze dvou největších ekonomických entit na světě, se musí rychle a jasně rozhodnout. Spojí své síly a využije svého ohromného potenciálu k vytvoření opravdu integrovaného trhu, nastartuje rychlý ekonomický růst a stane se celosvětovým lídrem, anebo se rozpadne na mnoho národních států, jež budou v globálním měřítku relativně nedůležité? Scénář rozpadající se Evropské unie s sebou navíc nese riziko rozpadu společného pracovního trhu a volného obchodu. Kdyby k tomu došlo, následoval by strmý pád životní úrovně Evropanů a pravděpodobně i společenská a politická nestabilita na kontinentu.
Další alternativou je současná snaha udržet ‚status-quo‘ a proplouvat jednou krizí za druhou. Z dnešního pohledu se zdá volba této alternativy nejpravděpodobnější. Tato kompromisní cesta by jen potvrdila, že v Evropě chybí silný leadership a že je to zkratka od současného přešlapování k postupnému úpadku.
Skutečné řešení
Evropská unie se dnes v mnohém podobá domu z karet – vypadá celkem dobře, ale nemá pevné základy a tudíž je křehká a zranitelná. Opravdu silná Evropa by měla mít nejenom monetární unii, ale též unii fiskální, ekonomickou (včetně unie bankovní a unie kapitálových trhů) a unii politickou. Toho pravděpodobně nelze z politických důvodů rychle dosáhnout. Méně ambiciózní, avšak z krátkodobého hlediska dostačující by byla následující řada reforem: dokončení bankovní unie, zrušení často ještě silného propojení bank a států, sdílení celoevropských rizik, vyřešení problémů nesplatitelných dluhů a podstatné urychlení strukturálních reforem směřujících k integraci a liberalizaci evropských trhů. Je třeba jasně postavit funkční řešení, které zvýší životní úroveň, proti radikalizaci a populismu. V Evropě se protíná spousta zájmů, avšak obyvatele kontinentu toho stále více spojuje než rozděluje.
Jan Švejnar předseda dozorčího výboru CERGE-EI, ředitel myšlenkového centra IDEA