Gruzínský prezident Saakašvili svým nedomyšleným zásahem v Jižní Osetii vyvolal rychlou a dobře připravenou invazi ruské armády do své země. Rusko, které se už od počátku 90. let pokouší destabilizovat Gruzii, poprvé po pádu komunismu demonstrovalo svou vůli a schopnost vojensky intervenovat v suverénních státech.

Západní společenství naopak projevilo neschopnost ruskému útoku předejít nebo se mu alespoň rychle rázně postavit. V mezinárodním kontextu tak Rusko slavilo úspěch, prokázalo svou regionální nadřazenost, ohrozilo nezávislost a bezpečnost důležitého ropovodu z Baku do Ceyhanu a zaslalo jasnou výstrahu několika sousedním státům, že jejich osud je mnohem více spjat s Ruskem než s NATO. Svět se probudil do tvrdé reality nového ruského imperialismu.

Silná ekonomická a politická konjunktura Ruska během posledního desetiletí zcela změnila situaci z 90. let. Putinovo Rusko znovu zaujalo roli asertivní velmoci, která neváhá být agresivní v regionálním měřítku, obzvláště cítí-li slabost protihráčů. A reakce USA, EU a NATO byla slabá. Odsouzení ruské invaze bylo nerovnoměrné – USA, Británie, Polsko a pobaltské země invazi ostře odsoudily, zatímco Itálie, Německo a Česko zpočátku pasivně vyčkávaly aby následně zareagovaly nejednotně a rozpolceně. Žádná odvetná opatření ze strany západního společenství nebyla připravená. Zaslání humanitární pomoci, stažení tvou tisíců gruzínských vojáků z Iráku, zrušení amerických a britských vojenských operací s Ruskem a vyjednání příměří byly malou náplastí na velkou ránu. Přes všechna západní ujištění se Gruzie a Ukrajina musí teď pečlivě zamyslet nad tím, zda jejich vstup do EU a NATO byl nynějším vývojem pouze odložen či znemožněn.

Česká republika a ostatní země střední a východní Evropy jsou svým členstvím v NATO a EU mimo přímý dosah ruské vojenské intervence. Vstup do těchto aliancí byl ve své době mnohem prozíravější, než si v té době mnozí uvědomili. Ruská invaze do Gruzie však dokazuje, že nepřímý vliv Ruska na Evropu, zvláště dokud se Evropa nevymaní z extrémní závislosti na Rusku v dovozu ropy a zemního plynu, bude silný. A Rusko invazí do Gruzie získalo velký vliv na to, kdo a jak bude čerpat a dovážet ropu a plyn z Kaspického moře. Spojené státy mají staronového silného protihráče, který jim dominuje regionálně a vyzývá je globálně.

Rusko uvažuje strategicky, respektuje sílu a rádo jedná z pozice síly. Dlouholetým rozdmýcháváním konfliktu v Jižní Osetii, hromadným přidělováním ruských pasů místnímu obyvatelstvu a sankcemi proti Gruzii, si Rusko strategicky připravilo půdu pro nynější konflikt. Saakašvili nesmírně pomohl Putinovi svou emocionální zaníceností, podceněním připravenosti Ruska a přeceněním ochoty NATO bránit Gruzii proti ruské invazi. V optice nynější reality je jasné, že NATO není ochotno vojensky konfrontovat Rusko v regionálním konfliktu – ať v Gruzii či třeba na krymské části Ukrajiny, kde se nachází mnoho ruského obyvatelstva a ruská černomořská flotila. Evropa a USA by však měly využít svých ekonomických, politických a institucionálních výhod, aby přiměly Rusko více ke strategické spolupráci než vojenské konkurenci. Rusko má zájem být členem Světové obchodní organizace, skupiny G8 a dalších uskupení. Má též rostoucí zájem na tom, aby mělo ve světě i doma dobrou image. Mimochodem ruská domácí propaganda v prezentaci situace v Gruzii byla oproti minulosti neskutečně sofistikovaná. Jednotná pozice USA, EU a dalších spojenců v odsouzení ruské invaze suverénního státu a v rozhodnosti nezačlenit agresivní Rusko do důležitých organizací, by mohla přinést efekt.

Česká republika má zásadní zájem mít s Ruskem dobré vztahy. Nesmí to ale být za každou cenu. Rusko nás bude více respektovat, budeme-li s ním jednat jako se sobě rovným, než z pozice slabosti či malosti. Česká republika by se měla stát aktivních zemí EU, která vytváří a podporuje dobré vztahy EU s Ruskem, ale též spoluurčuje podmínky, za kterých se tyto vztahy budou realizovat. Česko se však doposud v rámci Evropy chovalo nadmíru pasivně. Na to, že v lednu republika přebere předsednictví EU, hrajeme dnes při řešení nynějšího konfliktu diváka v poslední řadě. Proč?

Rusko svou invazí Gruzie zřejmě přispělo k urychlenému dosažení dohody mezi Polskem a USA o raketovém štítu a pravděpodobně též k postupnému sjednocení západu. Rusko se svým jednáním dostane do větší izolace než doposud a je nebezpečí, že autoritářské a nacionalistické tendence uvnitř Ruska dále převáží nad otevřeností a liberální demokracií. Je velkou výzvou pro EU a její předsednické země, tomuto vývoji předejít. Česká republika bude mít jako předsedající země EU obrovskou příležitost zásadně ovlivnit, či neovlivnit, kurz Evropy vůči Rusku. Budeme schopni připravit strategii a získat pro ni podporu v EU? Už dlouho jsme nebyli vystaveni tak zásadnímu testu. Naše zahraniční politika však zatím ukazuje neschopnost zaujmout zásadní postoj. Je pravda že premiér a ministr zahraničí vojenskou reakci Ruska konzistentně kritizují. Na druhé straně však prezident státu, jindy hbitě reagující na mnohem menší události, téměř týden mlčí, aby nakonec jako nositel Puškinovy medaile od prezidenta Putina obvinil Gruzii z agrese. Je pozoruhodné, že Václav Klaus, který léta srdnatě brání princip státní suverenity proti EU, nemá větší pochopení pro suverenitu Gruzie v konfrontaci s Ruskem. Rozpolcená reakce vrcholných představitelů České republiky budí dojem, že vojenská invaze na území suverénního Evropského státu se České republiky (člena NATO a nadcházejícího předsedy EU) vlastně moc netýká a že snad dokonce je ospravedlnitelná. A to vše v době, kdy si připomínáme 40. výročí sovětské invaze. Autorita země, která má za pár měsíců předsedat celé EU, je takto nejednotnou zahraniční politikou velice oslabena.