Respekt citoval Jana Švejnara. Celý článek si můžete přečíst níže.
Šetřit, nebo utrácet? I po pandemii budou mít Češi o čem přemýšlet.
Rok s koronavirem je pryč, venku se otepluje, čísla se zlepšují, zavřené podniky se začínají otvírat. Kdo prokličkoval pandemií bez následků, už se s ní v myšlenkách loučí. Co zůstává, jsou škody, v nichž Česko mnohé převyšuje. Vedle enormního počtu lidských životů se země ekonomicky vrátila o tři roky zpět (viz grafy na webu), a to i po nabrání rekordních dluhů, které měly propad utlumit. Prohra po finanční stránce ale nemusí být konečná. Existuje i perspektiva, podle níž je pandemie něco jako přírodní katastrofa s náklady, které je nutné zaplatit – a jít dál. Na této cestě se mohou dnešní poražení proměnit ve vítěze, jen je třeba vzít věci za správný konec. Povede se to?
Otočit klíčkem
Vměstnat celou ekonomiku do jednoho čísla je ošemetná věc. Mladoboleslavská Škoda loni vyrobila nejméně aut za posledních pět let, e-shop Rohlík svoje tržby naopak zdvojnásobil. Někdo našetřil, protože zavřený doma neměl za co utrácet, jiný přišel kvůli lockdownu o všechno, co roky budoval. Banky nestíhají vyřizovat hypotéky, rekordní jsou ale i počty firemních úpadků. Po sečtení všeho dohromady zdejší hospodářský výkon loni klesl o 5,6 procenta. Na první pohled to nevypadá tragicky. V delší časové ose jde však o nepříjemný zub, který zemi vrací na úroveň roku 2017. Zahladit ho bude podle posledních prognóz trvat celý letošní i příští rok. Dolů se zhouply také jiné země, jenže český covidový zásah byl větší a reakce státu rozporuplná, a tak Česko na své jinak vytrvalé doháněcí výpravě za bohatým Západem čeká letos zpět. Nebude velký (měřeno kupní silou z 88 na 87 procent eurozóny), ale na couvání nejsme zvyklí. Od pádu komunismu půjde teprve o třetí takový ústup, kdy tím prvním byly transformační potíže na konci devadesátých let a druhým naše mimořádně dlouhá recese po finanční krizi před deseti lety.
Cesta ven je teď už v mnoha ohledech daná. Česko je na evropské poměry enormně závislé na průmyslu a exportu, nebude tedy v boji za zotavení samo. Dá se očekávat, že podobně jako posledně ho z problémů nakonec vytáhne poptávka z ciziny, ať už půjde o natěšené čekatele na nové auto nebo o čínské továrny nakupující německé stroje s českými součástkami. Druhým, domácím impulzem, na který lze spoléhat, jsou nebývale velké zásoby úspor v bankách. I tady pochopitelně platí, že jde o krajně individuální věc, jež se netýká zdaleka všech, domácnosti jako celek ale navršily svoje rezervy v bankách za poslední rok o 12 procent, což je oproti obvyklým posunům o několik málo procent velký skok. Po rozvolnění restrikcí by mělo začít i utrácení těchto rezerv. Nárůst úspor je celosvětový fenomén a jak nedávno poznamenal týdeník The Economist, jejich uvolnění teď může přinést podobný efekt jako konec války – i ta znamená v ekonomické rovině pro občany svého druhu lockdown a obdobná paralela platí také pro poválečné oživení.
Studenti ekonomie ovšem už z prvního semestru vědí, že nechat hospodářství po krizi samovolnému vývoji znamená riskovat zbytečně dlouhý a bolestný proces. Oživení jde urychlit s pomocí státní kasy, a pokud je impulz proveden správně, stojí za to si na něj i půjčit. Podobně jako když elektrická baterie v autě nejdřív po otočení klíčku nastartuje motor a pak se sama za jízdy dobije.
Jde o trik, který zná a praktikuje i česká vláda. Její plány počítají s tím, že současný státní dluh se v letech 2019–2023 zdvojnásobí na víc než 3,3 bilionu korun. Pro stoupence šetrnosti obávající se rizik velkého zadlužení to může znít znepokojivě, zvlášť pokud dluh vytváří vláda, se kterou pozorovatel politicky nesouzní. Pohled do současného světa ale ukazuje, že v dilematu, zda šetřit, nebo utrácet, mají jasnou převahu stoupenci druhého řešení.
Žádná nízká laťka
„Přemýšlím, zda jsem tehdy neměl být odvážnější,“ poznamenal loni ve svých memoárech Barack Obama, exprezident Spojených států, kde většina dnes uznávaných ekonomických pouček vznikla a kde lze i dnes hledat inspiraci. Zmíněná věta odkazuje k reflexi toho, co Obama dělal a nedělal při oné finanční krizi před 12 lety – kolik peněz do ekonomiky pustil a nakolik se ji pokusil „spravit“ směrem k tomu, co se dnes v USA popisuje jako férovější či spravedlivější systém. Jeho vláda tehdy finanční injekcí zachránila banky a finanční sektor, na pomoc lidovým vrstvám už se však nedostalo. I když v porovnání s Evropou pak Amerika rostla rychleji, zejména mezi demokraty se za poslední dekádu utvořil poměrně jasný konsenzus, že pomocná reakce tehdy byla nedostatečná a podryla důvěru občanů ve stát. Pocit, že se krize možná mělo využít k zásadnější proměně země, se odráží nejenom v Obamových vzpomínkách, ale výrazně formuje i politiku jeho někdejšího zástupce, současného prezidenta Joea Bidena. Na začátku pandemie Amerika spíš než jako možný vzor působila jako odstrašující příklad. Největší počty covidových úmrtí na světě a záběry přeplněných newyorských nemocnic vedly k úvahám, zda náhodou nesledujeme definitivní tečku za érou jedné supervelmoci. Letos již situace vypadá jinak. Očkuje se dvakrát rychleji než v Evropě (svoje termíny v USA už mají i teenageři) a začátek prázdnin, kdy Američané slaví Den nezávislosti, je brán jako neoficiální milník, kdy snad už půjde hodit všechny starosti s koronavirem za hlavu.
S tím je spojená také vidina rychlejšího ekonomického zotavení. Není to ale jen kvůli očkování ani kvůli tomu, že Amerika, jak mnozí věří, má vždycky navrch díky svojí nespoutanosti a malé roli státu. V tomto bodě je tentokrát všechno přesně naopak.
Projdou-li vedle již schválených rozpočtových balíčků i ty, které Joe Biden teprve plánuje, vyšplhá se celková vládní covidová injekce skoro až na deset bilionů dolarů. To je o řád výš než za Obamy. Jde o peníze, jež vláda samoního zřejmě nemá a plánuje si je z velké části půjčit. Vládní dluh v USA je už teď vyšší než 100 procent HDP, tedy vyšší než roční výkon celé americké ekonomiky, a brzy má překročit dosavadní rekord z roku 1946.
Komu se z těžko představitelného množství peněz točí hlava, není sám. Bidenova politika rozhodně není bez kritiků a najdou se i mezi levicovými ekonomy z jeho vlastního politického tábora. Jedním z oponentů je někdejší Obamův ekonomický poradce Larry Summers.
Podle něj je Bidenův stimul už zbytečně velký a dalece přesahuje to, co americká ekonomika kvůli covidu „zmeškala“.
Nový nájemník Bílého domu však dává jasně najevo, že nechce jenom dohánět.
„Vracet se k tomu, jak to fungovalo před covidem, je hodně nízká laťka,“ uvedl pro americká média už loni v létě jeden z hlavních Bidenových poradců Jared Bernstein.
Zatím poslední prezidentův balíček, založený mimo jiné na investicích do zastaralé dopravní infrastruktury, vědy a nefosilní energetiky, ukazuje, v čem má zvýšení laťky spočívat. Bidenův tým si zjevně nechce časem vyčítat to, co dnes Obama. Postpandemické rekonstrukce hodlá využít k tomu, aby americkou ekonomiku udělal nejenom výkonnější, ale také spravedlivější a „zelenější“. Pokud jde o účet a jeho placení, pozorujeme v přímém přenosu velký ekonomický experiment. Jeho výsledek dnes nikdo neumí dobře odhadnout. Ani Evropa však nechce jen čekat, jak to v USA dopadne, a až pak se rozhodnout.
Riskantní experiment
Finanční krize z let 2008–2010 proměnila nejenom americké instinkty, ale i ekonomii jako vědu. Zkušenost s šokem, který vznikl uvnitř ekonomického systému, aniž by ho systém uměl podchytit, odstartovala vlnu nového uvažování, které klade větší nároky na fungování státu a přiznává mu i větší roli. To také znamená svěřit státu víc peněz. Pro ekonomy – a mnohde i pro voliče – jde o menší tabu, než bývalo ještě nedávno zvykem. „Důkazy pro tvrzení, že vysoký státní dluh je špatný pro ekonomický růst, jsou dnes brány jako mnohem méně jednoznačné,“ vyjmenovává jednu ze změn Jaromír Baxa z Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy. Podobně mluví Jan Švejnar, zakladatel a předseda ekonomického institutu CERGE-EI, působící také na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Bidenovu politiku, stejně jako startující fond obnovy v Evropě chápe jako pragmatickou reakci na skutečnost, že v dnešní době si lze zkrátka půjčit velmi levně. „Každá investice, která má aspoň trochu pozitivní návratnost, se teď na dluh vyplatí,“ říká Švejnar. Kdo byl vychován v tradici, že dluhy jsou zhýralost a že žít nad poměry se nemá, může se v tuto chvíli začít ošívat. Podle Švejnara je ale třeba počítat a nehodnotit dluh jen podle velikosti, nýbrž i podle jeho využití. Jinými slovy, kdo půjčené peníze dobře investuje, má šanci odkázat příštím generacím víc než ten, kdo si z opatrnosti raději nepůjčí nic. „Dluh v Česku zní jako něco a priori špatného. Podobně jako v němčině, kde mají pro dluh stejné slovo jako pro hřích – Schuld,“ všímá si Čechoameričan Švejnar a doporučuje raději sáhnout po angličtině a uvažovat v kontextu méně znepokojivého slůvka „kredit“.
Éra levných peněz také přišla s předchozí krizí, kdy centrální banky začaly – a nikdy už nepřestaly – ve velkém peníze tisknout. Mimořádný krizový stimul měl být vypnut v okamžiku, kdy by začalo hrozit, že se vyvalí ven skrze rostoucí inflaci. Tento hrůzu vzbuzující zloděj úspor a ničitel hodnot se s výjimkou stoupajících cen investičních statků, jako jsou akcie nebo nemovitosti, ale nikdy nedostavil, a tak tištění pokračuje dál a posouvá svět dál a dál do neprobádaného teritoria. Dlouhodobé následky nikdo s jistotou nezná a ani za ně neručí. Prozatím se ale situace jeví tak, že vše funguje podle potřeb. „Strávila jsem roky studováním inflace a strachováním se, že poroste. Dnes však čelíme obrovské ekonomické krizi a spousta lidí trpí. To je ten největší risk,“ uvedla před časem americká ministryně financí Janet Yellen.
Nízké úroky zvětšují prostor pro to, o čem mluví Švejnar a co praktikuje Biden. Tedy nebazírovat a priori na udržování nízkého dluhu a půjčit si, dokud splátky vycházejí levně – protože okruh investic, které se vyplatí, se za takových podmínek rozšiřuje. „Až úroky stoupnou, nic nebrání tomu s čerpáním dalších dluhů přestat,“ doplňuje Švejnar a zdůrazňuje přitom skutečnost, že dnešní nízké úroky si lze v půjčce zafixovat i na desítky let budoucího splácení a nic neriskovat.
Podmínky na této cestě jsou v zásadě dvě. Zaprvé vyhnout se situacím, jaké nyní zažívá třeba předlužená Černá Hora, která si ukousla až moc velký krajíc v podobě velké a nevýhodné půjčky na stavbu mezistátní dálnice. Ta ještě zdaleka není dokončená, ale zemi už nyní kvůli neúnosnosti splátek nejspíš hrozí i takové věci jako odevzdání zastavených pozemků na pobřeží do rukou věřitele, kterým je v tomto případě čínský stát. A zadruhé – jakkoli banálně to zní – investovat půjčené peníze správným směrem.
V českém případě jsou oblasti, kam by „správné investice“ měly směřovat, dlouhodobě známé. „V odborných kruzích panuje dlouhé roky shoda na tom, že se musí investovat do školství a modernizace státní správy,“ říká Jaromír Baxa. Těchto chronických slabin, o kterých se i chronicky mluví, se podle něj nepůjde zbavit bez toho, že někdo sebere odvahu je ve velkém zafinancovat.
Biden, zdá se, míří přesně sem. Státní intervence nebere jen jako překlenovací opatření na vybřednutí z krize, ale jako nástroj k řešení nezaměstnanosti, příjmové a rasové nerovnosti nebo vybudování zelené infrastruktury. S postupem času z Bílého domu začínají vypadávat i návrhy na zvyšování daní, nepůjde tedy pouze o peníze na dluh. Pokud experiment vyjde, argumentační munici získají ti, kdo tvrdí, že naše ekonomiky mají prostor pro mnohem větší růst, který jsme v posledních letech škrtili zbytečným strachem. Zda nová škola uspěje, však nikdo nezaručí. Covidová ekonomická krize je jiná než ta finanční, množství peněz napumpované do ekonomiky je dnes bezprecedentně velké, a jak se věci nakonec poskládají, nikdo v tuto chvíli neví. „Je to riskantní experiment a je hrozně důležité, aby uspěl. Američané potřebují vidět, že vláda dokáže zlepšit jejich životy. Modlím se, aby Bidenův vabank vyšel,“ píše komentátor Financial Times Martin Wolf.
Zdroj: Respekt