Profesor Princetonské univerzity Alan Krueger se stane novým předsedou Rady ekonomických poradců Bílého domu.Máto význam i pro Českou republiku: Krueger, který již v Obamově administrativě působil v letech 2009–2010, je totiž členem řídícího a výkonného výboru pražského Ústavu pro doktorské studium, známého pod zkratkou CERGE-EI. Jde o společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Před dvaceti lety ho v Praze spolu s Josefem Zieleniecem založil profesor Michiganské univerzity Jan Švejnar s cílem vychovávat novou generaci ekonomů ze zemí střední a východní Evropy. Tvrdí, že pokud jde o uplatnění absolventů, nemá vůbec obavy.

Jste spokojen s dosaženými pedagogickými a vědeckými výsledky?

Dílo se nám povedlo nad očekávání dobře.Máme stovky absolventů, kteří působí na důležitých místech, ať už v akademickém světě, bankách, veřejných institucích a podobně.

Čím se vaši absolventi liší od ostatních ekonomů, kteří tady vycházejí z vysokých škol?

Naše centrum a výzkumné pracoviště postupuje podle standardů, které platí na nejlepších univerzitách světa. Projekt jsme rozjeli na vysoké úrovni. Zajistili jsme, že je zde řídící a dozorčí výbor složený z profesorů špičkových univerzit, jako je právě Alan Krueger z Princetonu a dále profesoři z Harvardu, Michiganu či z Berkeley. Výuka probíhá v angličtině, takže studenti se zde vzdělávají stejně tak, jako by se vzdělávali jinde ve světě, ale přitom jsou v Praze. Zde jsou publikovány také všechny výsledky. Z toho má česká společnost  velkou výhodu.

Jakou konkrétně?

Absolventi jsou členy bankovní rady České národní banky i Národní ekonomické rady vlády. Naše odborná skupina pod názvem Idea, což je Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu, vypracovává různé návrhy, například i na důchodovou reformu.

A naslouchají vám politici?

Naslouchají. Víme, že o návrzích diskutují a někdy i přímo používají poskytnuté tabulky s výpočty. Pokud však jde o dopad na reálné hospodářské procesy, tam už samozřejmě hraje roli politika. To, co by bylo optimální z hlediska hospodářského blahobytu, nemusí být výsledkem kompromisu v koalici. Ale to už je tak všude na světě. Důležité je, že existuje instituce, která dodává objektivní analýzy, která ukazuje, jaký bude mít ta která akce následek: například jaký dopad bude mít zvýšení daně z přidané hodnoty na chudší rodiny nebo naopak na ty bohatší. A z toho se už potom odvozuje politická debata, jak s tím naložit.

Ale i členové Národní ekonomické rady vlád, známého NERVu, si občas stěžují, že mají pocit, jako by házeli hrách na stěnu.

To je pravda. Jenže já mám mnohaleté zkušenosti jako poradce různých vlád a vím, že pokud něco navrhnete, tak to může být druhý den uzákoněno a může to fungovat. Někdy však pracujete velmi usilovně na nějakém projektu, připravíte podklady, a nakonec cesta vůbec nikam nevede. V takových případech si alespoň říkám, že studie existují a že se o nich debatuje. Že mohou být použity i v příštích vládách nebo koalicích. Je třeba dívat se na věci dlouhodobě.

Kde vidí lidé z vaší líhně vlastní budoucnost: v Evropě anebo spíše ve Spojených státech amerických?

Jsou všude. Přibližně třetina z nich pracuje v soukromém sektoru, a to jak zde, tak ve světě. Třetina je ve státních či veřejných institucích. Uveďme Mezinárodní měnový fond a Světovou banku ve Washingtonu, Evropskou banku pro obnovu a rozvoj v Londýně,  Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v Paříži a tak dále. Řada z nich však pracuje i v České národní bance a řada pak učí či se věnuje výzkumu. V Bulharsku, Polsku, na Ukrajině. Do určité míry jsme tím vlastně obnovili povědomí, že Praha je také místo,kam se chodí studovat – a kam se pak lidé po celý život vracejí.