Švejnar vysvětluje, v čem se Evropa liší od Ameriky a co z Draghiho zprávy použít. Své názory zakládá na výstupech z výzkumu o evropské konkurenceschopnosti, na kterém již několik let pracuje s mezinárodním týmem ekonomů z Evropské investiční banky a Kalifornské univerzity v Berkeley.

Lidovky.cz: Jak hodnotíte Draghiho zprávu?
Draghino zpráva je důležitá, protože bije na poplach, ukazuje, že jako Evropa zaostáváme. Že situace je krizová a že se prostě musí řešit. Okolo roku 1990 jsme se u nás v bývalém Československu soustřeďovali na ekonomickou a politickou transformaci komunistické země, ale ve světě se mluvilo o tom, že Evropa a Japonsko víceméně dostihly Spojené státy ekonomicky a je jen otázkou, kdy Spojené státy předstihnou. Místo toho ale oněch posledních 35 let Japonsko v podstatě stagnovalo, Evropa rostla pomalu a Spojené státy šly rychle dopředu. Evropa měla před 50 lety skoro 40 procent světového HDP a nyní má 17 procent a míří k 15 procentům. Je to nejrychlejší propad velkého ekonomického celku v moderní historii. Přitom samozřejmě Evropa jde dopředu, ale konkurence běží, tak Evropa za ní zaostává. Přitom mnoho lidí, kteří rozhodují o osudu Evropy, tvrdí, že ona roste. Ale neuvědomují si, že i když jsme na tom absolutně lépe, relativně vůči konkurentům zaostáváme a to je problém. Draghi to popisuje a navrhuje, co je třeba udělat. Je to důležitý příspěvek do debaty, byť většina toho, co zpráva obsahuje, je už nějakou dobu známa jak ekonomům, tak lidem, kteří se zabývají hospodářskou politikou. Jeho zpráva je ale zásadní v tom, že je to všechno zpracováno systematicky a inteligentně. Dává to celkově smysl, a proto by to mohlo mít dopad na hospodářskou politiku a vůbec celkovou politiku Evropské unie. Umožňuje to pochopit, že jsme v situaci, která je krizová a která se prostě musí řešit.

Lidovky.cz: Mohl byste nějak stručně shrnout, proč vlastně Evropa zaostává, respektive roste tak pomalu? Co je hlavní důvod?
Je to nedostatečně prozíravá hospodářská politika a to, jak rozvíjíme a řídíme obrovský celek, kterým Evropská unie je. V situaci, kdy ekonomické znalosti a i všechny ostatní technologické a vědecké znalosti jsou přibližně stejné jako ve Spojených státech, a dokonce máme mnohem více obyvatel než Spojené státy, máme větší trh, je důvodem jen tato naše neschopnost. Jsou tu neužitečné regulace, jsou nadbytečné nebo naopak chybí. Dobrým příkladem je kapitálový trh. Velký, integrovaný kapitálový trh je důležitý pro efektivní alokaci zdrojů a růst firem. Ten evropský není integrovaný a v jednotlivých zemích je regulován tak, že alokace kapitálu napříč podniky, sektory a zeměmi není efektivní. Během posledních let děláme s kolegy výzkum o efektivnosti v evropských firmách. A vychází nám, že alokace kapitálu a lidí není v porovnání s Amerikou dobrá. A to přitom ani ve Spojených státech není tohle využití zdrojů zdaleka optimální. Kdyby Evropa byla tak efektivní, nebo řečeno jinak jen tak neefektivní jako Amerika, tak by podle našich odhadů bylo evropské HDP o 40 procent vyšší než nyní. To je obrovský rozdíl. Máme to zanalyzováno na datech z celé Evropské unie a USA. Kapitál se v Evropě nepohybuje optimálně právě i kvůli neexistenci jednotného kapitálového trhu, pracovní sílu brzdí různé předpisy a samozřejmě také jazykové bariéry.

Lidovky.cz: Domníváte se, že Draghiho report pomůže tyto věci vyřešit, že rozhýbá ty politiky, aby udělali to, co měli udělat podle ekonomů už dávno?
Draghi je uznávaný ekonom a bývalý šéf Evropské centrální banky, má autoritu a respekt a dal dohromady analýzu, se kterou se shoduje naprostá většina ekonomů. Takže je teď na politicích, jaké reformní kroky uskutečni, aby Evropa mohla jít kupředu. Důležité přitom je, že máme měřítko, pro srovnání, a tím je americká ekonomika.

Lidovky.cz: Kromě různých reforem mluví ovšem Draghi také o tom, že Evropa málo investuje do inovací. A že je třeba i obřích veřejných investic této oblasti, ve výši několikanásobku toho, co stál poválečný Marshallův plán.
Začal bych tím, že Evropa v 90. letech minulého století zmeškala vlak digitální technologie. Ačkoliv se internet a všechno okolo vyvíjelo zpočátku na obou kontinentech, potom to byla Amerika, která na to vsadila. Ne Evropa. Výsledkem je, že okolo roku 1990 bylo ve dvacítce největších světových firem několik evropských podniků, teď tam už není ani jedna evropská technologická firma, jen LVMH, což jsou kabelky Louis Vuitton a šampaňské Moët & Chandon, tedy výrobce klasického luxusního zboží. Jak Draghi říká, za posledních 50 let nebyla v Evropě založena žádná světová velká nová firma. V USA ale vyrostli technologičtí giganti. Takže je otázka, jak by v tom Evropa mohla Ameriku dostihnout. Momentálně technologické start-upy, které i v Evropě třeba začínají, nedorostou do gigantického rozměru, protože jsou v určité fázi koupeny velkými podniky. Jenže je nekupuje Siemens nebo Asea Brown Boveri nebo jiné evropské firmy, ale obří americké podniky. Kupuje jej totiž ten, pro koho mají hodnotu, má na to peníze a je ochoten jít do rizika. Takový rizikový kapitál v Evropě moc není. A veřejné peníze v tom mohou pomoci jen omezeně. Stát ale může pomoci vývojem infrastruktury, včetně lidského kapitálu, a penězi či státními zakázkami při prvotním vývoji. Bylo to tak třeba u internetu a v historii třeba u rozšíření telegrafu. Takže v tom smyslu by to musela být investice do něčeho, co vytvoří určitý zárodek, ale je velkou otázkou, zda to pomůže udržet z toho vznikající firmy v Evropě. Velké efektivní investice jsou nezbytnou podmínkou pro rychlejší postup vpřed, ale nemusí být podmínkou dostačující. Pak jsou třeba další věci, jako je již zmíněný velký jednotný trh s minimem překážek a omezení neproduktivní byrokracie.

Lidovky.cz Proč se ale některé evropské státy pořád brání tomu, aby vznikl nějaký jednotnější evropský kapitálový trh, když by to Evropě pomohlo?
Je to už otázka desetiletí, kdy si ekonomové i mnozí politici uvědomují, že je potřeba mít jednotný kapitálový trh, ale nejsou schopni toho politicky docílit. Jsou tu totiž tlaky bank a dalších institucí, které tomu brání. Kapitálový trh je proto stále ještě do velké míry fragmentovaný podle národních linií. Když zkrachuje menší italská banka, tak ji nepřevezme francouzská banka nebo německá banka, ale převezme ji italská banka. Zatímco v Americe banku v Kalifornii může převzít banka z New Yorku nebo odkudkoliv jinde. V Evropě k tomu není politická vůle a Evropa se už dlouho sama střílí do nohy.

Lidovky.cz: Další problematickou věcí, kterou zpráva zmiňuje, je to, že v Evropě máme hodně mikropodniků, ale často nedorostou do velikosti středních firem, které už potom dokážou více investovat do inovací…
Asi je to o trochu horší než v Americe, ale problém bych viděl jinde. V Evropě se soustředíme na malé a střední podniky místo toho, abychom se soustředili na podporu malých nových firem. Malý podnik, který byl malý už 20 let, se pravděpodobně středně velkým nebo velkým nikdy nestane. Z těch, které jsou staré šest měsíců nebo rok, jich většina zanikne, ale z toho zbytku vyrostou i ty střední a velké. Novým malým firmám je třeba dávat podporu případně daňové úlevy, aby jich víc přežilo a vyrostlo. To je americká a čínská, potažmo asijská, story. Byl jsem třeba překvapený, když jsem navštívil před několika lety Vietnam, že tam malé podniky vůbec nezdaňují. Komunistická vláda tam vede chytrou hospodářskou politiku a podporuje podnikatelský duch.

Lidovky.cz: Problém je ovšem v tom, že to nejde udělat celoevropsky. Daně jsou v pravomoci jednotlivých zemí. Draghi spíš plánuje, že by si Evropa na investice vypůjčila.
Evropa vytvořila v rámci eurozóny jednotnou monetární politiku, ale ne jednotnou fiskální politiku. A to je problém. Spojené státy mají i částečnou fiskální integraci ve smyslu, že když je vysoká nezaměstnanost třeba v Alabamě, tak lidé z jiných států, například z Massachusetts, podporují tyto nezaměstnané ze svých daní, ale ani si toho nejsou vědomi. V Evropě se to zatím neděje. Evropská půjčka, navržena Draghim, je jen malá náhrada a má svoje rizika. Je třeba vytvořit systém, aby se ty peníze využily tak, jak mají.

Lidovky.cz: Je něco takového možné? Bylo tu přece plno plánů na růstovou Evropu, byla tu třeba Lisabonská strategie, jak vytvořit z Evropy nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku na světě, a nic se nestalo.
Máte pravdu, v tomhle Evropa nemá dobrou historii, nemá dobrou zkušenost, dobré úmysly často nejsou realizovány. Ve Spojených státech se to také nedaří stoprocentně, v něčem je to ale přece jen lepší. Evropa má třeba v průměru lepší školství a vzdělávací systém než Amerika, ale chybí jí ta špička. Spojené státy mají ve školství a výzkumu vše od nejhoršího po nejlepší. A to nejlepší je důležité. Třeba Evropská unie po brexitu nemá podle mezinárodních žebříčků žádnou univerzitu mezi nejlepšími dvaceti univerzitami světa. Jenže současný ekonomický model, podle kterého jede svět, je o tom, že ten nejlepší, vítěz, bere vše nebo skoro vše. Z toho vznikají nejlepší firmy a z nejlepších firem ty nejúspěšnější a největší. Průměrnost se vyplácí méně a méně. V podpoře inovací by se mělo jít po špičkovosti. Draghi zmiňuje podporu určitých oblastí, sektorovou politiku, v tom bychu byl opatrný. Málokterá vláda je schopna určit správně rozvíjející se sektor s velkou budoucností a šampiony v něm. Na to jsou lepší podnikatelé. Lze ale dát peníze do široce pojatých věcí, jako je třeba umělá inteligence. To je ekvivalent toho už zmíněného internetu. Evropa by neměla zmeškat vlnu vývoje umělé inteligence tak, jako zmeškala internetovou vlnu v devadesátých letech. Nicméně zatím nevíme, jaký sektor z toho bude nejvíc profitovat, zda to bude doprava, farmacie, nebo něco jiného.

Lidovky.cz: V Draghiho zprávě cítím napětí či dokonce souboj mezi dvěma přístupy. Na jedné straně otevřenosti, tržním liberalismem a na druhé straně vymezením se vůči okolnímu světu, tvorbou uzavřených obchodních bloků, a podporou silných podniků, tak zvaných národních šampionů. Který přístup je podle vás lepší a vede k silnější ekonomice?
Je to ožehavá otázka. Ideál je samozřejmě otevřený trh, kde si všichni konkurují a my jako občané, spotřebitelé máme z toho výhody ve formě nejnižší možné ceny a nejlepší kvality. Stát na to dozírá, a doplňuje trh tam, kde trh není dostačující a optimální. Potom je tu ale samozřejmě i možnost, že se vytvoří velké obchodní bloky s externími dovozními cly. Je to realistické, je možné, že vznikne třeba americký blok a evropský blok a čínský potažmo východoasijský blok. Všechny budou dostatečně velké na to, aby přežily a byly schopné vyrábět celkem skoro všechno, co je potřeba. Lidi nebudou mít levné zboží z jiných bloků, ale žít se s tím dá. Všichni na tom ovšem budou hůř, než kdyby taková balkanizace světa nenastala. Ovšem pokud s tím jedna země nebo část světa začne, tak je potom těžké neodpovídat obdobně. Takže například hypoteticky kdyby byl Donald Trump zvolen americkým prezidentem a pokračoval v celní politice, kterou začal při svém minulém období, a uvalil na dovoz vysoká cla, bude těžké, aby Evropa, Čína a další země neodpověděly obdobně a mohlo by dojít k eskalaci. Vytvořily by se „tvrze“ z těchto světadílů. Když někdo začne hrát takovou hru, ostatní reagují odvetnými opatřeními. To svět zažil ve třicátých letech minulého století a prohloubilo to velkou hospodářskou krizi.