Tradice výuky na Vysokém učení technickém v Brně trvá tento rok již sto deset let. Kvalita školy je nesporná, jedním z důležitých faktorů jsou i osobnosti profesorů, kterými se zdejší škola pyšní. Letos rektor VUT Karel Rais ocenil jejich práci čestnou hodností doctor honoris causa pro tři světové osobnosti, mezi kterými je i uznávaný ekonom Jan Švejnar.
A právě díky jeho zkušenostem se studiem na amerických univerzitách jsme mohli prodiskutovat stav českého vysokého školství ve světovém kontextu.
A rektor Karel Rais mu velmi zdatně sekundoval.
* Kde byste dnes studoval, kdybyste si mohl vybrat? V Americe nebo v České republice?
Jan Švejnar: Musel bych srovnat konkrétní školy. V Americe jsou instituce s nejvyšší kvalitou, a i jiné, které jsou průměrné a podprůměrné. Škála je široká. Když se vás v Americe ptají, kde studujete, není to jen ze zvědavosti, jestli v Kalifornii, nebo v Minnesotě, ale protože vědí, které školy jsou kvalitní, a které ne. A podle toho si už člověka testují. A také z toho důvodu si potom ti, kteří dostali zlaté diplomy, svých univerzit hledí. Chtějí udržet pověst a kvalitu školy, protože hodnota jejich titulu tak zůstává zachována po desetiletí, kdy pracují a získávají zaměstnání na základě toho, kde studovali. Proto sedí ve správních radách univerzit, poskytují jim dary a pomáhají najímat rektory. Systém je to velice funkční. Jako si lidé v Americe kupují služby a zboží, tak si stejně vybírají školu.
* Může u nás nastat podobná provázanost, jako je v Americe?
Karel Rais: Snažíme se, ale jde to pomalu. Někde už je to přirozené, třeba u MBA studia na VUT – tam již posluchači a absolventi tvoří určitou síť s univerzitou v centru. Celkově se to však na VUT příliš nedaří. Na úrovni některých fakult už vznikly spolky přátel, ale finanční efekt je zatím minimální. Jak by se to mohlo zlepšit?
Jan Švejnar: Chce to podnikat pozvolné kroky, které ale mohou mít obrovský dopad. A pro začátek stačí drobnosti – studenti v Americe například doživotně používají e-mailovou adresu školy, což je výborné, mají tak se školou stálý vztah.
* V jakém stavu je tedy naše vysoké školství dnes?
Karel Rais: I přes určité finanční problémy se za dvacet let udělalo hodně práce. Když přijedou učitelé ze zahraničních univerzit, tak nám závidí – bohužel častěji zejména vybavení a technické zázemí, a už méně lidi. Věkový průměr našich profesorů je totiž velice vysoký, a s mladými je problém, protože u nás se lidi k profesurám dostanou až kolem padesátky.
* Jak to funguje v Americe?
Jan Švejnar: Tam není problém povýšit akademické pracovníky během několika málo let. Já sám jsem se stal profesorem už po pěti letech. Člověk může rychle postoupit, protože má vědecké výsledky. A navíc existuje tržní oceňování lidí, což dává dohromady se systémem velkou volnost. Mladí vědci mohou dělat výzkum v jaké oblasti chtějí – a nejsou závislí na starších kolezích.
* Vnímáte, že školství politiky zajímá, že jim dochází jeho důležitost?
Jan Švejnar: Já bych řekl, že ano a ne. Na všeobecné úrovni ano. Ale když má dojít na krájení chleba, mají se stanovit priority – a to je tvrdé rozhodování, tak se často couvne a věci se oddálí. Je to nešťastné, protože jde o oblast, kde se negativní výsledek nevidí okamžitě, ale dostaví se během let. Přitom celosvětová konkurence roste a země jako třeba Čína investují do vzdělávání a vědy a výzkumu velice silně. Jestliže máme pocit, že jdeme rychlým krokem, pak oni běží. A my upadáme.
Karel Rais: Potřebovali bychom osvícené politiky. Dobrým příkladem může být Irsko. Tam dokázali rozjet projekt reformy školství a vědy, přestože věděli, že přesáhne rámec jejich životnosti. Jenže to jsou investice na deset dvacet let, a životnost našeho politika je čtyři až osm. Zkuste u nás tak osvícené politiky najít!
V rozpočtu se chystají škrty. Jaká je prognóza pro školství?
Jan Švejnar: Zhoršená situace je tu už teď. A obávám se, že věda a výzkum nedostanou injekci, která by byla potřebná.
* Takže školy padnou do útlumu?
Karel Rais: Nepadnou, musíme získat dodatečné zdroje, protože spoléhat se jen na stát nelze. Politici nás potřebují před volbami, a pak na nás zapomenou. Musíme se proto spolehnout sami na sebe a spolupracovat zejména s podniky, s ostatními univerzitami, získávat mezinárodní vědeckovýzkumné a odborné projekty atd.
* A jaké je hodnocení našich škol v žebříčku?
Karel Rais: V mezinárodně uznávaných žebříčcích se VUT pravidelně řadí mezi tři procenta nejlepších světových univerzit.
Podstatou hodnocení je vícekriteriální rozhodování, kde se hodnotitelé dívají na univerzitu z řady pohledů.
V žebříčku The Times dělají cirka dvacet procent názory podniků, dále jsou důležité výsledky vědy a výzkumu, názory posluchačů – je tam asi pět obdobných parametrů.
Se zahraničními univerzitami se sice v řadě charakteristik shodujeme, ale lišíme se v rozpočtu – to, co oni mají v dolarech, my máme v korunách.
V současné době jsme svědky vpádu asijských univerzit do první pětistovky. Třeba v Malajsii jsou nejlepší univerzity výrazně finančně zvýhodňovány.
A v tomto kontextu je otázka, jak dlouho může stačit nadšení a zájem našich lidí k tomu, abychom se ve světové elitě spolu s Univerzitou Karlovou a Českým vysokým učením technickým udrželi.