Rozhovor s Janem Švejnarem investičním bankéřem Ondřejem Jonášem pro Hospodářské noviny si můžete přečíst zde.

Celá léta se dokola mluví o tom, že Česká republika má být „zemí pro budoucnost“. Jenže nějak to pořád nefunguje. Za třicet let jsme se nedokázali vrátit na pozici, kterou jsme měli v mezinárodním srovnání za první republiky. A ani teď to nevypadá, že bychom se, pokud jde o řešení výzev budoucnosti, mohli dostat dál než na verbální rovinu. Proč to tak je? A co udělat, aby se to změnilo?

Nejlepší by bylo naslouchat lidem, kteří mají globální rozhled, uspěli v nejinovativnější zemi planety – USA – a mají zkušenost jak s byznysem, tak s klíčovým oborem dneška – vzděláváním. Například si pro začátek sednout do kavárny třeba s ekonomem Kolumbijské univerzity v New Yorku Janem Švejnarem a investičním bankéřem Ondřejem Jonášem a poslechnout si, co navrhují. Jejich recept je ve vší obecnosti prostý: otevřít se konkurenci, vyvětrat zatuchlé instituce, předělat systém vzdělávání, nevymýšlet vymyšlené, ale vybírat si nejlepší hotová řešení, neudržovat status quo, ale odvážně investovat do nápadů a technologií budoucnosti. Žádná raketová věda.

Ale nejdříve k diagnóze současnosti. Česká situace je podle obou Čechoameričanů tristní, přičemž potíž je v nevyužitém potenciálu. „Náš problém je v tom, že jsme vcelku vzdělaná země a i úředníci mají obecně plus minus dobré vzdělání, ale současně máme systém, který je úplně neefektivní. Dlouhé procedury, komplikované, nepřehledné a pomalé soudní řízení. To, co vidíme, je jednoduše nefungování,“ říká Jan Švejnar. A Jonáš připojuje konkrétní příklad. „Pokud vede třicetileté úsilí stavět dálnice k tomu, že nakonec vydáváme za novou dálnici jakžtakž opravenou D1, tak je jasné, že máme jako společnost problém.“

Řešení, které nabízejí, je radikální. Nesnažit se donekonečna vymýšlet něco na koleně ve stylu Pat a Mat, ale rozhlížet se kolem sebe. „Bylo by dobré zavést následující princip: zjistíme, jaké jsou dva nebo tři nejlepší systémy v čemkoliv – ve školství, zdravotnictví, dopravě, eGovernmentu – v Evropě a pak si řekneme: O. K., jedeme tímto systémem. Pokud by se do toho příslušnému ministrovi nechtělo, musel by přesvědčit všechny, že zrovna ten nejlepší systém by u nás nefungoval. Kdyby neuspěl, měl by smůlu. Je to určitě lepší než se donekonečna snažit zreformovat špatně fungující systémy. Vždyť se podívejte – na ministerstvu školství vzniká už asi jedenáctá reforma. A pořád to k ničemu nevede,“ všímá si Švejnar.

Něco na tom je. A je to vidět nejen na takových příkladech, jako že se dokola pokoušíme neúspěšně zreformovat eGovernment místo toho, abychom zkopírovali špičkový systém z Estonska. Nebo že stále zkoušíme vymyslet cosi ve školství, místo abychom převzali efektivní a mezinárodně oceňovaný finský systém. Problém je patrný i v dílčích projektech. Aktuálně je to skandál s e-shopem na elektronické dálniční známky za 400 milionů korun, který bychom si mohli ušetřit, kdybychom se jednoduše podívali do sousedních zemích. Hned na Slovensku bychom našli řešení v přepočtu za 75 milionů. Fungovalo by to, bylo by to levné a byl by klid.

Samozřejmě každého napadne otázka, jak vlastně nejlepší světová řešení vybírat, zda bychom se nezasekli na nekonečném posuzování. Ondřej Jonáš na to má prostý recept: „V teorii pravděpodobnosti existuje krásný příklad. Říká se mu problém sekretářky. Kolik uchazeček má člověk vzít na pohovor, než si vybere jednu z nich? Na základě zkoumání se přišlo na to, že správná odpověď je sedm. Když jich zkoušíte víc, už plýtváte časem. Takže analogicky – můžeme se podívat na šest nebo sedm modelů, které se jeví jako kvalitní, posoudit je a vybrat si.“

Za hlavní problém přípravy na budoucnost označují shodně Švejnar i Jonáš zaostávání Česka v kvalitě vzdělávání. „Nemáme žádné nerostné bohatství, takže nás může dostat dopředu jedině kvalitní lidský kapitál. Nebo taky ne, pokud bude pokračovat trend, že naše školství je v mezinárodním srovnání stále horší. Už nemáme žádnou univerzitu v první světové čtyřstovce. Srovnatelné země, Dánsko, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, mají všechny aspoň jednu v první stovce. Jsme přinejlepším průměrní a ve světě průměrnost přestává být výnosná. To, po čem všichni jdou, je excelence. Jestliže budeme celou generaci vzdělávat průměrně, tak nebudeme prorážet do světa,“ konstatuje Švejnar. „Nízkou úrovní univerzit šíleně handicapujeme naše děti, které když chtějí jít na postgraduál ven, mají doporučení ze školy, která je pětistá na světě. Pak si na západních univerzitách ani neškrtnou,“ dodává.

Proč míří naše univerzity směrem dolů? Problémem je opět nepružný a uzavřený systém. „Na různých školách, ústavech a akademiích se drží skupiny, které se vzájemně vyhodnocují pozitivně, i když nijak vynikající nejsou. Není to flexibilní, není to otevřené konkurenci,“ říká Jonáš. Jak tedy konkurenci na našich školách zvýšit? Švejnar tvrdí, že je to otázka podnětů a postihů. „Dnes u nás máme situaci, kdy rektora nevolí správní rada, ale akademický senát. V něm mají zastoupení profesoři, studenti plus zaměstnanci. A těm samozřejmě vyhovuje status quo, nechtějí potopit loď, na které jsou. V USA je to úplně jinak. Tam jsou univerzity řízené manažersky. Mám sice úplnou svobodu bádání, ale musí to být kvalitní. Když nebudou moje výsledky publikované ve špičkových časopisech, tak prostě končím. Produktivita je tím pádem ohromná. Když nejsou výsledky, tak člověk dostane napomenutí, a když nepřijde s výsledky, tak letí.“ Nejsou to slova do větru. Právě na tomto principu Švejnar založil CERGE a díky němu je ekonomie jediným oborem, ve kterém je Karlova univerzita mezi nejlepší stovkou světových univerzit.

Konkurenci lze podle něj dostat do vysokého školství i radikální změnou přístupu. „Nyní dáváme vysokým školám hodně peněz na studenta. Co kdybychom to otočili? A místo toho, abychom dávali peníze univerzitám, řekli bychom každému mladému člověku – tady máš dejme tomu milion a utrať ho, jak chceš – na Karlově univerzitě, ve Vídni, na Oxfordu. To by pak byla konkurence! To by se najednou naše univerzity snažily! Bylo by to úplně stejné, jako se změnilo chování našich průmyslových podniků, když byly vystaveny konkurenci zvenčí.“

Školství samozřejmě není všechno, je tu neméně podstatná otázka, jak podporovat průmysl, aby přicházel s inovacemi. „Problém je v tom, že ministerstvo průmyslu podporuje primárně udržení pracovních míst, takže podpora směřuje do starých podniků, které nemusí mít budoucnost. Podpora by měla jít naopak do start-upů,“ říká Jonáš. Podle Švejnara je chyba, že se u nás dokola mluví o podpoře malých a středních podniků, přičemž je to naprosto chybná úvaha. „Vysoce úspěšné podniky už nejsou malé a střední. A ti, kdo jsou patnáct let malí, už větší nebudou, dávno mohli vyrůst, kdyby na to měli. Čili by vláda měla podporovat nové podniky – aby jich vznikalo více a aby dostaly šanci uspět i tam, kde jejich předchůdci krachovali, protože neměli přístup k finančnímu kapitálu. Prostě dát novým injekci a vidět, jestli půjdou dál, nebo ne. Nikoliv ty staré udržovat. Klíč k úspěchu je v tom, zvýšit porodnost podniků a snížit jejich úmrtnost v raném věku. A pak se uvidí.“

Neortodoxní způsob nabízejí i při řešení nízké produktivity práce, která je jednou z příčin toho, že průměrné mzdy v Česku jsou stále na třiceti procentech úrovně německých. Klíčem má být dopravní infrastruktura. „Máme obrovskou výhodu například vůči Chorvatsku nebo Itálii, že jsme kompaktní země. Máme vlastně dva regiony – pražský a brněnský. Kdyby se zavedly rychlovlaky, aby se všichni mohli dostat za třicet minut do prostoru, kde je vysoká produktivita práce, jako v Praze, tak se celková produktivita zvýší, protože člověk a pracovní místo od sebe nebudou nikdy daleko,“ říká Švejnar. Zní to hodně radikálně, takže logická otázka: Myslí to tak, že by všichni mohli pracovat v Praze nebo v Brně? „Klidně. Ale když se dostanete za pár minut z Plzně nebo Pardubic do Prahy, tak se dostanete i opačným směrem. Takže když bude efektivní podnik v Plzni, může přitahovat zaměstnance z Prahy. Prostě mobilita zaměstnanců, která je u nás nízká, by byla mnohem větší. A vyřešilo by to i vysoké ceny bytů, protože lidé, kteří chtějí pracovat a vydělávat v Praze, by v ní nebyli nuceni žít,“ říká Švejnar. A přidává fungující příklad. I v hůře vyvinuté zemi, než je Česko, v Brazílii, mají rychlé příměstské vlaky, které umožňují, aby do Sao Paula jezdili lidé ze vzdálenosti sto kilometrů.

Velký problém Česka je podle Švejnara i v tom, že nemáme prakticky žádné zástupce v klíčových světových organizacích. „Měnový fond, světová banka, skoro nic. Sice nechceme, aby se rozhodovalo o nás bez nás, ale jako by nás vlastně nezajímalo, o čem se debatuje, co je klíčové. Izolujeme se. Nechceme euro, takže nemáme nikoho v Evropské centrální bance, což je naprosto klíčová instituce. Pokud jde o Evropskou investiční banku, mluvil jsem s prezidentem Wernerem Hoyerem a on říká: ‚Vždyť já nemám žádného Čecha. Je tady spousta Slováků, ale Čech ne.‘ Vláda jako by o to neměla zájem. Není snaha, abychom byli klíčovými hráči, chybí tady snaha o aktivitu, která byla před druhou světovou válkou. Když náhodou je někdo, kdo může pomoct, třeba Madeleine Albrightová, tak jsme strašně šťastní. Ale že bychom se snažili sami, to ne.“ Smutné vysvětlení bude v tom, že převažuje snaha hrát si na domácím písečku a angažmá ve světě v domácí politice příliš nepomáhá…

Problém se snahou izolovat se a nebrat ohled na světové trendy je vidět i v postoji ke klimatickým změnám. Podle Jonáše se preferování jádra může jevit momentálně výhodné, ale z pohledu přípravy na budoucnost už tak úplně neobstojí. „Mluví se o dalším bloku Temelína, což je v podstatě technologie z padesátých let minulého století. A aby se investice zaplatila, musela by fungovat dalších padesát let poté, co to bude dokončeno. Jít touhle cestou znamená vsadit na to, že během příštích sedmdesáti let nikdo nevymyslí nic lepšího. Je to upsání se k nesmyslně drahému zdroji energie. A znemožnění, aby země využívala to, co s velkou pravděpodobností vznikne. Podívejte se, jak se během deseti let zlepšilo uskladnění energie, baterií, fotovoltaika. Všude jsou poklesy cen o osmdesát procent a není důvod si myslet, že to v dalším desetiletí bude horší. Měli bychom jít do něčeho inovativnějšího, než je jádro. Naše zkušenost v elektrotechnice a strojírenství znamená, že máme potenciál, aby tady chytré hlavy vymýšlely chytrá řešení. Vždycky bych vsadil spíš na lidskou tvořivost než na rezignaci a riziko, že zničíme planetu a že se obklopíme potenciálně nebezpečnými věcmi.“

Co se tedy má obecně udělat, abychom byli „zemí pro budoucnost“? „Máme obrovský potenciál, měli bychom se zaměřit na excelenci, podívat se, jak to ti nejlepší dělají, a praktikovat to. Vytvořit strukturu podnět-postih, aby všichni jeli progresivním směrem, místo aby to brzdili. Reforma je v principu změna. Člověk jako takový má averzi ke změně a riziku, takže ti, kteří jsou uvnitř institucí nebo struktury, reformy nikdy neudělají,“ říká Švejnar.

Jenže odpověď na otázku, proč to pořád nejde, je možná i širší a není jen v nefungujících institucích, insiderech, kteří blokují nová řešení a schopné jedince. „Je otázka, jestli opravdový úspěch ve skutečnosti jako společnost chceme. Možná je to vyčerpání po třiceti letech. Plno lidí je spokojeno s tím, co je. Když vycestují ven, vidí, že to je lepší, ale nijak je to nevzrušuje. Když je třicet procent voličů spokojených s ANO, které evidentně podstatné otázky neřeší, tak to mnohé naznačuje. Prostě je to možná tak, že jako společnost necítíme aspirace,“ myslí si Jonáš. Jakákoliv vláda by podle něj měla systematicky podporovat pluralitu nápadů a přístupů. A určitě by se už nikdy neměla dostat do situace jako v uprchlické krizi, kdy přichází s něčím reakčním, kdy sází spolu s dalšími státy V4 na něco, vůči čemu zbytek Evropy cítí silný odpor. Což bude asi nejobecnější klíč k řešení problému. Když se budeme v jakémkoliv smyslu uzavírat, ocitneme se v koutě nebo na periferii. A z těchto míst se do budoucnosti vyráží opravdu těžko.

Zdroj: modernirizeni.iHNed.cz, iHNed.cz;  modernirizeni.iHNed.cz;  Hospodářské noviny;  iHNed.cz | Autor: Petr Honzejk