Jan Švejnar v rozhovoru pro Deník N.

Nízké daně z nemovitostí jsou v Česku dlouhodobým politickým problémem, říká český ekonom Jan Švejnar. Koronavirová pandemie podle něj může prohloubit rozdíly mezi chudými a bohatými, kterým prudce vzrostla hodnota nemovitostí. Zvýšení jejich zdanění by podle Švejnara mělo být jedním z hlavních kroků budoucí vlády.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

Jak by se Česko mělo poučit z koronavirové pandemie.
V čem zaostává Evropa za Spojenými státy.
Proč vysoký schodek nemusí být na škodu.
Proč nemusí být daňová brzda dobrý nápad.

V rozhovoru pro DVTV jste loni uvedl, že nemáte obavy z trvalé inflace. O její přechodnosti nicméně začíná pochybovat i Fed (americká centrální banka). Stále si za svým tvrzením stojíte?

Stojím si za tím, že jako rozumný vidím přístup Fedu, Evropské centrální banky (ECB) nebo japonské centrální banky. Tedy vyčkat a sledovat, do jaké míry je ta inflační vlna jev, který se může proměnit v něco trvalejšího. A v takovém případě intervenovat. Tedy dělat něco, co plánuje Fed. Ale o rok později, než kdy to začala dělat Česká národní banka. Inflace je zároveň nákladová a importovaná a v tom případě ČNB nemá dost silné nástroje, aby ovlivnila ceny ropy, mědi, plynu nebo bavlny.

Česká národní banka tedy podle vás úrokové sazby neměla zvyšovat vůbec, nebo jen částečně?

Cílem mělo být vyčkat a sledovat, co budou největší banky dělat. Třeba Britové zvýšili sazby, ale jen na čtvrt procenta, což je pouze symbolické. Nešťastné totiž je, že ČNB ty sazby zvýšila razantně, tedy o 3,5 procentního bodu za jediný rok. To je neobvyklé a je to něco, co má silný efekt.

Minulý týden guvernér České národní banky Jiří Rusnok Deníku N řekl, že si myslí, že asi polovina příčin inflace je tuzemských. S tím tedy nesouhlasíte?

Já nevidím, jak by ty tuzemské vlivy mohly působit najednou. Tedy co se změnilo tak razantně, že by najednou začaly působit. Pokud se ale zvednou úrokové sazby, zvyšují se podnikatelům úvěrové náklady. Současně firmám zdražuje materiál. To celé pak přispívá k vyšší inflaci, protože tyto náklady se podniky snaží promítat do vyšších cen.

I před koronavirovou pandemií tu ale byla inflace dosahující 2,8 procenta, což je osm desetin procentního bodu nad cílem.

Ale byly i roky, kdy byla pod. Za guvernéra Singera také probíhalo úmyslné oslabování koruny, abychom předešli negativní inflaci. Když si vezmete průměr během deseti let, tak to není nic varovného.

Argumentujete tím, že ECB nebo Fed k prudkému navyšování sazeb zatím nepřistoupily. Není ale ta situace odlišná? Ve svém rozhodování přece musí být značně konzervativnější.

Naopak, oni mají ještě větší riziko, že inflace bude domácí provenience. Tyto ekonomiky jsou totiž samy tak velké, že mohou vytvářet vlastní inflační tendence. Zatímco my vyvážíme a dovážíme tolik, že inflace v podobě výrobků a služeb je k nám do velké míry dovážena. Domácí subjekty proto zdražováním reagují na inflaci, kterou dostávají zvenčí. Naopak zvyšování úrokových sazeb u nás znevýhodňuje naše exportéry a naše výrobce, kteří konkurují dovozu.

Například ekonom Tomáš Havránek kritizuje inflační cílování na úroveň dvou procent. Je podle vás reálné, že by se inflace cílovala na nulu?

Je celkem arbitrární dohoda mezi ekonomy a experty, že dvouprocentní inflace je taková úroveň, která pro ekonomiku funguje jako dobře namazaný stroj. A jestli jsou to dvě, nebo tři procenta, je v tomto případě jedno, protože ani jedna z těchto úrovní nespustí inflační vlnu. Není to dvacet procent. A za tím je myšlenka, že si lidé ani neuvědomí, jestli je inflace jedno, dvě, nebo tři procenta. Plní se tedy očekávání, zároveň je jednodušší cenovou hladinu mírně zvyšovat než snižovat.

Byla by Česká republika v jednodušší pozici, kdyby zavedla euro?

Určitě by to byla výhodnější pozice. Odpadly by náklady na převod měn i náklady na zajištění, měli bychom větší příliv investic. Nepřicházeli bychom o investory, kteří nechtějí podstupovat kurzovní riziko, jak jsme viděli v době oslabování koruny.

V minulosti jste také řekl, že Česko mělo v době koronavirové pandemie vydat více peněz na podporu ekonomiky. Fiskální stimuly podle vás nebyly dostatečné? Kam měly směřovat? Měly být ve formě „helicopter money“?

V mnohém jsme postupovali jako jiné země, dávali jsme podporu podnikatelům, snažili jsme se zachovat podniky likvidní a udržet výrobu. Ale řada věcí se dala udělat efektivněji. Mohlo se více investovat do infrastruktury a vůbec tam, kde je vysoká návratnost. A tím, jak byly výdaje strukturovány, se naše ekonomika vzpamatovává pomaleji než eurozóna a znatelně pomaleji než Spojené státy nebo Čína. Stále jsme nedohnali úroveň HDP z roku 2019. Stimulovali jsme tedy méně, ale na druhou stranu jsme se také méně zadlužili. Zadlužení máme přibližně stejné jako kolem roku 2013, zůstáváme tedy na úrovni přibližně 40 procent. Francie a Spojené státy šly z devadesáti na sto procent, Němci z necelých šedesáti na dvaasedmdesát. Vláda tedy má dobrý manévrovací prostor, aby dostala zemi do vyšších obrátek a mohla jít ze schodku rozpočtu do přebytku. Samozřejmě za předpokladu, že bude pandemie již odeznívat.

Jaký by měl být podle vás schodek rozpočtu?

Vláda má v plánu ho snižovat, to je v pořádku. Ale jde o provedení. Dám vám jeden příklad: Pokud by se na základě funkční analýzy zjistilo, že jsou části státní správy, kde je možné snížit počet zaměstnanců bez dopadu na efektivitu, pak je velmi dobré takovou restrukturalizaci udělat. Soukromý sektor zároveň potřebuje pracovníky, takže by tito lidé byli najednou zaměstnaní s pozitivní produktivitou. Tím by rostlo HDP. To by bylo efektivní řešení, ekonomika by se zároveň stimulovala.

Cílem by tedy mělo být snižování schodku?

Ano, ale za předpokladu, že se ekonomika rozjede rychle. Snižovat se pak může díky tomu, že jsou vyšší příjmy z daní a nižší sociální výdaje.

Bylo by podle vás politicky průchodné, aby se v průběhu pandemie investovalo víc?

Do dobrých projektů ano. Ať už jde o peníze do dálnic nebo rychlovlaků, jsou to investice s vysokou mírou návratnosti. Řada zemí má přitom na tyto investice separátní rozpočet. Nevztahuje se tak k nim schodek, který se měří pro daný rok, protože jejich návratnost je až v budoucnu. Takové investice by měly v Česku obrovskou výhodu, jsme totiž kompaktní země, ne jako Švédsko nebo Chorvatsko. Kdyby se vytvořila skutečně funkční síť rychlovlaků a dálnic, nepotřebovali bychom v takové míře regionální politiku, protože bychom tvořili jeden nebo dva prolínající se regiony. A to zefektivní fungování nejen institucí, ale i podniků, a zjednoduší život rodin.

Není to pro mnoho voličů příliš abstraktní představa?

Není. Když se to dobře vysvětlí a dají se konkrétní příklady. Například Polsko staví desetkrát více kilometrů dálnic za rok než my. Chorvati udělali dálnici podél celého pobřeží, tak je jasné, že ekonomika tímto dostane pozitivní injekci. Lidé mohou bydlet na venkově a pracovat ve městech. Tím se zlepší fungování realitního trhu a dostupnost bydlení. Když se to dobře vysvětlí a provede, jsou to pozitivní politické body.

Jak by měl vypadat rozpočet kabinetu Petra Fialy?

Já doufám, že to bude produktivně orientovaný rozpočet, tedy že peníze půjdou do produktivních aktivit.

Vláda se často odkazuje na zavedení daňového stropu nebo daňové brzdy. Je to podle vás dobrý nápad?

Pokud je vláda schopná a věří si, tak to nepotřebuje. Jsou tu navíc dynamické okolnosti, kdy je vhodné mít rozpočet někdy v přebytku a někdy ve schodku. Hlavní je pohled z dlouhodobého horizontu, aby nedocházelo k dlouhodobým výkyvům.

Nezavřela si tedy vláda dveře prohlášením, že chce snižovat ten čtyřistamiliardový schodek? Když to podle vás mohou být výdaje, které jsou opodstatněné?

Proto se musíme podívat na to, co vláda v detailu navrhne. Rozpočet má výdaje na spotřebu, infrastrukturu, včetně školství, vědy a výzkumu. Tedy něco, co zvýší životní úroveň až za několik let. Takto je to třeba komunikovat. Nejedná se o investice, jejichž výsledek uvidíme hned nebo během jednoho volebního období. Ale jsou pro nás zásadní.

Jaké úkoly před sebou vláda má?

Hlavním cílem je zvýšení ekonomického rozvoje, jsme pod úrovní roku 2019. Měli bychom přitom být schopni dělat mnohem více než tehdy. Je žádoucí, aby ekonomika byla založená na lidském kapitálu a moderních technologiích. Tedy na vzdělanosti, výzkumu a inovacích. V dnešní době se totiž nevyplatí dělat průměrné věci, musí se dělat špičkové. Když se podíváte, jak fungují ceny a konkurence, je jasné, že vítěz bere vše. Musíme být excelentní v oblastech, kam chceme proniknout, a vyniknout, abychom nebyli jen montovnou. Uměním je řídit podniky s vysokými mzdami.

O konci montoven se nicméně v Česku hovoří asi deset let. Proč se to stále nedaří?

Ono se to do jisté míry daří, například výroba automobilů je mnohem sofistikovanější, i tato pracoviště se stávají významnějšími. Ale i startupy by měly více mířit do oblasti moderních technologií, umělé inteligence a tak dále. Tam potřebujeme špičkový vzdělávací systém.

Není to ale problém celé Evropy? Když se díváme například na valuace startupů, málokdy mezi těmi největšími hráči vidíme firmu z Evropy.

Máte pravdu. Když jste se podíval na největších dvacet firem na světě v 90. letech, evropských tam byla spousta, dnes je tam jediná. A tou je Louis Vuitton, LVMH. V 90. letech Evropa zaspala nástup digitálních technologií, přestože vývoj internetu začínal na obou kontinentech stejně. Evropa proto musí najít strategii, jak se vrátit zpět na špici.

Vraťme se ještě k české vládě. Ta růst daní obecně odmítá. Pokud by k tomu z nějakých důvodů měla přistoupit, z jakého důvodu?

Dlouhodobým politickým problémem je nízká úroveň daní z nemovitostí. Oproti zbytku světa vybíráme velmi málo. Přitom je to podle ekonomů právě oblast, kde by bylo vyšší zdanění žádoucí, například ve srovnání se zdaněním pracovní síly nebo jiné produktivní činnosti. Ale je problém to prosadit. Pokud by se pro to vláda rozhodla, získala by další příjem a zvýšila motivaci lidí nemovitosti pronajímat, což by mohlo řešit nedostupnost bydlení. Žije u nás velký počet cizinců, kteří reality vlastní a mohli by tak významně přispívat do rozpočtu.

Nemovitosti v Česku rostly v minulém roce tempem 22 procent, to je největší zdražování v Evropě. Jaký dopad to má na českou ekonomiku?

Má to dopad na nerovnost rozvrstvení bohatství v Česku, protože je založené do velké míry právě na vlastnictví nemovitostí. Cenami se přibližujeme západní Evropě, ale nejde jen o ceny nemovitostí, ale i o další zboží a služby. Problém je, že stále zaostáváme v oblasti mezd a platů. Přitom cílem ekonomické hospodářské politiky je zajištění co nejvyšší životní úrovně obyvatelstva. V této oblasti jsme však stále velmi pozadu.

Je to dopad transformace, o které jsme si mysleli, že bude mnohem rychlejší?

Je to hlavně otázka toho, proč podniky nejsou ochotné zvýšit reálné platy a mzdy v situaci, kdy si dlouhodobě stěžují na nedostatek pracovní síly. Podnikatelé budou přirozeně chtít vždy co nejnižší mzdy, protože pak dosahují většího zisku, ale dlouhodobě je tato situace anomální. Opravdové podnikatelské umění je být ziskový s vysokými mzdami, ne nízkými.

Progresivní zdanění

Tím se vracíme k té vysoké přidané hodnotě.

Připomeňme, že vysoce konkurenční podnikatelské prostředí je dobré v tom, že alokuje zdroje efektivně. Ale často vede k nerovnoměrnému rozvrstvení příjmů a bohatství. Sám trh tedy nemívá tu funkci, že by nezbytně rozděloval spravedlivě. Všechny tržní ekonomiky s demokratickým zřízením si proto dříve nebo později vytvořily systém progresivního zdanění. V těchto zemích platí princip, že bohatství jedinců není zapříčiněno jen jejich pílí, ale je to částečně i náhoda, kterou trh vytváří. Konzervativní vlády mají menší progresi, levicové větší. Ale všechny mají nějakou progresivní daňovou soustavu.

A jak se s tím popere současná pravicová vláda?

Je nutné jim dát příležitost. Když si naše ekonomika povede dobře a budeme mít vysoký ekonomický růst, můžeme na tom vydělat všichni.

Česko čeká velká řada reforem. Jednou z nich je ta penzijní, na kterou se musí najít nejen politická shoda, ale také peníze. Je tu k tomu vůle?

Myslím, že ano. Hovoří se o ní už dlouho a byla připravena spousta šablon a principů levicovými i pravicovými vládami. O její potřebnosti nepochybuje téměř nikdo. A bez reformy není penzijní systém dlouhodobě udržitelný. Také proto doufám, že vláda bude naslouchat hlasům odborníků. K tomu je pak potřeba lídrů, kteří jsou ochotní reformu uskutečnit. Například ve Spojených státech se dělá postupně. Zvýšil se tedy třeba věk odchodu do důchodu, což je koncept, který je u nás mnohými nepřijatelný.

Jaký dopad bude mít koronavirová pandemie na rozložení ekonomických sil v dlouhodobém horizontu? Může dojít k nějakým trvalejším změnám?

Z různých případů, jako jsou třeba živelné katastrofy, vidíme, že se společnost po čase vrací tam, kde byla před nimi. Je ale nutné připomenout, že jsme v průběhu pandemie zaznamenali prudký technologický pokrok. V některých aspektech se zároveň nejspíš nevrátíme k původnímu nastavení, například home office se do určité míry stane součástí budoucího způsobu práce.

Po zkušenostech s výpadky výrobních řetězců se část produkce začíná koncentrovat do jiných částí světa. Je podle vás reálná trvalá transformace, nebo se produkce zase vrátí do Číny?

Do určité míry k přesunu dojde. Zatímco dříve docházelo k offshoringu, tedy že se vyrábělo někde daleko, nyní dochází k takzvanému nearshoringu. Výroba se přesouvá do stejného regionu, třeba do Evropy. Americké podniky mohou vyrábět věci v Mexiku nebo Kanadě. Naopak v digitalizaci může být větší globalizace.

Jsou v tom příležitosti pro Českou republiku?

Pokud budeme mít dobré prostředí pro byznys, mohl by pro nás být zajímavý právě nearshoring. Potřebujeme také, aby náš právní systém byl vnímán jako funkční a pevný. Samozřejmě je otázka, zda vstoupíme, nebo nevstoupíme do eurozóny. Protože řada podnikatelů jde kvůli euru na Slovensko nebo do jiných zemí eurozóny. Jako problém se může zdát nízká nezaměstnanost, ale lidé jsou ochotní přejít na místa s vyššími platy. Tato mobilita je naopak výhodou.

Zdroj: Deník N