Petr Hartman:
Jak už jste slyšeli ve zprávách, vláda se dnes zabývala požadavkem prezidenta republiky, kterým podmínil završení ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice. Václav Klaus koncem minulého týdne oznámil, že žádá trvalou výjimku z listiny základních práv EU, obdobně jako ji má Polsko či Velká Británie. Obává se prý případných majetkových nároků sudetských Němců. Fischerův kabinet je připraven o této záležitosti jednat s partnery v EU. Václav Klaus by měl však zároveň poskytnout vládě jednoznačnou záruku, že, pokud bude jeho podmínka splněna a Ústavní soud rozhodne o souladu smlouvy s českou ústavou, dokončí hlava státu co nejrychleji ratifikaci. Podle kabinetu by měla být do končena tak, aby smlouva mohla začít platit do konce letošního roku. Kladení si dalších podmínek v této době poškozuje v rámci EU pověst České republiky jako solidního partnera. V krajním případě dokonce nelze vyloučit, že by Česko mohlo být vytěsněno na okraj Unie. Také o tom si Lída Rakušanová povídá s profesorem Janem Švejnarem.

Lída Rakušanová:
Pane profesore, co by to pro Českou republiku znamenalo, kdyby se EU v důsledku neratifikace Lisabonské smlouvy skutečně nakonec rozpadla na země, které by se integrovaly rychleji, a na takové přidružené pásmo, kam by patřila Česká republika? Co by to pro Českou republiku znamenalo teď z hospodářského hlediska, když ponecháme stranou všechny ostatní aspekty.

Jan Švejnar:
Bylo by to pro nás otřesné. Protože, když to vezmeme úplně z toho globálního pohledu, Evropa je v situaci, kdy se dostává do stále více konkurenční celosvětové situace, a jestliže bude postupovat jednotně, tak má šanci, že uspěje. Jestliže nebude postupovat jednotně, tak ta část, která by byla v té druhé řekněme takové té periferní části, bude postupně víc a víc zaostávat. Je to dáno globalizací celosvětového hospodářství. Když to dám do perspektivy, tak je to asi následující. Od druhé světové války Evropa dostihovala Spojené státy. Na počátku 90. let vidíme zvrat, kdy místo toho, aby Evropa předstihla Spojené státy, tak na základě technologické revoluce a potom finančních inovací a tak dále Spojené státy postupují posledních 15, 20 let rychleji kupředu než Evropa. Zároveň se dere kupředu velice rychle Asie, především Čína a Indie samozřejmě, ale i jiné země, Korea neuvěřitelně rychlý způsob. A Evropa tudíž tady má velké varování. Společně s Japonskem, že postupně budou zaostávat za zbytkem světa, v takovém širokém pohledu, v široké perspektivě. No a Evropa si to uvědomuje a vlastně to sjednocování, které vidíme, celý ten dlouhodobý proces, který my vidíme odsud trošku zkresleně, ale když si ho vezmete z toho globálního hlediska, je strašně důležitý, aby to nebyl impire, který začne zaostávat a rozpadat se, aby byla dynamická a šla kupředu, tak potřebuje určitou míru koordinace, určitou míru koheze, opravdu schopnost postupovat rázně kupředu. A na to je potřeba větší jednotnost, než jakou doposud máme. V tom smyslu ta Lisabonská smlouva, jakkoliv není perfektní, je krok správným směrem, je potřeba ji přijmout a je potřeba potom dále pokračovat, zjednodušovat a tak dále. Jestliže by Česká republika způsobila to, že k tomuto kroku nedojde, a byla buď sama izolována od ostatních a nebo spolu s pár dalšími státy vlastně odizolována, no tak začne zaostávat za ostatními, protože nebude tou kohezní, celointegrální součástí celého evropského trhu. A bylo by to pro nás katastrofální. Myslím, že si to ani většina lidí úplně neuvědomuje.

Lída Rakušanová:
Znamená to třeba, že bychom museli vystoupit ze Schengenu?

Jan Švejnar:
Ono by to mohlo znamenat různé věci. Já si myslím, že opravdu by Evropa prostě požadovala, abysme byli jinak, jestli nejsme ochotni být součástí toho, to si ani nedovedeme dobře představit, co by to znamenalo. Bylo by to pro nás každopádně velmi nákladné. Když si vezmete, jak například působí Švýcarsko, tak to si dojednalo všechny bilaterální různé smlouvy s Evropou, ale přispívá ohromným množstvím peněz na to, aby například švýcarští vědci mohli působit v evropských týmech, protože v Evropě nedostává žádné peníze na to a tam musí platit ještě navíc takovou bonifikaci, aby vůbec mohli ti Švýcaři být součástí těch týmů. A vidíte to ve všech možných případech. Švýcaři nakonec pochopili, že je dobré být v schengenském prostoru, to znamená, že se přizpůsobili. A jestliže my bysme měli být mimo, tak to by byl prostě pro nás kámen úrazu, který myslím zatím ani si lidé úplně neuvědomují.

Lída Rakušanová:
To znamená vlastně, že bychom nedostávali žádné dotace z Bruselu, které jsou ještě pro příštích, já nevím, pět let tady pro nás připraveny do roku 2012 minimálně v rámci toho programu, který teď běží, tak ten by se zřejmě musel nějak stopnout. Ale navíc my bychom ještě museli platit, kdybychom se chtěli zúčastnit různých programů, ve kterých teď už jsme?

Jan Švejnar:
Tak to funguje ve Švýcarsku. To je otázka, jak by vlastně ten systém vypadal. Protože ani nevíme přesně, jaká by byla reakce Evropy na to. Ale víme z toho, co slyšíme nyní, když se bavíme s lidmi, já jsem zrovna přijel z Německa, tak jsme se o tom tam bavili, tak ta nálada opravdu je, že nejsme schopni být a ochotni být partnery, plnými partnery, no tak buďme mimo a potom se s námi bude jednat jako se spřátelenou zemí, která je mimo. No a tam ten příklad Švýcarska, Norska a jiných zemí, které jsou v tomto systému, znamená, že jestliže chcete využívat toho systému, jehož nejste členem, no tak musíte platit vstupné. A to vstupné může být vysoké a správně je vysoké, když ten klub, ve kterém jsme, se rozhodli, že nebudeme, je exkluzivní a chce, aby jeho členové měli určité výhody a ostatní ne.