Česko bývalo v hospodářské mapě světa psáno velkými písmeny a zdejší lidé měli pro podnikatele cenu zlata. Nyní však jede ekonomika už léta na půl plynu a na růstovou anémii zatím země nenachází lék.
„Od roku 1939 jsme tu bohužel neměli dobrou hospodářskou politiku. Řadě zemí se ve dvacátém století podařilo ekonomicky vyvinout, ale dvě ekonomiky se posunuly od vyspělých směrem dolů: Argentina a Česká republika,“ říká profesor globální ekonomie na kolumbijské univerzitě Jan Švejnar.

E15: Jste znám jako velký zastánce svobody trhů. Co říkáte na cvičení, které s ekonomikou naposledy předvedla Česká národní banka?
V posledních 10 letech se kurz koruny pohyboval i o 20 až 30 procent během jednoho roku čili výkyv pěti procent není velký. Probíhají zde velké debaty kvůli něčemu, co je řádově menší, než co jsme zažili v rámci tržních fluktuací v posledních dvou dekádách.

E15: Ale obvykle se takové změny děly postupně.
Ano. Kdyby se tato změna kurzu uskutečnila během několika měsíců, málokdo by si toho všiml. Značný problém tudíž vidím ve skokové realizaci a nedostatečné komunikaci. Centrální banka má velký rozpočet, spoustu zkušených lidí, a proto je nešťastné, že nebylo občanům dost dobře vysvětleno, proč je taková akce žádoucí.

E15: A je to vůbec žádoucí? Sami exportéři, kterým má slabší koruna prospět nejvíce, nejsou zajedno a někteří se nechali slyšet, že deflace není žádná katastrofa.
ČNB uvažuje o deflaci – poklesu cen – obdobně jako FED, ECB nebo japonská centrální banka. Pro dlužníky znamená deflace větší zátěž a rigidita ve mzdové politice jen obtížně umožňuje podnikům snižovat mzdové náklady. Tvůrci měnové politiky se tak obávají šokového efektu. Ekonomické instituce jsou krátkodobě uzpůsobeny spíše mírnému růstu cen.

E15: Co nabídne slabší koruna lidem a firmám?
Firmám dá nákladovou výhodu. Zatímco část plateb již probíhá v euru, značnou část svých nákladů – především platy a mzdy – platí firmy v korunách. Tím dává slabší koruna výhodu našim podnikům proti zahraniční konkurenci. Lidem, kteří hledají práci nebo se obávají, že o ni přijdou, pak dává slabší koruna větší šanci, že budou zaměstnáni. Kdo se o svou práci nemusí bát a zajímá se především o ceny, ten přirozeně vnímá intervenci ČNB negativněji.

E15: Byla intervence správně načasována?
Indikátory poklesu cen se objevují od července. Osobně bych vyčkal ještě jedno čtvrtletí, aby bylo zřetelnější, jestli jde jen o výkyv, nebo spíš trend.

E15: Ekonomické subjekty mají svá očekávání a bývají zajištěny, takže výrazná změna kurzu může znamenat ad hoc náklady, které nemusí být malé.
Kurzovní zajištění bývají krátkodobého charakteru. Pokud centrální banka nový kurz udrží delší dobu, bude její intervence výhodná i pro tyto ekonomické subjekty. Pokud ČNB nový kurz neudrží, půjde o krátkodobý výkyv, tedy nežádoucí zvýšení nejistoty.

E15: Jak dlouho musí být kurz na této úrovni, aby to mělo kýžený efekt?
Pokud se podaří kurz udržet alespoň rok, trhy si zvyknou. Zamezit pohybům kurzu se ale nemusí podařit, především kvůli vnějším šokům. Velmi bude záležet, jak nervózní budou finanční trhy, jak se budou chovat hedgeové fondy, spekulanti.

E15: Je nyní koruna slabá, nebo silná – vzhledem ke stavu české ekonomiky?
Vše bude záviset na tom, jaká bude hospodářská politika státu. Pokud bude stát stimulující a uklidňující pro investory, je úroveň koruny pro ekonomiku adekvátní. Neštěstím minulé vlády bylo, že veřejně dávala najevo své rozpory v hospodářské politice, čímž vytvářela větší nejistotu, než bylo nutné. Ať už šlo třeba o debaty o sjednocení a úroveň DPH nebo realizaci druhého pilíře penzijního systému, vláda působila dojmem nejistoty a podniky odkládaly investice a domácnosti spotřebu.

E15: V současnosti se zdá, že nejistota může být v tomto smyslu ještě větší. Neočekáváte, že z tak protichůdných subjektů na politické scéně musí nutně vzejít hospodářskopolitický paskvil?
Zatím bych vyčkal. Na Slovensku byla různorodá koalice za vlády Dzurindy a nakonec přišli s reformami, o kterých se nám ani nezdálo, a vytřeli nám zrak. Vláda Fica pak navzdory své silné rétorice v mnoha věcech pokračovala.

E15: Co je hlavní příčinou vleklé české recese?
V posledních několika letech ekonomiky našich sousedů na rozdíl od nás rostou. Takže nejde o recesi způsobenou negativním vnějším šokem, nýbrž o recesi, kterou jsme si přivodili sami. V roce 2008 jsme si vedli dobře, naše banky na tom byly dobře, ale přišel vnější šok, který nás oslabil. Ale nynější druhé ekonomické dno už je převážně výsledek naší hospodářské politiky.

E15: Co říkáte předsedovi jedné z hlavních stran a jeho výroku o rezervách ve výběru daní a hospodaření státu. Existují takové rezervy, nebo jde jen o laciný politický výrok?
Slýcháme to všude ve světě a od všech stran, které se snaží získat hlasy a nebyly přitom těmi, které doposud vedly stát. Tudíž mají možnost přesvědčovat voliče, že to tak může být. Zkušenost ve světě je ale všelijaká. Obecně neplatí, že nové politické subjekty jsou se stejnými daňovými sazbami najednou schopny vybrat o mnoho více než jejich předchůdci.

E15: Nemyslíte, že jde o jeden z nejtěžších úkolů vlády? Nejde o politickou otázku, ale o změnu nastavení systému, který má značnou setrvačnost.
Přesně tak. Na druhé straně byly ve světě příklady reforem, kterým se zefektivnit systém podařilo, ať už jde o Thatcherovou, nebo Mitteranda. Oba po určitých počátečních problémech byli schopni vést efektivní hospodářskou politiku. Otázka je, zda bude nová vláda schopna připravit design takové změny a posléze ji realizovat. Voliči ANO očividně věří, že babišovci budou schopní manažeři.

E15: Babiš asi schopný manažer bude, ale co ostatní?
Zatím je příliš brzo soudit, ale rozhodně bychom to potřebovali. Od roku 1939 jsme tu bohužel neměli dobrou hospodářskou politiku. Řadě zemí se ve dvacátém století podařilo ekonomicky vyvinout, ale dvě ekonomiky se posunuly od vyspělých směrem dolů: Argentina a Česká republika. Doufejme, že nová vláda přivodí obrat k lepšímu.

E15: Na čí bedra byste za současné situace položil gros daňové zátěže?
Naší Achillovou patou je dlouhodobý zvyk silně zatěžovat daněmi a odvody pracovní sílu čili z hlediska investora činíme práci dražší, než musí být. Investor jde pak mnohdy raději jinam. Řešením je uvolnit břemeno na pracovní síle a vybírat vyšší daně jinde.

E15: Zbývají firmy a spotřebitelé…
A nemovitosti. Daně z nemovitostí se u nás nevyužívá tak jako jinde. Když málo zdaňujete nemovitosti, lidé je vnímají jako spotřebu. Když je daň vyšší, chovají se majitelé nemovitostí jako podnikatelé, stávají se racionálnějšími a více pronajímají. Zvyšují tím i nabídku na trhu a přispívají k poklesu cen.

E15: Ale z nemovitostí se hlavní zdroj daňových příjmů zřejmě nestane.
Řešením může být též daň z přidané hodnoty. V jejím rámci zdaňujete nejen pracovní sílu, ale také kapitál. Takže neexistuje distorze ve smyslu, že zdaňujeme příliš pracovní sílu a nedostatečně kapitál. I tento přesun by byl lepší.

E15: Takže preferujete daně ze spotřeby před přímými daněmi?
Je tu možnost přesunout zatížení tímto směrem, ale daň z nemovitosti je příma daň.

E15: Jak vnímáte daňovou progresi a kde vidíte její český bod zlomu?
Určitá progrese je zcela v pořádku. Hranice závisí na efektivitě systému, nicméně můžeme mít trochu vyšší progresi, než kterou máme, a pořád ten systém neohrozíme. Například v Americe je mezní sazba mezi 30 a 50 procenty podle státu a města, ve kterém žijete. Když půjdete u nás do nějaké 33procentní mezní sazby, jste na sazbě, kde žije většina vašich protějšků v zemích západní civilizace, se kterými se srovnáváme, nebo pod ní.

E15: Kdybyste měl tu moc nastavit vhodný mix měnové a fiskální politiky, co byste udělal?
Co potřebujeme, je rozumná dlouhodobá koncepce. Aby investoři i podnikatelé, jednotlivci i rodiny vnímali, že hospodářská politika má jasný cíl a strategii. Strategie rozvoje našim vládám doposud chyběla. A pak je třeba mít krátkodobou expanzivní politiku ve smyslu stimulace ekonomiky dobře promyšlenými vládními investicemi.

E15: Může stát dobře promyslet své investice?
Myslím, že jsou ve světě dobré příklady, kdy je například investice do infrastruktury dobře promyšlená a provedená. Je nutné, aby fungoval právní rámec, vymahatelnost, postih. Máme systém, kde postih zatím často není dostatečný.

E15: Je právní rámec v Česku a Americe srovnatelný?
Amerika má pevnější právní rámec, ale myslím, že česká transformace ještě v tomto ohledu neskončila. Třeba sousední Polsko se v tomto vyvíjelo rychleji, pro co neexistovaly nové zákony, neváhali Poláci použít ty staré.

E15: Čeho by se zahraniční investoři od nové české vlády neradi dočkali?
Situace, kdy nemohou očekávat, že během investičního horizontu několika let budou věci stabilní a nebudou se měnit. Je třeba předejít extrémům v podobě, že se ustanoví systém, který se potom ex post změní, jako se stalo u fotovoltaiky. Mluvil jsem s investory, kteří říkali: jak je něco takového v zemi EU možné? Zanechalo to v ústech investorů trpkou chuť.

E15: Od koho bychom se mohli učit?
Třeba od Švýcarska. Je tam stabilní hospodářská politika, poměrně nízká daňová zátěž a řada nadnárodních společností má tam i své evropské centrály.

E15: Současná představa schodku na příští rok je 112 miliard, kolem tří procent HDP. Je to realistické?
V případě konjunktury je to realistické. Jinak to bude těžko dosažitelné. Předchozí vláda se snažila snížit schodek pod tři procenta, a přispěla tím k recesi. Měla snahu ukázat finančním trhům, že jsme fiskálně odpovědní, ale trhy též zajímá, zda je daná hospodářská politika udržitelná. Pokud tím vláda způsobí recesi, trhy vědí, že to udržitelné není. Protože držet zemi dlouhodobě v recesi není nikdy politicky přijatelné.

E15: Co byste teď ordinoval z hlediska fiskální politiky?
Měla by být opatrná, ale expanzivní v oblastech, kde má vysokou návratnost, především v infrastruktuře. Kdybychom měli dobrou dopravní infrastrukturu, rychlovlaky, dobré dálnice, tak by se spousta lokálních izolovaných pracovních trhů, které máme, mohla propojit. Ale takové investice musí udělat vláda, soukromý podnik je neudělá.

E15: Vydal byste se cestou vyššího dluhu?
Pouze pokud by šlo o krátkodobě vyšší zadlužení, které se střednědobě vrátí díky vysoké návratnosti.

E15: Máte štěstí, že můžete srovnat americký a český systém. V čem se dělá hospodářská politika jinak?
To, co historicky vidíte v USA, ale i v některých rychle rostoucích ekonomikách východní Asie, je soustředěnost na efektivnost. I když existuje čilý politický boj a různorodost názorů, prioritou je vést ekonomiku k tomu, aby byla výkonnější. Je důležité nejdřív zvětšit koláč a pak teprve přemýšlet, jak ho rozdělit.

E15: Jak je v USA vnímáno Česko? V politických, akademických kruzích?
Ti, kdo sledují situaci u nás a u našich sousedů, nás vidí jako zemi, která byla mezi předními světovými ekonomikami a která zatím dostatečně nezrealizovala svůj potenciál. A ptají se, proč nejsme schopni růst víc.

E15: Jak nás hodnotí ve srovnání se sousedy?
Když si vezmeme Polsko nebo Slovensko, vidíme, že obě země jsou schopné růst rychleji, Slováci nás dokonce podle některých měřítek předběhli v produktivitě práce. Poláci zase mají ekonomiku, která je tak diverzifikovaná, že se během posledních šesti let ani nedostali do recese, přestože velmi zpomalili.

E15: Učíte ekonomii. Jak byste srovnal koncept výuky ekonomie v Česku a v USA?
U nás v CERGE se to neliší, protože jedeme podle amerického modelu. Pokud jde o mainstream, funguje stále ještě dosti tradičně. A je zarážející, že v žádném ratingu světových univerzit nemáme ani jednu univerzitu mezi prvními 250, což není dobrý výsledek.

E15: Proč tomu tak je?
Zavedli jsme světovou konkurenci v průmyslu, obchodovatelných službách, ale zatím nikoli ve vzdělání. Představte si, že by studenti dostali peníze, které na ně stát vynaloží, a mohli by se rozhodnout, kam ve světě půjdou s těmi penězi studovat. Rázem by konkurence, stejně jako v průmyslu a jinde, vzala v potaz, že klienti-studenti si budou vybírat školy, jako si vybírají běžné spotřební zboží a služby.

E15: Má absolvent české a americké vysoké školy rozdílnou pozici?
Rozhodně ano a zaměstnavatelé budou stále vybíravější. V Americe najdete relevantní členění všech škol podle kvality výuky, ceny a nejrůznějších dalších kritérií, stejně tak je vidět, kolik mají absolventi nabídek, jaký podíl zůstává bez nabídek, jak vysoké pak mají příjmy. To u nás zatím neexistuje.

E15: Založil jste CERGE institut, vychovali jste nějaká známá jména?
Máme stovky absolventů, kteří jsou výbornými ekonomy v akademickém světě, v soukromém sektoru a ve veřejných institucích. Lubomír Lízal je například členem bankovní rady ČNB, Michaela Erbenová je vysoce postavenou ekonomkou v Mezinárodním měnovém fondu. Když se podíváte do různých bank, najdete naše absolventy na pozicích hlavních ekonomů či manažerů, zastoupeni jsou ale i ve světové bance, OECD či Evropské bance pro obnovu a rozvoj.

E15: Kdo je největším současným českým ekonomem?
Myslím, že profesor Jan Kmenta. Je to světoznámý ekonometr překládaný do desítek jazyků. Dále pak Jaroslav Vaněk, oba patří mezi velikány celosvětového měřítka 20. století.

E15: Nelze se nezeptat: českou politikou jste prošel jako kandidát na různé posty. Jakou máte další ambici?
Zůstávám veřejnou osobou, vyjadřuji se k věcem, které ovlivní efektivnost fungování české ekonomiky. Zůstávám otevřen dalším možnostem, ale momentálně nemám žádné konkrétní plány.

E15: Kandidaturu na prezidenta jste zvažoval?
Rozhodl jsem se loni nekandidovat, především z finančních důvodů. Byl jsem schopen získat prostředky, ale sponzoři, se kterými jsem mluvil, měli konzervativnější představu o tom, kolik by kampaň stála. Ukázalo se, že jsem měl pravdu. A věděl jsem dobře, že nemá smysl jít do kampaně, kdy během ní zjistíte, že nemáte další zdroje.

E15: Kolik stojí nadějná kampaň?
Odhadoval jsem to na 30–60 milionů.

Jan Švejnar (61) Působí v Praze na Univerzitě Karlově, v Akademii věd ČR a v New Yorku na Columbia University. V roce 1991 spoluzaložil Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium (CERGE), které později propojil s Národohospodářským ústavem Akademie věd. V roce 2009 založil Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA). Od roku 2010 působil v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Byl rovněž poradcem mezinárodních institucí, vlád a velkých podniků. Po roce 1989 získal zpátky české občanství, které ztratil v době komunistického režimu. Je vdovec a má dvě děti.