Česko-americký ekonom Jan Švejnar, který působí na Michiganské univerzitě, ale i v mnoha dalších institucích včetně českých, se rozhodl minulý pátek oficiálně kandidovat na prezidenta.
Jaké jsou jeho názory, postoje a vize? Na to odpovídal ve velkém rozhovoru pro MF DNES.

* Pane profesore, dají se vysledovat některé zvláštní vlastnosti, které získá Čech, z něhož se kvůli životu ve Spojených státech stane Američan?

Rozhodně život ve Spojených státech na člověku stopy zanechá. Amerika je velice otevřenou zemí, a zejména na mladém člověku zanechává stopy obdivu k volnému vstupu na trh příležitostí v jakémkoli prostředí. Je to země příležitostí a v Americe dostanete šanci je využít. A uspějete či neuspějete hlavně podle toho, jak si počínáte vy sám.

* A čím se vy cítíte být více? Čechem, či po těch desetiletích života v USA už Američanem? Nebo lze být najednou obojím?

Lze být obojím, to Amerika umožňuje. Každý tam odněkud přišel. A lidé tam společnost vidí i podle toho, odkud jsou. O mně vědí, že jsem Čech, o dalších, že jsou Italové či Argentinci. Stanete se Američanem, ale de facto si ponecháváte svoji národnost. Zvláště když k tomu máte sklon.

* Vy ten sklon máte?

Ano, velmi silný. Cítím se být Čechem, ale velmi dobře funguji i v americkém prostředí.

* Neříkáte to pouze kvůli tomu, že teď kandidujete na českého prezidenta?

Ne. Vždyť i jeden váš redaktor zjišťoval o mně informace u nás na univerzitě a studenti tam vědí, že jsem Čech. Navíc to vidí pozitivně.

* Předpokládám však, že jste zaznamenal výhrady některých poslanců, zejména komunistických, že by prezidentem neměl být někdo, kdo tady trvale nežije.

V mém případě je to ale trochu jinak. Já jsem zde do sedmnácti let vyrůstal, a to je důležitý věk pro utváření názorů člověka. Jezdil jsem závodně na lyžích, projeli jsme to zde tehdy s rodiči křížemkrážem, a kde byl nějaký kopec, tam jsme byli. Pak jsem v Americe a jinde ve světě získal zkušenosti, které mohou být důležité v dnešním globalizovaném světě. A po revoluci zde trávím značnou část svého času.

* Tím myslíte konkrétně to, že jste založil Národohospodářský ústav a Cerge, z nichž pak vzniklo společné pracoviště, ve kterém vzděláváte studenty?

Ano. To první bylo pro Akademii věd a to druhé pro Univerzitu Karlovu. A pozor, založili jsme to společně s českými kolegy. To je důležitá poznámka, protože to nebyly malé akce a vyžadovaly soustavnou pozornost a velké úsilí. Takže jsem byl více zde než jinde. Ovšem činnost a práce ve Spojených státech byla nesmírně důležitá, neboť 500 milionů korun, které jsme získali na podporu Cerge, bychom nedostali, kdybychom neměli jednu nohu v Americe.

* Výhrady kvůli tomu, koho národní zájmy bude hájit, se objevily už před jmenováním Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Zapochyboval o tom v našich novinách tehdy prezident Václav Klaus. Jak se pak ukázalo, kníže Schwarzenberg zastupuje české zájmy daleko silněji, než kdo předpokládal.

To je zajímavé. Podívejte se ale také do historie vzdálenější a blízké. I první prezident Tomáš Masaryk působil nějakou dobu ve Spojených státech, než se vrátil zpátky, a přivedl si i americkou manželku. Ministři Tigrid či Kavan měli pasy cizích zemí. Rovněž prezidenti z Pobaltí, dnes například v Gruzii nebo někteří ministři v Polsku byli i občany jiných států.

* Václav Havel i mnoho dalších lidí si na Pražském hradě umělo a možná dokonce stále ještě umí představit třeba Čechoameričanku Madeleine Albrightovou, která byla ministryni zahraničí USA. Myslíte si, že je v tomto směru nějaký rozdíl mezi vámi a Albrightovou?

Rozdíly jsou podstatné. Já jsem tady žil před svou emigrací a po revoluci pracoval a pracuji. Znám situaci u nás mnohem lépe než ona. Madeleine Albrightová je ale vynikající politička a velice cítí s Českou republikou.

* V Americe je zvykem, že rodina, alespoň pro média, výrazně podporuje toho, kdo na něco kandiduje. Jak to bylo u vás? Přesvědčovala vás manželka Kathy a dcera Laura a syn Daniel, abyste to v Česku vzal, nebo spíše nevzal?

Jsou pro. Říkali mi: „Pokud vidíš, že je to důležité a bude to služba pro tvoji zemi, tak se do toho dej.“ Mám od nich úplnou podporu. A toho si moc cením.

* Kdybyste se stal prezidentem, tak ani americká manželka by nebyla vlastně u nás nic nového, protože první dámou Československa byla také Charlotta Masaryková, rodačka z newyorského Brooklynu. Tomáš Masaryk o ní kdysi řekl: „Američanka se stala Češkou, mravně i politicky.“ Pak se také naučila česky. Stala by se v případě vašeho zvolení prezidentem i z vaší Kathy v nějakém smyslu Češka?

V určitém smyslu Češkou už je. Na počátku devadesátých let přijela se mnou a v rámci zahraničního grantu tady vyučovala ředitele úřadů práce. Dělala to také na Slovensku. Vznikla u toho zajímavá věc. Tehdy ještě neexistovala učebnice ekonomie práce v češtině, a tak poznámky a skripta od Kathy začaly být rozšiřovány na úřadech a ministerstvech. Stále pokračuje v Cerge ve výzkumu. Je autorkou několika významných článků ve světových ekonomických časopisech, které se opírají právě o data z České republiky. Zaměřuje se na nezaměstnanost a rozvrstvení příjmů. Jednou například kalkulovala, do jaké míry by tady zavedení tržního hospodářství zvýšilo nerovnoměrnost příjmů v celé populaci a sociální dopady tohoto jevu.

* Co vykalkulovala?

Že kdybychom nechali působit trh tak, jak působí, potom by byla nerovnoměrnost v příjmech v České republice stejně velká jako v Rusku. Tedy obrovská. Z jejího výzkumu pak vyplynulo, že český sociální systém, podpory v nezaměstnanosti a důchodové zabezpečení činí ty rozdíly v příjmech více přijatelnými.

* Ještě jedna věc týkající se Spojených států. Radar v Brdech. Nemyslíte si, že ta bouře kolem něj pramení spíše ze stále sílícího antiamerikanismu v Evropě než ze skutečných obav ze zdravotních či bezpečnostních rizik?

Ten element antiamerikanismu zde je, ale americká strana začala tuto kauzu hodně nešťastně. V tom smyslu, že vedla jednání dvoustranná, místo aby je vedla například přes NATO. Ta diskuse se však už rozšířila a předpokládám, že i kandidáti na prezidenta v USA se tím začnou více zabývat. Podle mě se budoucí americká administrativa navíc daleko více vrátí k mnohostrannějším jednáním, pokud půjde o řešení problémů ve světě.

* A to by mohlo pomoci vyřešit i české vášně kolem radaru?

Je otázka, kdy a jak skončí jednání o základně. Je i otázka, jak dopadne vyjednávání s Ruskem, protože Moskva je do toho též zapojena. Jen uvidíme, jak bude postupovat nová polská vláda. A jak to bude se spoluprací s NATO. Americký Kongres také neuvolnil na tento rok určitou část peněz na protiraketovou obranu a požaduje novou nezávislou studii. Je to tolik změn, že to nejlepší řešení pro Českou republiku očekávám až za nějakou dobu. Ale já neznám tajné materiály s tím související, takže nemám nejpodrobnější informace.

* Dobře, ale nějaká dohoda příští rok mezi Českem a Amerikou podle všeho dojednána bude. Kdybyste byl prezidentem, nakonec vám skončí na stole na Pražském hradě. Co se ještě musí stát, aby na ní pak byl podpis Jan Švejnar?

Chtěl bych širší dohodu v rámci NATO a Evropské unie. Pokud by s tím pak přišla vláda a parlament a bylo to schváleno, tak by tam měl být i prezidentův podpis.

* Když hovoříme o Americe a Česku, tak Spojené státy a jejich politika jsou založeny zčásti i na určitých ideálech, ze kterých pak pramení představa o vizích dnes nejvlivnější země světa. Vy jste ve svém pátečním projevu při oznamování oficiální kandidatury řekl: „Mám jasnou vizi, jak naše země může v budoucnosti vypadat.“ Protože jednou z dalších výtek vůči vám je, že neznáte zcela místní poměry, podívejme se podrobněji na tu vaši vizi. Co jste myslel konkrétně tím, že je čas obrátit list za černobílým viděním světa a nehledat za nositeli jiných názorů nepřítele?

Na jedné straně nesmíme zapomínat na naše moderní dějiny, tím se zaobírejme dál, ale přicházíme na straně druhé do velmi důležitého období. V posledních pěti až sedmi letech byla poměrně šťastná doba -světová ekonomika si vedla dobře a v jejím rámci i ta česká. Jenže může nastat situace, která nemusí být pro nás tak příznivá.

* Myslíte tím, že Češi nejsou připraveni na horší časy?

Myslím, že by se měli připravit ještě lépe. Světová ekonomika se stává mnohem globálnější a konkurenčnější, ale očekávám, že tempo hospodářského růstu nebude tak vysoké jako v poslední době. Budou existovat země, které půjdou rychle kupředu, ale jiné budou zaostávat. Čím budeme my v Evropě? Irskem? Nebo Portugalskem?

* Jak chcete zařídit, abychom byli rychle dopředu jdoucím Irskem?

Musíme mít tým, do kterého počítám prezidenta, vládu, komory parlamentu i soudní systém, tedy tým, který bude dobře sehraný, harmonický, půjde skutečně kupředu. My nemáme ropu jako v Norsku, nemáme takové soukromé bankovnictví jako Švýcarsko, my musíme sázet na lidský faktor. Opravdu se musíme zaměřit na zlepšení a zvýšení kvality vzdělání na všech úrovních. Jinak nebudeme na špici.

* Ale co jste myslel tím, že se nemá hledat za nositeli jiných názorů nepřítel?

Česká společnost byla a je polarizovaná. Prezident v tom hraje velkou roli. Já chci hledat konsenzus, který chci také vytvářet. Chci, abychom šli za stejným cílem.

* To znamená, že Václav Klaus polarizuje podle vás společnost?

Opakuji ještě jednou, že prezident v tom hraje velkou roli. Takové to pravolevé vidění světa, které bylo shrnuto kdysi do sloganu „Buď s Klausem, nebo doleva“, je ukázkou polarizace, kdy si musíte vybrat. To je vidění z minulého a předminulého století. Marx to zdůrazňoval ve svém třídním boji. Moderně smýšlející lidé se dnes pohybují ve světě v daleko širším a barevnějším spektru názorů. Já jsem velice silně pro konkurenční tržní hospodářství, které by mělo zajišťovat společenský blahobyt. Ale chci jít dál než pouze tam, kam by trh ekonomiku zavedl sám. Aby správná hospodářská a sociální politika vlády přinesla výsledky celé společnosti.
Pokračování na str. A7

Pokračování ze str. A6

* Nejste v těchto názorech ovlivněn tím, že jste s rodiči koncem šedesátých let pobýval v Nigérii a viděl jste na vlastní oči velkou chudobu části místních obyvatel?

Ano. Když vidíte tu strašnou bídu, která se dala či stále dá poznat například v Africe, tak si uvědomíte lépe, že svět se skutečně dělí na bohaté a chudé. Začal jsem se pak jako ekonom i z tohoto důvodu věnovat výzkumu, co činí některé země chudé a některé bohaté. Například české země a Argentina sdílí takový nešťastný úděl, kdy na počátku 20. století začaly jako poměrně velmi vyvinuté země a pak se v poměru k ostatním posunuly níže.

* Krachem jako v Argentině jsme však ještě neskončili.

To ne, ale existuje mnoho důvodů, proč se některé země vyvíjejí lépe. Pracoval jsem v osmdesátých letech i v Číně, která byla kdysi dávno ekonomicky nejsilnější zemí světa. Svým rychlým rozvojem Číňané dnes napravují svůj pád níže, protože ho považují za historickou chybu. My u nás i částečně v Evropě si přitom neuvědomujeme, jak rychle jsou nastartovány některé ekonomiky ve světě. A já bych chtěl, abychom patřili k těm lepším, ne k těm průměrným.

* To je i důvod, proč se označujete za proevropského politika? Že by nám v tom měla výrazněji pomoci Evropská unie?

Nejlepší strategií pro malou zemi našeho typu je hájit zájmy uvnitř většího celku. Ale pozor, je potřebné zajistit, že tento velký celek je konkurenceschopný.

* Zajistit to však není vůbec jednoduché. Nevadí vám například, že v nové evropské smlouvě podepsané minulý čtvrtek v Lisabonu jsou stále silné federalistické prvky a další přenos kompetencí do Bruselu? Je ta smlouva pro vás přijatelná?

Je. Raději bych ale viděl smlouvu daleko jednodušší. Takových hlasů je víc. Je na nás, abychom byli při prosazování změn v EU státotvorným a ne osamoceným elementem. Když budeme v Unii aktivní, tak můžeme mít i vliv.

* Někteří čeští ekonomové však tvrdí, že přenos dalších a dalších kompetencí do Bruselu konkurenceschopnost EU nezvyšuje, že je tomu naopak. Co si o tom myslíte?

Nejsem si jistý, že to konkurenceschopnost snižuje. Ale zjednodušit a dynamizovat funkčnost Evropy je určitě nezbytné. Například Evropa stále ještě nemá úplně volný pohyb pracovních sil. To se má řešit. Regulace finančních trhů, akvizice, fúze podniků napříč národními hranicemi, v tomto smyslu jsme stále pozadu. Bariéry musíme odstraňovat. Třeba od konce druhé světové války Evropa dostihovala Ameriku.

* .až ji nedostihla.

Ano, ano. Jenže ve Spojených státech nastala v devadesátých letech 20. století nová technologická a finanční revoluce, USA se odlepily a Evropě opět vzdálily. Kdyby však Unie využila svoje rezervy, myslím tím odstranění některých omezení a bariér, tak růst půjde rychle nahoru. Přitom existují i dobré aspekty v EU. Podívejte se na euro. Kolik lidí tvrdilo, že to nebude fungovat, že to bude negativní, že to nevyjde. Euro je ale silné a mnoho centrálních bank přesunulo alespoň část svých rezerv do této měny. Byl to úspěšný integrační evropský prvek.

* Vrátím se k tomu vašemu pátečnímu projevu. Jako další bod jste tam měl, že chcete hledat konsenzus pro zásadní ekonomické a sociální reformy, například změny v důchodovém systému. To je jistě dobrá a vznešená myšlenka, ale jak to chcete udělat? Vždyť české politické strany se dohadují o penzijní reformě léta a pořád nemohou skončit. Vy si myslíte, že v tomto by někdo poslechl prezidenta?

Jenže politická scéna byla již několikrát blízko dohodě o penzijní reformě. Já jsem dokonce v jedné z komisí, které se tomu věnovaly, působil. Kdyby prezident pracoval pozitivně při přípravách i diskusích o reformách, tak by to přineslo své výsledky. Důchodová reforma vyvolává všude ve světě nutkání, aby byla dál a dál odkládána. Jistěže se teď v tomto případě dnes dům ještě nezboří, ale nepříznivý demografický vývoj je pro nás naprosto neúprosný. Musíme to udělat. Neříkám, že bych v tom jako prezident uspěl, ale chtěl bych přispět. Mohlo by to být úspěšné, vždyť už jsme byli tak blízko cíli.

Svět se skutečně dělí na bohaté a chudé. Začal jsem se jako ekonom věnovat výzkumu, co činí některé země chudé.

* Pak hodláte být „konstruktivním a čitelným“ partnerem všech parlamentních stran při sestavování vlády. Nevím, zda tím narážíte na Václava Klause, ale ten jednal se všemi stranami, Václav Havel ne. On komunisty z toho vždy vylučoval.

Já bych jednal se všemi parlamentními stranami. Prezident má být zcela čitelný a jasný. Měl by samozřejmě například pověřit sestavením vlády předsedu strany, která volby vyhraje. Když se to nepodaří, tak šéfa druhé nejúspěšnější strany. Také by se měl snažit dohodnout se stranami, ať se jednání dlouho netáhnou. Podobné věci se mají řešit co nejrychleji.

* Na hlasech komunistických volitelů jste závislý vy i Václav Klaus. Mnoha lidem se to vůbec nelíbí a tvrdí, že se jim tím zaprodáváte. Co všechno jste jim schopen slíbit? Jen to, že s nimi budete mluvit jako s každým jiným?

Byl jsem na schůzce v klubu komunistických poslanců, ale nic jsem jim nesliboval. Vysvětloval jsem své postoje a názory. Také jsem jim naslouchal, abych chápal způsob jejich myšlení. To jsem ale udělal ve všech klubech, které jsem postupně navštívil. Na základě těch diskusí doufám, že moje kandidatura bude atraktivní pro dostatečný počet volitelů.

* I tak ani vám, ani Václavu Klausovi někteří lidé neuvěří, že jste komunistům nic neslíbil.

Přesto neslíbil.

* Emigroval jste s rodinou v mladém věku z komunistického Československa, teď se o přízeň komunistů chtě nechtě i tak ucházet musíte. To je velký paradox vašeho života, ne?

Samozřejmě, že ano. Ale pokud mě budou komunisté volit, tak to ukáže, do jakémíry dokážou být státotvorná strana. Pro ně jsem určitě kandidátem menšího zla, protože sice celý život podporuji tržní hospodářství, ale také jsem se zaměřoval na řešení sociálních problémů a pomoc chudším ve světě. Myslím si, že v tomto je komunistům Václav Klaus ještě více vzdálený.

* Martin Bursík mi říkal, že se dlouho rozhodoval, zda má jít s vámi na tu první schůzku do klubu komunistických poslanců. Prý měl u toho hrozně podivný pocit, zda si tím s nimi nezadal. Vy jste ten pocit neměl?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Jenže komunistická strana má v každých posledních volbách mezi deseti až dvaceti procenty voličů, hraje důležitou roli na radnicích či ve Sněmovně. Přesto se s ní jedná napůl tak a napůl onak. Je však otázkou, kdy a jak se komunistická strana bude transformovat a zřekne se všech propojení s komunistickou stranou v diktátorském totalitním Československu. Nevím, kdy to udělají, zda za pět, či za deset let. Ale jednou k tomu musí dojít. Přece jedním z hlavních důvodů, proč máme slabé vlády, je to, že tolik hlasů dostává strana, která není z mnoha pohledů pořád přijatelná. Někteří volí komunisty možná ze sympatií k někdejšímu režimu, ale mnozí představují protestní hlas. Vyjadřují se tím k tomu, co se tady dělo třeba v devadesátých letech. Například k velkému tunelování. Ten protestní hlas je legitimní.

* Když hovoříme o komunismu, proč se vlastně vaši rodiče nakonec rozhodli k emigraci?

Otec byl ekonom a podílel se také na přípravě protržních reforem v šedesátých letech. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné okupaci Československa usoudil, že rodina bude perzekvována. Byla to však nesmírně bolestivá věc, protože maminka chtěla zůstat. Rodina byla rozpolcená, ale nakonec jsme odjeli.

* Litovali toho někdy rodiče?

Všichni jsme toho do určité míry litovali. Byla to velká ztráta části našeho života a byla do určité míry nenahraditelná. Stali jsme se politickými uprchlíky. Já jsem pět či šest let cestoval s uprchlickým dokumentem a mohu vám říci, že to nebyla žádná slast, všichni se na vás dívali skrz prsty.

* Jak jste počátky emigrace prožíval vy osobně?

Začátky byly těžké, stýskalo se mi. Ale výhodou bylo, že mladí lidé tehdy strašně rychle dospívali a byli nuceni řešit životní problémy. To se ukázalo nakonec výhodou pro budoucí život.

* Teď ještě jedna věc v případě politických stran. I když nechcete situaci polarizovat, tak přece musíte mít k jednotlivým programům stran blíže či jste jim vzdálenější. Tipnul bych si, že nejblíže budete mít k programu ODS, lidovcům a zeleným a naopak nejdál budete od komunistů a o něco méně od sociálních demokratů. Takže z každého programu se dá vybrat něco dobrého?

Už jsem hovořil o tom, že moderní lidé se už neprofilují tak, že se pohybují jen v jedné části politického spektra. Platí to i pro ekonomy. Pokud jde o ekonomické věci, tak jsem blíže pravé straně české politické scény, pokud jde o nutnost využít hospodářské politiky státu a postoje k občanské společnosti, tak bych byl více ve středu a možná i trochu nalevo od středu. Podle toho, jak si to kdo chce definovat. Černobílé vidění světa, které pochází od Marxe a bylo i viděním po listopadové revoluci v devadesátých letech také zde, začíná ztrácet na své důležitosti. Svět je dnes mnohem pestřejší a také mnohem konkurenčnější. Na to se musíme připravit. Já si myslím, že pokud by se nám to podařilo, můžeme být opět viděni jako jedna ze špičkových zemí světa.

* Dělal byste reformy, které zahájila současná vláda, rychleji a byly by rozsáhlejší? Či pomalejší a menší? Nebo byste je dělal jinak?

Důchodovou reformu bych udělal rychle. A hlava státu by mohla být významnějším partnerem v dialogu o reformách a poukazovat na důležité věci.

* Pak bude ta hlava obviněna, že se stranám do toho plete.

Ne. Proč? Prezident nemá rozhodovací pravomoci. Měl by to být jeden slyšitelný hlas, kterému je nasloucháno a on sám naslouchá.

* A ještě naposled k vašemu pátečnímu projevu. Chcete být „prezidentem sjednocujícím a ne polarizujícím, prezidentem všech občanů této země“. Nechci vás podezřívat z nějakých falešných úmyslů, ale to říká úplně každý, kdo kdy o podobnou funkci usiloval. Vždyť přece ani nemůže říci nic jiného. Nebylo by lepší se i politicky vyhranit?

Já jsem přece silně vyhraněný. Mám silné názory. Věřím silně v konkurenční volný trh, věřím silně v demokracii, která obsahuje celou škálu různých politických názorů. Ale chtěl bych integrovat politické i společenské prostředí v České republice.

* I u tohoto rozhovoru vystupujete sebevědomě. Snad mi nechcete tvrdit, že kdybyste byl zvolen, pak budete na všechno jen kývat a všemu se přizpůsobovat. Pokud nebudete, tak v některých směrech budete také polarizovat společnost.

Úplně se tomu vyhnout nedá. Ale do určité míry se tomu dá předejít.

* U Václava Klause považují někteří lidé jeho vyhraněné názory za určitý druh osobní exhibice.

Nemám zájem o žádnou exhibici, zajímajímě hlavně výsledky. Na základě toho, co jsem v životě dokázal, a na základě toho, co znám, si myslím, že mohu dodat této zemi něco, co jí pomůže a co skloubí místní různé zájmy.

* Jak si vlastně představujete výkon prezidentské funkce? Chcete být podle svých slov modernější, dynamičtější a výkonnější. Říkáte tím současně, že stávající hlava státu je málo moderní, málo dynamická a málo výkonná?

Mezi mnou a současným prezidentem je rozdíl generační a také v zázemí. Určitě bych proto tu funkci vykonával jinak. Také jsem zjistil, a to nechci nikomu pochlebovat, že moje schůzky s kluby jednotlivých stran byly pro mě velmi poučné a že diskuse byla na úrovni. I podle tohoto poznání bych pak postupoval.

* U nás je prezident vnímám poměrně obřadně. Tomáš Masaryk byl „tatíček národa“. Václav Havel byl nejdříve neformální, ale pak se hodně uzavřel. Václavu Klausovi příliš nevadí, že ta funkce si udržuje jistý majestát. Jakým směrem byste se vydal vy? Dá se u nás prezidentství takzvaně zcivilnit?

Vrátil bych se obloukem na začátek. Do Ameriky. Tam je přístup k politice daleko méně formální. U nás by šlo o to, jak další prezidentství skloubit – aby byl udržen respekt z výkonu té funkce, ale současně i respekt plynoucí z dosažených výsledků. A to dnes není.

* Na standartě prezidenta, která vlaje nad Pražským hradem, je nápis Pravda vítězí. Václav Havel dodával, že vítězí nad lží a nenávistí. Když se tak dívámna českou politickou scénu, neřekl bych, že lež a nenávist jsou na ústupu. Proč vlastně lezete do jámy lvové? Jste snílek? Idealista? Či je za tím mocenský kalkul, nebo dokonce neukojené osobní ambice?

Zkuste se na to podívat i trochu jinak. Mé rozhodnutí vyplynulo z určitých životních zkušeností. V tomto to má americký nádech – tam se naučíte, že služba veřejnosti je důležitý aspekt života. Já jsem vždy doufal, že budu moci někdy své rodné zemi pomoci. To jsem udělal, když jsme zde založili různé instituce. Situace ve světě se však mění, a jak jsem říkal, na to máme být lépe připraveni, protože to bude těžší, i když doufám, že pořád šťastné období. Mám dost zkušeností a jsem zdravě sebevědomý v tom, abych mohl nabídnout své zkušenosti ve funkci prezidenta.

* A jste si naprosto jistý, že na vás v nejbližší době nic nevyplave? Myslím něco takového, co značně sníží vaše šance na zvolení?

O ničem takovém nevím.

* Příští týdny před prezidentskou volbou budou podle všeho personifikovány v osobách Václava Klause a Jana Švejnara. Znáte se dobře se stávajícím prezidentem?

Poprvé jsme se potkali na jaře 1989. To jsem přijel do Prahy s dalšími kolegy ze Západu na jednu ekonomickou mezinárodní konferenci. Ta byla svým způsobem po mnoha letech první, kterou takto mohli českoslovenští ekonomové zorganizovat. Pak jsme se ovšem vídali jen sem tam.

* Jaký je váš vztah? Zvenčí to vypadá, že je hodně chladný.

Já bych řekl, že je korektní. I když to v médiích tak možná nevypadá.

* Vážíte si za něco Václava Klause?

Sehrál zde důležitou roli ve snaze zavést ekonomický tržní systém. Zda a jak v tom uspěl či neuspěl, to už bude práce pro ekonomické historiky.

* Tento rozhovor (vznikl v sobotu večer – pozn. redakce) děláme v kanceláři Cerge-EI, které jste kdysi spoluzaložil. Představme si, že budeme dělat další rozhovor třeba příští rok v březnu. Napadá vás nějaké místo, kde by to mohlo být?

Jelikož jsem pevně přesvědčen, že prezidentské volby vyhraji, tak bychom to mohli uskutečnit na mém novém působišti.

To pravolevé vidění světa, které bylo shrnuto do sloganu „Buď s Klausem, nebo doleva“, je viděním minulého století.