Jak hodnotíte ekonomický vývoj v Evropské unii i v eurozóně v důsledku několik let trvající krize, z níž se začínají teprve pomalu vzpamatovávat?

Evropská ekonomika všeobecně a eurozóna obzvlášť procházejí velkou zatěžkávací zkouškou. Finanční krize a následná recese měly na Evropu mnohem dlouhodobější negativní dopad než na Ameriku. Částečně proto, že americká hospodářská politika byla velmi razantní, byla ochotná vzít v potaz všechny negativní faktory hned na začátku, vyrovnat se s nimi i za cenu, že to bylo bolestné přizpůsobení. Ale bylo rychlé a americká ekonomika už šestým rokem roste. Evropská ekonomika začala růst teprve loni, předtím měla období poklesu a stagnace, různé v různých zemích, ale v některých, především v jižních, to byl velký pokles. Byla to i zatěžkávací zkouška pro jednotnou měnu, protože euro si vedlo velice dobře, když nebyly vnější šoky. Ve chvíli, kdy přišel velký vnější šok zpoza Atlantiku, zacloumalo to celou eurozónou. Byly vážné úvahy o tom, že by se eurozóna mohla rozpadnout na severní a jižní část nebo úplně rozpadnout či že by z ní nějaká země odešla. Ale takový ten největší šok a obavy už pominuly.

V čem by si Evropská unie či eurozóna mohly počínat lépe?

Problémy stále pokračují zvlášť v tom, že evropské banky pořád nepůjčují tolik, kolik půjčovaly dříve. Důsledkem je, že se evropská ekonomika rozjíždí pořád velmi pomalu. Dalším problémem je to, že Řecko je na pokraji platební neschopnosti a Evropa bude muset nějak vyřešit, co dělat se zemí, která je v bankrotu. Neznamená to nezbytně, že Řecko vystoupí z eurozóny. Je těžké zemi vyhodit z eurozóny, ono by muselo odejít nebo být vyhozeno i z Evropské unie. Vlastně neexistuje jednoduchý mechanismus, jak takovýto problém řešit. Evropa je na tom hůř než Amerika, nicméně když si vezmeme poslední údaje, tak si myslím, že opravdu byl nastartován pozitivní růst. U nás v České republice je teď růst velmi rychlý, ale je to do určité míry dáno tím, že jsme měli dvě recese. Krátkodobě jsem optimista, ale rozhodně by Evropa potřebovala udělat některé ozdravné kroky, aby celkově, a zvlášť ta jižní část, byla konkurenceschopná, abychom neměli přebytky na severu a deficity na jihu.

Myslíte si, že je toho Evropská unie schopná?

Uvnitř Evropy, v Německu a v severských zemích, mají velký přebytek na běžném účtu, zatímco jižní země mají schodek. Čili to je vnitroevropský problém. Co překvapuje lidi na celém světě, že Evropa není schopna si tento vnitřní problém vyřešit, nemá leadership. Evropané jsou inteligentní a vzdělaní lidé, vyřešili si spoustu problémů v minulosti. Pravda, také si přivodili dvě světové války, takže nejsou schopní vyřešit všechno a dobře, nicméně už deset let se tady potýkají s něčím, co jiné země – a Amerika obzvlášť – vyřešily. Zde je dobré přirovnání Evropy k rodině. Proč si to uvnitř nevyřeší?

Evropa je ale také zasažena masívní přistěhovaleckou vlnou. Jak by si měli hlavní představitelé Evropské unie počínat s ohledem na humánní i ekonomické stránky tohoto problému?

Já se na to dívám jako občan a zároveň též jako bývalý politický uprchlík – v sedmdesátém roce jsem odešel s rodiči do exilu a získal jsem politický azyl ve Švýcarsku. Myslím, že je zde pár důležitých věcí, které je třeba rozlišit. Už dlouhou dobu se mnoho zemí – a my jsme rovněž signatáři – řídí mezinárodní dohodou o politických uprchlících, na základě které lidé, jež mají z politických důvodů ohroženou existenci ve své zemi, dostanou politický azyl. Velká migrační vlna je ale též vyvolána ekonomickými rozdíly mezi zeměmi. Evropa a ani my jsme neprošli potřebnou diskusí a reflexí, jak dobře rozlišit a reagovat na tuto věc. Když to vezmeme z globálního pohledu, tak milion migrantů proti půl miliardě obyvatelstva Evropské unie je v tomto kontextu malé číslo. Ale podle toho, jak je situace řešena, to může být velký nebo malý problém, zvlášť když lidé přicházejí z kulturně a etnicky jiných podmínek, než mají země, které je přijímají.

Jak velký problém to může být pro Českou republiku?

Náš problém tkví v tom, že neprosazujeme názor, k němuž jsme došli vnitrospolečenskou debatou. Měli bychom takový názor mít, prosazovat jej v Bruselu a potom řešení, které jsme v Bruselu spoluprosadili, uskutečňovat. Místo toho, abychom měli dojem, že někdo bez nás o nás rozhodl a přidělil nám sem nějaké uprchlíky. Někdy se také mylně domníváme, že nejsme schopni a ochotni přijmout jiné lidi. Historicky jsme tady měli mimo jiné spoustu Němců a Židů, byli jsme kosmopolitní společnost. I v nynější době tu máme mnoho Ukrajinců, Rusů, Vietnamců. S dobrou imigrační politikou jsme schopni úspěšně absorbovat další imigranty.

Takže výroky premiéra Bohuslava Sobotky nebo ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka ve věci uprchlických kvót pro jednotlivé země jsou už jen pláčem nad rozlitým mlékem?

To je spojeno s předcházejícím postřehem. Vláda by měla mít společensky prodebatovaný cíl, prosazovat v Bruselu řešení, které je pro nás společensky žádoucí, a potom přijaté řešení realizovat. Je překvapivé, že jsme sice důležitou součástí klubu, ale zdá se, že jsme se z nějakého důvodu aktivně neúčastnili řešení problému. Jako středně velký stát Evropské unie nemůžeme předstírat, že nám někdo bez naší účasti něco diktuje. Měli bychom být aktivnější, asertivnější. Poláci jsou toho dobrým příkladem. Mají cíle jasně vymezené, mají strategii, prosazují ji, jsou úspěšní a respektovaní.

Zhruba před rokem už po nástupu kabinetu Bohuslava Sobotky jste říkal, že jste optimista, co se týká dalšího vývoje v Česku, protože naše národní hospodářství je tak hluboko pod svým potenciálem, že by vláda měla být schopna navodit poměrně rychlé tempo růstu a zlepšit ekonomickou situaci. Jak se tato vaše očekávání zatím naplňují?

Úplně náhodou vedeme dnešní rozhovor v době, kdy poslední data ukazují, že česká ekonomika rychle roste. Je výborné, že jsme se po dvojité recesi odlepili ode dna, bohužel hlubokého, a že začínáme růst. Nicméně je tady nebezpečí, že by to mohl být jen krátkodobý jev, tu příležitost musíme proměnit v dlouhodobou konjunkturu. Pozitivní krátkodobý vývoj plyne především z toho, že lidé a podniky začali mít pozitivní očekávání. Jestli je odůvodněné nebo ne, je druhá věc. Důležité je, že je pozitivní a v ekonomickém chování lidí jsou významná právě ta očekávání. Když jsou pozitivní, ekonomika roste, podniky investují, stavebnictví si vede lépe než předtím, nezaměstnanost se snižuje.

Co po těchto aktuálních potěšitelných datech nyní očekáváte?

Je čas podstoupit reformy, které nám umožní ve středním a dlouhodobém horizontu udržet konjunkturu, kterou potřebujeme, protože jsme hluboko pod svým potenciálem. A to jak krátkodobě ve smyslu, že jsme klesli hodně během poslední dvojité recese, tak i dlouhodobě. Jsme země lidí, kteří jsou schopní a pracovití. S dobrou hospodářskou politikou můžeme být mnohem dál. Odhaduji, že bychom mohli mít platy i příjmy o třicet a v mnohých případech i o padesát procent vyšší, kdyby za posledních pětadvacet let byla hospodářská politika vedena rozumněji, než byla. Jsme země, která měla před druhou světovou válkou jednu z nejvyspělejších ekonomik. V poměru k jiným zemím bychom se měli vrátit tam, kde jsme kdysi byli. Máme schopné lidi, máme příhodnou zeměpisnou polohu, potřebujeme dobrou vládu, která svou hospodářsko-sociální politikou posune zemi kupředu. Je otázkou, jestli tuto výzvu využijeme.

Když mluvíte o hospodářské politice, do jaké míry mohou ekonomiku ovlivňovat opatření vlády? Občas od ekonomů zazní, že je pro hospodářství země nejlepší, když do něj vůbec nijak nezasahuje.

Zastávám názor, že konkurenční volný trh je tím nejlepším základem pro fungování ekonomiky. Není to ale systém, který je ve všech oblastech perfektní. V oblasti veřejných statků je dobrým příkladem armáda. Na armádu musí stát vybrat daně, protože žádný jednotlivec nebo podnik nemá sám zájem utrácet za to, aby vojáci chránili celé území státu. V oblasti externalit je dobrým příkladem znečišťování ovzduší nebo vody výrobou. Zde stát též může daněmi rozumně intervenovat. Trh také vede k velkému rozptylu příjmu a bohatství. Ustálené západní demokracie s tržní ekonomikou vidí trhem způsobené rozvrstvení příjmů a bohatství jako přílišné a zavedly progresivní zdanění. Někdy víc, někdy míň, to závisí na hlasech voličů. Rozumná hospodářská politika tudíž doplňuje volný trh, který sám o sobě je výborný, když je konkurenční, ale není spasitelem všeho. Jde o to, aby stát a vládní hospodářská politika zasahovaly tam, kde je to žádoucí a nebyly překážkou tam, kde je to nežádoucí. Není to jednoduché. Z toho důvodu učíme ekonomii na univerzitách víc než jen jeden semestr.

Jak se vám zamlouvá dosavadní počínání ministra financí Andreje Babiše, a když jste se s ním při jeho cestě do Spojených států setkal, dal jste mu nějaké rady či doporučení?

Mnohé kroky, které uskutečňuje, například zlepšení chodu státních podniků, snaha zlepšit fiskální situaci státu, jsou kroky správným směrem. Uvidíme, jaký efekt to přinese. A to, že se vládě podařilo vzbudit pozitivní očekávání lidí a podniků, je výborné. Samozřejmě tím, že je to člověk, který je současně velkopodnikatel a příjemce dotací, se vystavuje řadě konfliktů zájmů. To je něco, co společnost a regulační úřady musejí pečlivě sledovat. Demokratický systém má v tomto smyslu autokorektivní mechanismy, ale nemusejí být vždy dostatečné.

Když ministr Babiš přijel do Ameriky, pozval jsem ho na oběd spolu s několika kolegy profesory, kteří se zaobírají právě funkčností státní správy, korupcí, a o tom jsme měli diskusi. Moje centrum na Kolumbii podobná setkání dělá celkem rutinně. Den po Andreji Babišovi jsme přivítali Wolfganga Schäubleho, německého ministra financí, který měl proslov ohledně budoucnosti Evropy. Měli jsme tam Laurenta Fabia, francouzského ministra zahraničí, který se též vyjadřoval k situaci v Evropě. Přednášky, debaty a schůzky jsou součástí toho, co na Kolumbijské univerzitě děláme. Necháváme prolínat akademický intelektuální sektor s lidmi z hospodářské politiky, aby se vzájemně obohatili o své poznatky a postřehy.

Když jste zmínil konflikt zájmů, jaký máte názor na účast takto bohatých lidí ve vysoké politice?

Je to problém v demokratických systémech ve smyslu, že nechceme nikomu zakázat působnost ve veřejné správě. Na druhé straně tam potenciální konflikt zájmů je. V situacích, kdy má člověk své bohatství v portfoliu akcií a dluhopisů, se to často řeší tím, že jdou do slepého trustu a jsou investovány bez jeho nebo jejího vědomí. Tam, kde lidé vlastní přímo podniky jako bývalý starosta New Yorku Bloomberg, je samozřejmě snaha nějak oddělit činnosti jednu od druhé. Je to vždy těžké, a proto říkám přinejmenším sledovat, analyzovat, poukazovat. A samozřejmě regulační úřady by se měly opravdu snažit co nejvíce oddělit možnost lidí ovlivňovat věci, které se týkají jejich majetku.

Čím víc se bude blížit historicky druhá přímá prezidentská volba, tím častěji budete čelit dotazům, zda se o nejvyšší úřad budete podruhé ucházet. Ale nejdříve vás požádám o zhodnocení nynější hlavy státu Miloše Zemana a o to, co říkáte spekulacím z minulého týdne, podle nichž svou kandidaturu v příští přímé volbě nevyloučil ani Václav Klaus.

V případě Václava Klause si myslím, že země potřebuje prezidenta budoucnosti, ne prezidenta minulosti. Zdá se občas, že se to týká tak trochu i Miloše Zemana. Z devadesátých let vím, že Miloš Zeman  byl jeden z opravdu nejschopnějších českých politiků. Jsem do značné míry zklamán tím, jak postupuje nyní. Řekl, že bude zemi stmelovat, ale de facto ji rozděluje a ta polarizace je hodně silná. Často prosazuje svoje zájmy v situacích, kdy by bylo žádoucí prosazovat širší veřejné zájmy.

A potom, ačkoli je proevropský, svým chováním vůči Rusku v rámci ukrajinského konfliktu zhoršuje pozici Evropské unie. Vzpomeňte například na situaci, kdy NATO a informační služby zemí Evropské unie oznamovaly, že se ruská vojska nacházejí na území východní Ukrajiny. Miloš Zeman tehdy prohlásil, že nemá důvod nevěřit ruskému ministru zahraničí Lavrovovi, který mu údajně řekl, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou. Toto prohlášení narušilo jednotu západní aliance a někteří evropští politici na to otevřeně negativně reagovali. Když západní tisk píše o Miloši Zemanovi, často zmíní najednou mnoho jeho extrémních výroků a chování. To bohužel rozhodně nemá pozitivní dopad na reputaci České republiky.

Není pro vaše uvažování o možné kandidatuře tak trochu překážkou, že byla přijata přímá volba, zatímco v té nepřímé byste měl při současné konstelaci větší šance?

Jsem přesvědčen, že přímá volba je přínosem. Vím, že veřejné mínění intelektuální elity české společnosti je v této oblasti rozpolceno. Avšak přímá volba není něco, co je v rozporu se systémem parlamentní demokracie, který máme. Najdeme v Evropě dokonce více příkladů, kde je přímá volba, než těch, kde je nepřímá. Při nepřímé volbě, které jsem se v roce 2008 účastnil, lidé pobouřeně reagovali na to, co se dělo ve Španělském sále a jeho okolí. Ať už to byly poštou posílané kulky, zastrašovací manévry nebo to byli lobbisté, kteří se tam pohybovali. Nakonec i proto národ požadoval přímou volbu tak razantně, že žádná politická strana nebyla ochotna tomu zamezit. I když z hlediska stran to nebyl přínos, ale naopak to byla ztráta vlivu, který měly. Pro Senát to platí obzvlášť, protože senátoři ztratili jednu ze svých hlavních pravomocí.

Vaše rozhodnutí před první přímou volbou, že nebudete nakonec kandidovat, jsem bral i jako důsledek toho, že tento způsob volby je trochu divadlo, jehož jste se nechtěl zúčastnit. Hrálo to také roli?

Opravdu ne. Když se podíváte, jak jsem vedl kampaň  v nepřímé volbě v roce 2008, zjistíte, že jsem jezdil po krajích, městech a vesnicích a naopak jsem s občany přímo mluvil. Už tehdy jsem vedl kampaň, která měla rysy přímé volby ve smyslu kontaktu s lidmi. Neberu kampaň jako divadlo. Beru to tak, že člověk načerpá informace, jak se lidé cítí a jak vidí svůj život i situaci kolem. Myslím, že by to člověk mohl dělat noblesně i během přímé volby.

Myslel jsem to tak, že do druhého kola postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg, kteří umějí publikum zaujmout, zatímco původně favorizovaný Jan Fischer tak trochu dojel na svou serióznost, když na nerozhodnuté voliče nedokázal ničím neobvyklým zapůsobit.

To závisí také na charismatu jednotlivce. Člověk může být vtipný, i když je jinak celkem seriózní. Myslím, že tam spíše hrálo roli to, kdo dokázal lidi upoutat a přesvědčit, že má vizi a dokáže republiku reprezentovat a posunout tím směrem, kterým si volič přál, aby byla posunutá.

Budete v příštích dvou letech přemýšlet, jestli na podzim roku 2017 zahájíte prezidentskou kampaň?

Ta volba je ještě daleko a mám mnoho věcí, kterých chci docílit v příštích letech. Mě zaujalo, že to byli právě analytici v ParlamentníchListech.cz, kteří začali zmiňovat moje jméno. Já bych nic nevylučoval, zatím o tom však uvažují více vaši analytici než já.