Dnešní inflace má kořeny ve vysokých ziscích firem, říká ve velkém rozhovoru pro Lidovky.cz profesor Kolumbijské univerzity a ředitel think tanku Idea Jan Švejnar.

Lidovky.cz: Proč máme vysokou inflaci?

Vývoj před počátkem rusko-ukrajinské války ukazuje, že dramatický nárůst naší jádrové inflace (bez cen energií a potravin) byl vyvolán vnitřně. Dělo se to v době, kdy spotřeba domácností již začala klesat a reálné mzdy nestoupaly. Nejednalo se tudíž o inflaci taženou větší spotřebou nebo tlačenou rychle se zvyšujícími mzdami.

Jediný významný zásah, který jsme v té době zaznamenali, bylo neobvykle rázné zvýšení úrokových sazeb Českou národní bankou (ČNB), zatímco úrokové sazby v eurozóně, USA, Británii a jinde zůstaly nízké. Zvýšení sazeb spolu s rétorikou o inflaci vytvořilo v Česku inflační očekávání. A je zajímavé, že se toto očekávání promítlo do zvýšení zisku mnoha firem a podnikatelů, zatímco reálné mzdy a spotřeba domácností podstatně klesaly. Během posledních dvou let tak vidíme historicky velkou změnu v tom, jak zaměstnanci ztrácejí část HDP a svou část naopak zvyšují vlastníci kapitálu (firmy, podnikatelé či pronajímatelé bytů). Důchodci si díky částečné indexaci penzí k inflaci téměř udrželi svoji část, ale následné kroky vlády jim to nyní omezily. Je zajímavé, že se vláda zaměřila na omezení příjmů důchodců, ale ne na mimořádné zisky podnikatelů.

Lidovky.cz: Takže vláda měla zavést daň z mimořádných zisků, která nyní platí pro největší banky a energetické firmy, plošně?

Ano. Loni bylo žádoucí oznámit a zavést plošnou daň z mimořádných zisků pro všechny firmy jako dočasné krizové opatření. Výjimky se samozřejmě vždy dají řešit, třeba náhlý růst zisku firmy díky novému patentu. Vláda o takovém zdanění zprvu mluvila, ale pak k němu nepřistoupila.

To se stalo pobídkou pro firmy ke zvyšování cen. Kdyby firmy věděly, že o mimořádné zisky zdaněním přijdou, neměly by zájem ceny tolik zvyšovat. To by samo o sobě zmírnilo inflaci. A pokud by to firmy ignorovaly, měla by vláda vyšší příjmy z daní a neřešili bychom tolik rozpočtový deficit.

A jak jsem již zmínil, spolu s inflací v Česku nastal další vážný společenský problém – došlo ke značnému přerozdělení příjmů od zaměstnanců směrem k podnikatelům.

Lidovky.cz: Co to znamená?

V Česku se v mezinárodním srovnání enormně propadly reálné mzdy a platy. Důchodci, ačkoliv se u nás s velkým důrazem říká, jak jsou na tom po valorizacích dobře, též ztratili, ale méně. Ti, kteří jsou na tom nejlépe jako skupina, jsou firmy a podnikatelé, včetně lidí, kteří mají nemovitosti, jež pronajímají.

Lidovky.cz: Ještě k té plošné extra dani. Jak by vláda zmapovala, které firmy mají vyšší než standardní zisky?

To není složité. Vláda vidí, jaké firmy vykazují zisky v poměru k předcházejícím rokům.

Lidovky.cz: Vláda o tom podle vás uvažovala, ale neudělala to. Proč?

Je to otázka politického leadershipu. Všichni politici, myslím, chápali, že je to dobrá myšlenka. Podnikům se to ale pochopitelně nelíbilo a přirozeně proti této dani lobbovaly.

Lidovky.cz: Přední ekonomové vyslovují názor, že růst zisků firem na úkor spotřebitelů je výsledkem nedostatečné konkurence. Nejvyšší kontrolní úřad dokonce dospěl k závěru, že máme oligopoly, zejména ve výrobním sektoru. Co si o tom myslíte?

V tržním hospodářství má stát zajistit co nejvíce konkurenční prostředí. Zamezit tomu, aby firmy měly monopolní sílu a mohly zvedat ceny výše než firmy v konkurenčním prostředí (oligopol je jedním z případů). A pakliže to stát není schopen docílit, tak by měl chytře intervenovat, aby monopolní sílu podniku co nejvíce zmenšil. Již zmíněná dočasná daň z mimořádných zisků je toho dobrým příkladem.

Lidovky.cz: Teď lehce jiné téma. Je současný deficit státního rozpočtu tak strašný, zvláště vzhledem k okolnostem, jako covid a válka na Ukrajině?

Není to tak strašné. Člověk se na to musí dívat z dlouhodobější perspektivy, a především si musí uvědomit, že deficit nebo přebytek není cíl, nýbrž jeden z nástrojů hospodářské politiky státu. Kolik vláda vybírá na daních, kolik si půjčuje, jak investuje – to vše jsou nástroje k dosažení cíle a tím je ekonomický rozvoj, ekonomický růst a zvyšování životní úrovně. Problém by byl, kdyby vláda neustále vytvářela velké deficity a nezužitkovala je k ekonomickému rozvoji. Když si vláda dobře půjčí na investice, které mají vysokou návratnost – jako je dobrá infrastruktura či kvalitní vzdělávání a věda, je to v pořádku. Budoucí bohaté generace tento typ dluhu lehce splatí.

Je důležité si uvědomit, že naše zadlužení v covidových a postcovidových letech roste, ale na 45 procentech HDP je ještě poměrně nízké. Němci šli z 60 procent na 70, Francouzi a Američané z 90 na více než 100 procent.

Naším hlavním a urgentním problémem je, že naše ekonomika neroste. V druhé polovině loňského roku jsme měli ekonomickou recesi a tento rok stagnujeme. Jen tak tak dosahujeme úrovně HDP před covidem, zatímco většina zemí je už vysoce nad touto úrovní – Poláci už například mají HDP 12 procent a Chorvati 11 procent nad úrovní před covidem. Je udivující, že se diskuse u nás zaměřuje tak exkluzivně na deficit rozpočtu, a ne na stagnaci ekonomiky a pokles životní úrovně.

Lidovky.cz: Jdou tedy peníze z deficitu správným směrem?

Nemáme strategii, která by nás vedla ke zvýšení ekonomického růstu a životní úrovně. Dlouhodobě chybí důraz na rozvoj moderní infrastruktury a špičkového sektoru vzdělávání, vědy a výzkumu. Polsko například staví řádově desetkrát tolik kilometrů dálnic než my. Naše vlaková doprava je tak pomalá, že vlak z Berlína do Vídně jede rychleji, jestliže se vyhne České republice. Naše univerzity hrají důležitou roli, ale stále se v mezinárodních žebříčcích nedostávají mezi prvních 300, nebo dokonce 400 či 500 škol. Přitom je celkem jasné, že pokud bychom vytvořili síť rychlovlaků, dálnic a špičkových akademických institucí, naše hospodářství bude fungovat mnohem efektivněji.

Lidovky.cz: Jak to myslíte?

Vezmeme si infrastrukturu. Naší výhodou je, že jsme z územního hlediska kompaktní celek. Kdybychom měli výbornou dopravní infrastrukturu, fungovali bychom jako jeden nebo nanejvýš dva propojené regiony. V tu chvíli by se vše zefektivnilo a ušetřila spousta peněz a času. Státní a regionální hospodářská politika by splynuly v jednu a lidé by si mohli vybrat, zda chtějí bydlet na venkově a pracovat ve městech, anebo bydlet ve městech a pracovat na venkově. Tím by došlo i k vyrovnání cen nemovitostí a jejich pokles ve městech.

Nyní máme velký počet krajů (z hlediska EU máme příliš malé kraje) a dostat se z jednoho místa na druhé je bez dobré infrastruktury těžké. Na příkladu Plzně a Prahy vidíme, co udělá dobré dopravní spojení. Místo 2,5 hodiny se dnes lze dostat z jednoho města do druhého za 50 minut. Obě města jsou dnes de facto jeden region, kdy lidé mohou bydlet v Plzni a pracovat v Praze a opačně. Vidíme to také v případě Pardubic a Prahy. Díky dobrému vlakovému spojení je někdy rychlejší dostat se ráno vlakem do centra Prahy z Pardubic než autem z pražských Modřan. Na těchto příkladech vidíme, jak by to mohlo fungovat, kdyby existovala opravdu dobrá síť rychlovlaků a dálnic. A víme, že to tak funguje i v jiných zemích. Takže díky tomu, že nejsme územně „roztahaní“ jako třeba Itálie nebo Chorvatsko, máme obrovskou startovní výhodu, kterou zatím ale nevyužíváme.

Kvalita školství a vědy a výzkumu je další velmi důležitá kapitola, na niž zde nemáme prostor. Je však správné zdůraznit, že by se v této oblasti rozhodně neměl snižovat rozpočet, který je z mezinárodního pohledu již nyní nízký. Měli bychom však přemístit zdroje do těch škol a vědeckých institucí, které představují opravdová centra excelence a jsou na světové úrovni. To by měla být úplně zásadní priorita.

Lidovky.cz: Proč se myšlenka homogenizace území prostřednictvím infrastruktury tak málo prosazuje?

Na to nelze odpovědět bez odpovědi na otázku, proč není naše státní správa v této oblasti efektivnější. Jaké jsou zde partikulární zájmy? V čem je problém našeho právního systému a proč nejsme schopni získávat potřebné pozemky rychlejším vyvlastněním s dobrou kompenzací. A dokonce to vypadá, že jsme promeškali možnost získat na infrastrukturu mnoho peněz z EU a že nyní ty peníze už nejsou tak lehko získatelné jako předtím.

Lidovky.cz: Vraťme se ještě k české inflaci. Jaký je její celkový kontext?

Dnešní inflace je poměrně nový fenomén, který se objevil po desetiletích nízké inflace téměř všude ve světě. Do poloviny roku 2021 byly zdrojem této inflace především změny světových cen (ropa, plyn, kovy atd.), které se odvíjely od přetrhaných dodavatelsko-odběratelských řetězců, uzavření Číny během covidu a dalších pro nás externích faktorů. Tato globální inflační vlna zasáhla všechny země a začalo dávat smysl sledovat jádrovou inflaci (inflaci očištěnou od cen energií a potravin) jako indikátor inflace, který má alespoň dočasně především domácí původ. U nás začala v posledním čtvrtletí 2021 jádrová inflace prudce stoupat ze dvou na osm procent a pak začátkem roku 2022 rychle ke čtrnácti procentům. V eurozóně zůstala jádrová inflace naopak na dvou procentech až do konce roku 2021. I během prvních měsíců 2022 pak stoupla jen ke čtyřem procentům a žádná jiná země eurozóny neměla v této době naši vysokou míru jádrové inflace.

Lidovky.cz: Současná vláda – stejně jako její předchůdkyně – hledá cestu k udržitelnosti financování důchodového systému. Co byste navrhoval vy?

Náš systém je téměř stoprocentně založen na průběžném financování. Ti, kteří pracují, platí důchody dnešním důchodcům. To je důležitý aspekt mezigenerační solidarity a měl by zůstat zachován. Když nastane extrémní situace, tento systém zajišťuje, že všichni přežijí. Ukázalo se to třeba po druhé světové válce, z níž vyšla velká část Evropy zničená a bylo potřeba se soustředit na výkonnost lidí v produktivním věku. Zároveň je však tento průběžný systém rizikový v tom smyslu, že se důchodci musí spolehnout jen na výkonnost jedné malé země, které se může dařit, ale také nemusí. Proto je dobré, když je průběžný systém doplněn ještě soukromým, dobře diverzifikovaným portfoliem úspor. V tomto „druhém“ pilíři si lidé během dekád své profesní kariéry spoří, může jim přispívat zaměstnavatel a mohou získávat daňovou bonifikaci od státu. Je ale důležité, aby bylo investiční portfolio tohoto druhého pilíře široce rozloženo po globální ekonomice a aby poplatky byly velmi nízké. Aby například důchodci z jednoho regionu, kterému se dlouhodobě nevede dobře, mohli čerpat výhodu z toho, že jejich finanční investice jsou i v rychle rostoucích ekonomikách.

Lidovky.cz: Do toho druhého pilíře by si měli lidé přispívat dobrovolně, anebo by tam mohla jít část současných povinných odvodů na sociální pojištění?

Různé země to řeší různě. Například ve Spojených státech je důchodové spoření dobrovolné, ale s daňovou podporou. Zkušenosti ze světa obecně ukazují, že když jsou lidé do systému zapsáni automaticky, třeba po nástupu do zaměstnání, tak v něm zůstávají. Když tam automaticky nejsou, mají tendenci nevstupovat. Proto je lepší, když jsou lidé po zahájení výdělečné činnosti zapsáni do tohoto systému automaticky s možností odchodu. A zdůrazňuji, že peníze musí být spravovány nízkonákladově. Dobré správcovské společnosti penzijních fondů ve světě si u pasivních diverzifikovaných fondů účtují ročně jen pár setin procenta objemu spravovaných prostředků a zisku. Nikoliv procento či dvě jako u nás. Zhodnocení takto uložených prostředků pak po třiceti letech je obrovské. Například penzijní fond navázaný na index newyorské burzy S&P 500, obsahující 500 největších podniků světa, se zhodnocuje v průměru o deset procent každý rok. To znamená, že vložené jmění se vám zdvojnásobí každých 7,3 roku.

Lidovky.cz: Jak tedy hodnotíte – kromě poplatků – systém penzijního spoření v Česku? Stát chystá zákonnou úpravu, která podpoří vyšší úložky. Ty jsou zatím totiž velmi nízké.

Systém je dobrý, pakliže jsou poplatky velmi nízké a investice široce diverzifikované po světě. Daňová podpora je motivující a ve světě se osvědčuje. Bylo by ale opravdu dobré, kdyby se lidé stávali účastníkem takového fondu automaticky. S tím, že z něj mohou případně vystoupit.

Lidovky.cz: A kdo by měl penzijní fondy spravovat? Stát?

Může, ale není to nezbytné. Kritici často říkají, že státní správa tohle nezvládne. Ale tam jde čistě o dozor, stát by mohl systém pouze garantovat. Důležité je, aby stát zavedl konkurenci anebo nařídil, aby se spořilo prostřednictvím některých velkých světových fondů, které si berou velice nízké promile jako poplatky a mají velkou diverzifikaci investic. To se osvědčuje v různých zemích, Švédsko je dobrým příkladem. Již nyní existují fondy, které jsou dostupné skrze naše komerční banky, ale k nim má zatím přístup jen malý počet občanů.

Zdroj: Lidovky.cz