Jan Švejnar o kritizovaném vládním balíčku: Klíčové je zvyšovat životní standard

Jan Švejnar v rozhovoru pro Deník.cz

Profesor Jan Švejnar má svoji základnu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde řídí Centrum pro globální hospodářskou politiku. Z českého veřejného prostoru však nezmizel. Působí na vědeckém pracovišti CERGE -EI, které založil, vystupuje v médiích a veřejně komentuje ekonomické dění. Tentokrát s ním Deník mluvil především o vládním úsporném balíku.

Fialův kabinet představil svůj úsporný balík symbolicky za pět minut dvanáct. Jsou na tom české veřejné finance skutečně tak špatně, když je zadlužení České republiky hluboko pod evropským průměrem?
Musíme se na to dívat v širším kontextu. Česko je jednou ze dvou zemí v Evropě, které ve druhé polovině minulého roku prošly ekonomickou recesí, to znamená poklesem výroby. A náš hrubý domácí produkt (HDP) stále stagnuje. Navíc se nacházíme v období velké globální nejistoty. Proto je velmi důležité, abychom měli dobrou hospodářskou politiku, protože jinak můžeme opět upadnout do recese, popřípadě pokračovat ve stagnaci. Jednou z hlavních rolí státu je zajišťovat a pokud možno zvyšovat široce pojatý životní standard občanů. A právě HDP je jeho hlavním měřítkem. Proto je jeho růst cílem každé vlády.

Zatím to vypadá, že tím je hlavně snižování deficitu. A mnozí odborníci míní, že předložený návrh je jakési příštipkaření, tu se ubere, jinde přidá. Sociolog Dan Prokop říká, že zatím neexistuje žádná reformní vize, která skutečně opraví řízení státu. Vidíte to podobně?
Předložený vládní návrh vnímám do velké míry jako výsledek politického rozhodnutí. A je jistě obtížné hledat dohodu pěti koaličních stran. Jestliže však vláda má reformy v programu již přes rok, očekával bych, že přijde s dobře propracovanou koncepcí, která bude mířit právě na podstatu hospodářské politiky, na zvyšování HDP, tudíž životní úrovně. Místo toho se celá současná diskuse zaměřuje pouze na nástroje hospodářské politiky, na deficit rozpočtu a na snížení dluhu. Avšak tyto nástroje by stát měl umět šikovně používat k tomu, aby docílil zvýšení životní úrovně obyvatel.

Zadlužení USA dosáhlo 31 bilionů dolarů. Znamená to, že deficit a ekonomická výkonnost nejsou v přímé úměře?
Dluh je vysoký nejen v USA, ale i v mnoha dalších zemích. V Česku stále máme poměrně nízké zadlužení. Před deseti lety bylo na čtyřiceti procentech HDP, pak šlo dokonce dolů na 29 procent a během pandemie se vyhouplo zpět na 40 procent. V té době ale Němci zvýšili svůj dluh ze šedesáti na sedmdesát, Francouzi a Američané z devadesáti nad sto procent HDP. Řada lidí je znepokojena, že u nás roste deficit a míra zadlužení i poslední rok, a to velmi rychle.

Je však překvapivé, že pozornost veřejnosti, ani té odborné, není upoutána na pokles HDP. Většina velkých zemí se například po 2. světové válce dostala z dluhů nikoli jejich podstatným snižováním, ale naopak rychlým růstem HDP. V tom je klíč. Zadlužení je dluh dělený HDP, takže i kdybychom dluh nezvyšovali, míra zadluženosti stoupá, pokud klesá HDP. Bohužel musím připomenout, že již před loňskou recesí naše země prošla dvěma recesemi, poprvé v roce 1997, podruhé v roce 2012, které jsme si přivodili sami.

Okolní země tyto recese vůbec neměly, to bylo dílo českých vlád. Tehdy jsme ztratili pět až deset procent HDP, které jsme nikdy nedohnali. Naše ekonomika začala po těchto recesích znovu růst, ale nikdy nedostihla předchozí růstovou trajektorii. To jsou stovky bilionů korun, které jsme během let ztratili právě vinou špatné hospodářské politiky.

Jaká je ta dobrá?
Ta, která zvyšuje životní úroveň občanů. Někteří lidé kritizují obrovské deficity v době pandemie. Jenže zapomínají, jak vážná a nepředvídatelná tehdy byla situace. Existovala vážná obava, že může nastat celosvětová hospodářská krize podobná té z 30. let minulého století. Dávalo smysl vrhnout velký objem peněz do ekonomiky a zamezit jejímu hlubokému propadu. Je důležité si uvědomit, že deficit sám o sobe není špatná věc. Stát si půjčuje víc, než jaké jsou jeho příjmy, takže do určité míry žije na kredit. Pokud ale vypůjčené peníze dobře investuje do rozvoje, budoucí bohaté generace, pak nemají problém dluh splácet. Mnoho zemí se ekonomicky rozvinulo pravě díky chytrým půjčkám a dobrým investicím. Ekonomický rozvoj je úkolem i současné vlády. Samozřejmě platí, že pokud stát investuje půjčené peníze špatně, nebo je neinvestuje do budoucnosti vůbec, příští generace budou chudé a dluh budou splácet jen obtížně.

Pětikoaliční vláda tvrdí, že je třeba mít štíhlý, výkonný a silný stát, který nebude podnikatelům příliš komplikovat život. Proč se to léta nedaří?
Když v návrhu čteme, že se zefektivní stát, je to určitě dobrá cesta. Jsou-li ve veřejném sektoru zaměstnanci s nízkou produktivitou práce, jejich přesunutí do soukromého sektoru by bylo správným krokem. Firmy volají po zaměstnancích a nabízejí produktivní místa. Přesunem neproduktivních státních zaměstnanců by se zvýšila celková produktivita práce, tedy i HDP, o němž hovoříme. Stát by ušetřil na úřednících.

Jenže tak to nefunguje. Státních agend je velké množství, dokonce takové, že úředníci nestíhají ani vyplácet penze, na jejichž výpočet čekají desítky tisíc lidí víc než čtyři měsíce.
Proto je nezbytná funkční analýza, aby se nepropouštěli státní zaměstnanci tam, kde jsou potřeba, ale na místech, kde jsou postradatelní. Státní správu je především nutné skutečně digitalizovat a zefektivnit. Už třicet let například upozorňujeme, že ministerstva pracují s databázemi, jež nejsou navzájem propojené. Nemusíme vymýšlet nové věci, stačí se podívat na to, co je již standardem jinde v Evropě.

Není problém v tom, že ani pravice nemá odvahu k zásadní změně společenského nastavení? Chce-li štíhlý stát a vyšší odpovědnost lidí za jejich životy, neměla by třeba zavést zdravotní nadstandard, školné, řádově snížit počet obcí?
Téma školného je zde navzdory pravicové vládě tabu. Přitom i o školném bychom měli vést otevřenou veřejnou debatu. V řadě zemí je platba za vysokoškolské studium odložitelná do pozdějšího, produktivního věku studenta, existují různé systémy. Lidský kapitál, tedy vzdělání, je pro Česko a jeho úspěch zcela zásadní. Nemáme velké nerostné bohatství, nejsme země s mnoha využitelnými zdroji pro obnovitelnou energii, znalostní ekonomika založená na vzdělaných lidech je naše budoucnost. Je úkolem politiků, aby se snažili fungování školství a veřejných institucí obecně nastavit co nejlépe, protože to bude rozhodovat o úspěchu naší země v budoucnosti. Podle mého názoru také nemáme dobře fungující regulační úřady. Když neexistuje tvrdé konkurenční prostředí, stát musí zasáhnout, aby ho vytvořil nebo nahradil. To se na Západě daří, nám zatím moc ne.

Německý sociolog 19. století Max Weber napsal významnou esej o tom, jak byrokracie může perfektně fungovat, když do sebe všechna kola v celém stroji zapadají. Naopak Franz Kafka popsal, jak hrozným může být bludištěm, z něhož člověk nenajde nikdy cestu ven. Mám dojem, že jsme si vzali víc z Kafky než z Webera. Český veřejný sektor je v mnohem těžkopádný, neakční. Na rozdíl od soukromých firem, které jsou vystaveny globální konkurenci, naše veřejné instituce žijí poklidným životem i pokud nejsou dostatečně výkonné. Bohužel to platí i o našich vysokých školách, žádná z nich není v mezinárodních hodnoceních v evropské špičce, byť máme na různých místech vynikající jednotlivce a celé výzkumné

Máte na mysli něco konkrétního?
Vláda měla například už loni zdanit mimořádné zisky všem firmám, které na krizi neočekávaně vydělávaly.

Nevím, zda je to dobrý příklad. Ministr financí Zbyněk Stanjura už ohlásil, že takzvaná windfall tax neboli daň z neočekávaných zisků bude v případě bank minimální a u energetických firem vybere stát místo sta miliard čtyřicet.
Protože k tomu vláda přistoupila pozdě. Jakmile bylo zřejmé, že windfall zisky budou v různých oblastech vysoké, měla vláda tyto mimořádné a neočekávané příjmy všude zdanit. To by státu pomohlo a omezilo by to inflaci.

Opozice tvrdí, že zakopaný pes byl v cenách energií, které se utrhly a vláda je zastropovala špatně a pozdě. V tom vidí zdroj dvouciferné inflace. Jaký je váš názor?
Myslím, že v některých zemích na to šli chytřeji. Buď dávali cíleně dotace nejzranitelnějším skupinám občanů, nebo zafixovali ceny jen velmi dočasně. Ale zastropování samo o sobě není řešení, neboť poptávka se tím neomezí, právě naopak. Lidé a firmy nemají důvod šetřit, protože cena je nastavena uměle nízko. Stát může omezovat náhlé velké výkyvy, ale ne nastavovat ceny. Vidíme, že ceny energií nebo námořní dopravy na světovém trhu už klesají. Nákladová inflace byla do velké míry dočasná. Proto je třeba v USA inflace už pod pěti procenty.

Kdy bude podobná v Česku?
U nás byla bohužel vyvolána silná inflační očekávání, což způsobila Česká národní banka v posledním čtvrtletí roku 2021, kdy spolu se silnou rétorikou o inflaci agresivně zvýšila úrokové sazby a podniky začaly zvedat ceny. Příčina nebyla v tom, že by lidé začali více utrácet, jak tvrdili různí pozorovatelé, protože podle statistických dat už tehdy domácnosti začaly snižovat spotřebu a reálné mzdy začaly klesat. Po nákladové inflaci ze zahraničí poté nešlo o poptávkovou inflaci, ale o inflaci ziskovou, kterou vláda neomezila.

Čili souhlasíte s názorem bývalého člena Bankovní rady ČNB Oldřicha Dědka, který tvrdí: „Jestliže jsou zdrojem inflace brutální nákladové tlaky, měnová politika s tím nic neudělá, nezlevní energie, ropu, železo“?
Ano, už před rokem jsem říkal, že zpočátku byla inflace nákladová a přišla ze zahraničí. S tím nemohla ČNB nic dělat. Nemohla ovlivnit světové ceny železa nebo ropy. Později ale byla vyvolána inflační očekávání, která se přenesla do cen, a je těžké je zkrotit. Proto jsem zastáncem toho, aby se úroková sazba nyní držela nějakou dobu na konstantní úrovni právě za účelem snížení inflačních očekávání.

Když se vrátím k vládnímu ozdravnému balíku, díky němuž se příští rok má deficit snížit o 94 miliard a o rok později o 148 miliard, vnímáte ho jako celek pozitivně?
Některé prvky jsou tam žádoucí a prospěšné, například snaha zefektivnit státní správu, což by mělo pomoci k úsporám a ke zvýšení HDP a životního standardu. Tam, kde jde o pouhé zdanění, jako například při zavedení povinného nemocenského pojištění ve výši 0,6 procenta, to vnímám jako kontraproduktivní nástroj, který bude naopak tlumit růst HDP. A bude bolestný především pro nízkopříjmové skupiny.

Ministr Stanjura ale říká, že variantou k tomuto opatření bylo zavedení karenční doby, tedy neproplácení prvních tří dnů nemoci. To by bylo z vašeho pohledu přijatelnější?
Ano. Při zavedení karenční doby si člověk dvakrát rozmyslí, jestli opravdu musí zůstat doma. Nynější řešení představuje další daňovou zátěž. Pozitivně naopak vnímám odbourávání neproduktivních dotací podnikům. Stát sníží výdaje a firmy budou muset samy hledat cesty k větší efektivitě, aby přežily na trhu.

Vláda se také rozhodla zredukovat tři sazby DPH na dvě. Do rozpočtu to nepřinese nic, ba ho to připraví o čtyři miliardy. Chápete, proč se do vyšší sazby 21 procent přeřazují kojenecké vody a noviny, zatímco časopisy budou ve snížené sazbě dvanáct procent?
Zjednodušení daní je vždy dobrá věc, pakliže to nemá negativní efekt někde jinde. Opravdu ale nechápu, proč vláda rozhodla, že knihy mají mít nulovou sazbu DPH, zatímco časopisy dvanáct a noviny 21 procent. Přitom víme, že hodně občanů, především ve vyšších věkových kategoriích, používá denní tisk jako zásadní zdroj informací. Jsou to ti nejzranitelnější, co se týká náporu dezinformačních kampaní. Falešným a lživým informacím je třeba klást protiváhu, což zajišťují média, noviny. Skutečně se divím, proč k takovému posunu došlo.

Vydavatelé to hodnotí tak, že může jít o ekonomickou likvidaci tištěných deníků.
To se může stát, protože 21 procent je vysoká daňová zátěž. Vláda by to ještě měla zvážit a přesunout noviny do nižší sazby DPH. Když mluvíme o společenském blahobytu, dobře informovaná společnost je na tom určitě mnohem lépe. Životní standard se musí definovat široce, nejenom přes spotřebu zboží. Vzdělání a kvalitní informovanost obyvatelstva jsou důležitým aspektem.

Na daň z přidané hodnoty byste nyní vůbec nesahal?
Podle mě šlo o politické rozhodnutí. Snižuje se DPH na potraviny, což by v určitém smyslu mělo pomoci ekonomicky zranitelným skupinám.

Vy věříte tomu, že obchodní řetězce opravdu o ta tři procenta srazí ceny?
V tom je háček. Pokud se to nestane, je na regulační schopnosti státu, aby se s tím vypořádal.

Řada ekonomů z NERVu říká, že vládní návrh je dobrý krok, ale nesmí být poslední. Co by mělo následovat?
Vláda by měla zjednodušit a transformovat celý daňový systém. Měla by snížit odvody na pracovní sílu. Protože vysoké zdanění práce znamená, že lidé ztrácí chuť do sebe investovat a firmy najímat kvalitní zaměstnance. Pro nízkopříjmové skupiny zaměstnanců je to obzvlášť demotivující. Stát by měl také cílevědomě podporovat konkurenci a omezit vliv lobbyingu. V oblasti důchodové reformy by bylo žádoucí zavést efektivní fondový systém jako doplněk průběžně financovaných důchodů. Švédsko zavedlo spoření, kdy lidé efektivně investují na penzi. K průběžnému systému tak existuje další pilíř, který je daňově zvýhodněný. Stát garantuje, že lidé mohou investovat do nízkonákladových, rizikově široce rozložených fondů, jež mají vysokou návratnost. U nás mají tyto fondy vysoké poplatky a malou výnosnost, takže lidé toho moc nenaspoří. Ve Spojených státech mají kupříkladu dobře diverzifikované akciové fondy průměrné dlouhodobé zhodnocení deset procent ročně. Tyto fondy už existují i v Evropě, ale z nějakých důvodů se česká vláda zatím nesnaží podobnou možnost lidem aktivně nabídnout.

Zdroj: denik.cz