Před téměř čtvrt stoletím jste stál u zrodu CERGE. Jak vzpomínáte na tuto dobu a co vás k založení institutu vedlo?
V té době jsem studoval ekonomiky sovětského bloku a uvědomoval si, že až se tyto ekonomiky změní v tržní, bude potřeba mít úplně novou generaci ekonomů, kteří budou chápat, jak tržní mechanismus funguje, a na vědecké úrovni se budou schopni vyrovnat svým protějškům jinde ve světě. S Josefem Zielencem jsme již dříve mluvili o tom, že kdyby se politická situace změnila, bylo by žádoucí jednak začít vysílat studenty ven, jednak tu založit instituci, jež by byla schopná začít tvořit špičkovou ekonomickou vědu.
Když ke změně režimu opravdu došlo, znovu jsme se spojili a začali jsme usilovně pracovat na založení CERGE. Získali jsme souhlas tehdejšího rektora Univerzity Karlovy Radima Palouše, který se nás ovšem nejdřív zeptal: „Je ekonomie věda?“ Já jsem mu odpověděl, že tvoříme teorie a testujeme hypotézy, takže to je věda. „Výborně,“ prohlásil profesor Palouš. „Právě jsem zrušil ústav marxismu-leninismu, tak to nahradíte.“ My jsme mu nabídli, že založíme špičkové postgraduální centrum, které by vychovávalo magistry a doktorandy na té nejvyšší úrovni.
S Josefem jsme si rozdělili role – on působil především zde, zatímco já jsem v Americe pracoval s nadacemi a dalšími zdroji peněz. Díky tomu se nám povedlo skloubit místní i západní zahraniční zdroje a mohli jsme rozjet výuku a výzkum tak, jak je obvyklé na amerických univerzitách. A tak vzniklo CERGE. Na to, abychom ale byli schopni konkurovat nejlepším pracovištím na světě, bylo CERGE přece jen moc malé. V každém podoboru musí být několik lidí, aby mohli týmově pracovat. Proto jsme se dohodli ještě s Akademií věd ČR, že vytvoříme společné pracoviště, a spojili jsme se s Národohospodářským ústavem. To byl na svou dobu poměrně průkopnický počin.
CERGE-EI paří do 2. percentilu z 1500 institucí ve sledovanosti výzkumu a v jeho citovanosti. Co za úspěchem stojí? Je to jen otázka peněz?
Není to jen otázka peněz, i když peníze jsou samozřejmě důležité. Nám se povedlo hned na začátku nasadit laťku vysoko a stále si ji držíme. Tím jsme si vybudovali reputaci v tom, jakou máme trajekci, tedy kterým směrem jdeme. Důležitým tahem také bylo, že jsme do našeho řídícího a dozorčího výboru přilákali špičkové ekonomy z celého světa, kteří sem dvakrát za rok zdarma přiletí (my jim hradíme pouze náklady) a již stráví víkend tím, že podporují a zajišťují kvalitu pracoviště. Na naše pracovníky pak klademe stejně velké nároky jako jiná špičková pracoviště – od uzavírání a ukončování smluv až po požadavek, aby vědečtí pracovníci publikovali ve světových časopisech.
Vysoké školy nyní často řeší, že z finančních důvodů mají problém udržet si talentované doktorandy nebo postdoktorandy, kteří by obor dále rozvíjeli. Kde vidíte cestu ke zlepšení situace?
Podle mě je výborné, že jsme hned po revoluci zvýšili počet absolventů na vysokých školách. Myslím si ale, že teď je čas klást důraz na kvalitu. Ve vědě, výzkumu i výuce nemá na postgraduální úrovni význam dělat věci, které nejsou na špici, protože tím oboru ničím nepřispíváme. Když jdeme kupředu, ale ostatní běží, tak zaostáváme. Proto bychom měli provést reformu a zaměřit se na nejkvalitnější oblasti, v nichž budeme zvyšovat platy tak, že budou konkurenceschopné nejlepším pracovištím v Evropě. Jsme zemí, která nemá nerostné bohatství, takže náš úspěch je založen právě na lidském kapitálu.
Když si na škole vychováte odborníky, nabídnete jim u vás místo, nebo inbreeding nepodporujete?
Už na počátku jsme se rozhodli, že to budeme dělat jako v ostatních špičkových institucích ve světě, tedy že si lidi budeme najímat odjinud a naše absolventy až potom, co se uplatní jinde. Odlišně se chová pouze Harvard, který je natolik přesvědčen o své výjimečnosti, že si své vystudované absolventy ponechává.
Sledujete, kde se vaši absolventi uplatní?
Sledujeme, a dokonce se nám povedlo odhadnout budoucí vývoj uplatnění. Když jsme totiž na počátku psali různé granty, předpokládali jsme, že přibližně třetina absolventů zůstane v akademickém sektoru, třetina by mohla pracovat pro domácí a mezinárodní vládní instituce a třetina půjde do soukromého sektoru. A ono to téměř tak dopadlo.
Naším cílem bylo původně hlavně vychovat novou generaci ekonomů pro region bývalého sovětského bloku a Jugoslávie. Předpokládali jsme tedy, že absolventi zůstanou v regionu, a to se nám i povětšinou dařilo. Pak jsme si ale uvědomili, že když nebudeme umisťovat některé naše absolventy jako profesory na prestižní univerzity, bude pro nás velmi těžké získat mezinárodní reputaci, protože se pak nemůžeme prokázat jejich úspěchy. Proto jsme před deseti lety začali vždy dvěma či třem nejlepším studentům doporučovat, aby se vydali na světový trh práce. Tím jsme ukázali, že naši absolventi dostávají nabídky i od špičkových pracovišť.
Přejděme od pražské CERGE-EI ke Kolumbijské univerzitě, kde nyní působíte. Čemu se tam věnujete?
Věnuji se hned několika oblastem ekonomie, protože jsem měl vždy zájem působit v globálnějším kontextu. V současnosti studuji dopad dolarových miliardářů na fungování ekonomik. Hlavní teorie společenských věd nejsou o rozvrstvení příjmů, nýbrž o rozvrstvení bohatství – tj. kdo má kontrolu nad prostředky. Doposud se však výzkumy soustřeďovaly na rozvrstvení příjmů, ale ne na bohatství, protože o něm jsme neměli dobré statistiky. My jsme ale zjistili, že existují data o bohatství miliardářů, např. Forbes je pravidelně zveřejňuje, a tak jsme je dali dohromady ještě s dalšími daty a moderními ekonometrickými metodami je analyzujeme.
První výsledky jsou velmi zajímavé. Ukázalo se totiž, že miliardáři mají na ekonomiku negativní vliv. Když jsme si je rozdělili na dvě skupiny – na ty, kteří by se miliardáři nestali bez propojení s politikou (např. Jelcinovi nebo Suhartovi spřízněnci), a na ty, kteří sami něco dokázali (např. Bill Gates) –, ukázal se negativní efekt jen ve spojení s těmi politicky propojenými. U ostatních se nedá vypozorovat ani negativní, ale ani pozitivní vliv. Miliardáři, kteří své bohatství zdědili, se nacházejí někde uprostřed. V testování dalších hypotéz budeme ještě pokračovat.
Kromě výzkumu také samozřejmě i vyučuji, v současnosti vedu dva postgraduální kurzy. Kromě toho jsem zakládajícím ředitelem Centra pro globální hospodářskou politiku (Centre on Global Economic Governance), kde působí přibližně tři desítky profesorů z Kolumbijské univerzity a kde společně pracujeme na výzkumných projektech, pořádáme konference, sympozia, panelové diskuze apod.
Jak se odlišují podmínky, které má pedagog v USA, s těmi v Česku?
Je důležité si uvědomit, že ve Státech existuje celá škála institucí – od těch úplně nejšpičkovějších až po community college, jež jsou, řekněme, na bakalářské úrovni, ale v regionech umožňují vzdělávání lidí, kteří neměli tak dobré studijní výsledky nebo neusilují o prestižní vzdělání.
Na špičkových výzkumně zaměřených institucích je hodně prostředků na to, aby profesor mohl dělat výzkum, měl asistenty a vyučoval tak, aby zvlášť na doktorandské úrovni pomohl studentům dostat se na vědecký orbit. Oproti tomu na colleges jde především o výuku, na výzkum se zaměřují méně. Existuje však řada institucí, které jsou tak nějak mezi.
Dostat se jako pedagog na excelentní školu je ovšem velmi těžké, konkurence je ve srovnání s Českem velmi tvrdá, protože se jedná ne o regionální, ale opravdu o celosvětovou konkurenci. O ty nejlepší profesory se naopak globálně soutěží a vzájemně si je přetahujeme.
Jak funguje ve Spojených státech udílení profesur?
V Americe funguje systém tak, že mladí doktorandi, kteří nastupují jako tzv. assistant profesoři, dostávají šest až devět let na to, aby dokázali publikovat takovým způsobem, že budou považováni ve své kohortě za ty nejlepší. Teprve pak mohou dostat definitivu a povýšit na associate profesora, tedy přibližně na úroveň našeho docenta. Hodnocení provádějí jak lidé z univerzity, tak odborníci z celého světa v daném oboru. Toto hodnocení rozhodně není formální, neboť mj. adresně srovnává adepty hodnocení mezi sebou. Kdo hodnocením projde, může na univerzitě zůstat. V tu chvíli ale i další instituce začnou uvažovat o tom, zda dotyčnému neudělat nabídku, a ti nejlepší často dostanou hned několik nabídek současně.
Na tzv. řádnou profesuru musí odborník projít ještě dalším hodnocením, které nastává v horizontu dalších pěti až patnácti let. Protože i tady vládne tržní systém, stane se, že daného člověka osloví jiná univerzita. Domovská univerzita pak odpoví tím, že sama dotyčného buď povýší, nebo ho nechá odejít ke konkurenci. Poslední úroveň přestavují jmenovaní neboli chaired profesoři.
Co všechno se hodnotí? Pouze odbornost, nebo i morální kvality?
Hodnotí se všechno. Největší důraz se ale klade na odbornost a výsledky výzkumu, následuje kvalita výuky, což hodnotí studenti, a třetí je služba univerzitě a profesi obecně. Tam se bere v potaz celý charakter člověka a zohledňuje se, zda je člověk editorem prestižního časopisu, působí ve výborech a komisích a samozřejmě zda splňuje standardní etické normy.
Má podle vás v dnešní době ještě smysl, aby profesory jmenoval prezident?
Myslím si, že ne. V Česku je to tradice, ale jinde ve světě se s tím prakticky nesetkáte. U manažersky řízených univerzit je to v jejich gesci. Pokud manažerský systém neexistuje, musí se člověk zamyslet nad tím, jak zajistit, aby nezačala převládat nízká kvalita. Domnívám se, že bychom měli přejít na moderní systém obvyklý ve světě, kde univerzity jmenují docenty a profesory na základě rigorózního mezinárodního hodnocení. Podívejte se třeba na čínské univerzity, které se v žebříčku dostaly dokonce už do první stovky. Proč tomu tak je? Protože přešly na moderní, tzv. americký model.
V červnu jste převzal prestižní cenu IZA. Co vás více těší – kdo vám cenu udělil, nebo v jakém společenství oceněných jste se ocitl?
Těší mě obojí. Ekonomie práce je jedním z nejdůležitějších oborů v ekonomii. Je to obor, který užívá teorii a jenž zároveň určuje, jak se využívají moderní statistické metody z výzkumu. Ekonomií práce se inspiruje řada dalších oborů ve způsobu, jak dělat vědecký výzkum. Institut IZA sdružuje přibližně 1400 ekonomů, kteří se této oblasti věnují. Cena, kterou IZA od roku 2002 uděluje, je opravdu prestižní, protože mezi oceněnými jsou vynikající ekonomové včetně nositelů Nobelovy ceny. Velmi mě těší být ve společenství těchto osobností.
Prof. Jan Švejnar, M. A., Ph.D., odešel v sedmnácti letech za rodiči do emigrace. Na Cornellově univerzitě ve státě New York získal bakalářský titul, poté pokračoval v magisterském a doktorandském studiu na Princetonské univerzitě ve státě New Jersey. V letech 1978–1987 přednášel ekonomii na Cornellově univerzitě, poté na Pittsburské univerzitě (1987–1996), mezi roky 1996 a 2012 působil jako profesor na Michiganské univerzitě a v současné době je profesorem globální ekonomie na Kolumbijské univerzitě. V roce 1991 byl jedním z hlavních zakladatelů Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium (Center for Economic Research and Graduate Education – CERGE) při UK. CERGE se o rok později propojilo s Národohospodářským ústavem AV ČR, který profesor Švejnar v roce 1992 založil. Letos v červnu převzal nejvýznamnější vědecké ocenění na světě udělované na poli ekonomie práce – cenu IZA, kterou uděluje německý Institut pro studium práce (Institute for the Study of Labor – IZA).