Jan Švejnar je citován v článku časopisu Ekonom z 27.7.2017
Autor: DAVID KLIMEŠ

Euro se stalo celkem nečekaně jedním z velkých témat před podzimními sněmovními volbami. Jejich favorit, předseda ANO Andrej Babiš, který se dlouho vyhýbal jasnému slovu ke společné měně, se definitivně defi nitivně rozhodl přidat k odpůrcům: „Žádné euro. Nechci euro. Euro tady nechceme. Každý ví, že je zkrachovalé. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel,“ prohlásil. Mezi odpůrce eura patří i ODS či komunisté.

Na druhé straně se do čela podporovatelů evropské měny postavil premiér Bohuslav Sobotka a jeho ČSSD. Podle premiéra už musíme říct jasné datum jejího přijetí, „abychom se neocitli na periferii EU“. Ještě otevřeněji je pro co nejrychlejší přijetí eura TOP 09, podle které by se obchodníkům lépe dělal byznys s partnery v eurolandu.

Ač ještě padne do voleb hodně silných slov, není pravděpodobné, že by nás poté čekalo rychlé zavedení společné měny. Po volebním vítězství sahá odpůrce eura Babiš, za ním se podle některých průzkumů řadí další dvě euroskeptické strany – komunisté a ODS. Navíc v Evropské unii nyní nelze najít větší odpůrce eura než právě v srdci Evropy. Podle posledního průzkumu Eurobarometru je 72 procent Čechů proti společné měně – to je dokonce více než v Británii, která odchází z EU.

Euro je ale přesto v delším horizontu náš osud. Týdeník Ekonom udělal anketu mezi českými podnikateli a popsal hlavní domácí úkoly, které musí Česko splnit, aby se vstup do eurozóny vyplatil. Celé to zatím vychází ještě minimálně na sedm let s korunou.

Jozef Makúch byl u toho, když se na Nový rok 1993 spouštěla zánovní modrá vlajka Národní banky Slovenska z oken ve Štúrově ulici v Bratislavě. Jako jeden z prvních členů bankovní rady této nové instituce řešil i ony krizové měsíce po 8. únoru, kdy se rozdělila měna Česka a Slovenska. Okolkované federální bankovky na Slovensku brzo ztrácely na hodnotě a v červnu Makúch s kolegy srazil jejich hodnotu o desetinu proti české koruně. Nakonec ale Slovensko měnové sedlo vybralo a koruna začala posilovat, růst tamní ekonomiky postupně přeskočil i ten český.

Přesto v roce 2008 Slovensko svou měnu zahodilo a nahradilo ji eurem. Makúch byl opět u toho a opět jako člen bankovní rady, od roku 2010 jako guvernér. Ztráty koruny, kterou pomáhal tvořit, nelituje. „Zavedení eura vedlo k mnohým bezprostředním přínosům pro Slovensko,“ tvrdí a začne vyjmenovávat, co vše euro našemu východnímu sousedu přineslo: Snížily se finanční a administrativní transakční náklady. Zvýšil se rating země a klesly náklady na financování dluhu. Zvýšil se příliv zahraničních investic i hospodářský růst. Největším strašákem byl tehdy vyšší růst cen, ale Makúch to odmítá: „Vliv přijetí eura na inflaci byl velmi nízký.“

Bankéř nezastírá, že krize eurozóny přinesla i náklady, se kterými v roce 2008 nikdo nepočítal. Slovensko se zapojilo do nejrůznějších ochranných valů určených pro záchranu krachujících zemí eurozóny.

Celkově však podle něj plusy převažují nad minusy.

„Hlavní cenou za přijetí eura je ztráta nezávislé měnové politiky. Ale od roku 2009 až do současnosti bylo nastavení měnové politiky v eurozóně pro Slovensko celkem vyhovující. Náš hospodářský systém a vývoj inflace jsou docela dobře synchronizované s eurozeměmi. Takže přijetí eura hodnotím pozitivně,“ říká Makúch.

Kdo by však čekal, že po této slovenské zkušenosti budou centrální bankéři z druhé části bývalé federace také příznivci společné měny, je na omylu. Tři sta kilometrů od supermoderní bratislavské výškové budovy, kde sedí Makúch, panuje ve starém paláci na pražských Příkopech vůči euru o poznání chladnější přístup.

Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl je nyní asi nejvýraznější odpůrce společné měny v bankovní radě. Už sama otázka, jak by se Česko mělo na euro připravit, se mu nelíbí: „Ta otázka rovnou předjímá, že je dobrá myšlenka o euru nyní uvažovat. To já si vůbec nemyslím,“ říká Hampl a doplňuje: „Pokud jsem měl velké pochyby o smysluplnosti našeho členství v eurozóně před deseti lety, mám je dnes ještě řádově vyšší. Měnová zóna bez státu je definičně nestabilní projekt.
Měna má být spíše důsledkem vzniku státu, ne opačně. V Evropě jsme ovšem začali stavět ‚měnový‘ dům od střechy a pak se všichni po roce 2008 divili, jak tašky lítají, když přijde první vítr.“

Podle Hampla je česká měnová politika úspěšná a ekonomice se daří i s vlastní měnou: „Čím lepší máte domácí hospodářskou politiku s vlastní měnou, tím méně máte důvodů euro přijímat! To je paradox eurozóny: nejlepšími členy z hlediska její stability jsou ty země, které jsou natolik stabilní samy o sobě, že žádné euro nepotřebují.

Koneckonců pohled na země EU s eurem a bez něj ukazuje, že ty bez eura v průměru bohatnou od jeho zavedení rychleji.“

A Česko Hamplovi naslouchá. Jak politická reprezentace, tak Češi. Pro euro je jen čtvrtina z nás, průměr EU je přitom 58 procent. Zároveň nikde jinde není odpor vůči společné měně větší. Nikde kromě Česka není více než 70 procent lidí proti, a to ani Britové či Švédové, kteří otevřeně euro odmítají.

Mnozí podnikatelé a manažeři oslovení týdeníkem Ekonom si však nemyslí, že je to bez eura pro Česko dlouhodobě „uhratelné“. „Vstupme do eurozóny, a to co nejdříve. Myslím, že podmínky pro přijetí eura už jsme splnili,“ říká Zbyněk Frolík z Linetu a doplňuje, že jeho firmě by jednotná měna jen pomohla: „Jsme exportně orientovaná společnost s podílem vývozu přes 90 procent. Většinu ho realizujeme v eurech. Nebudeme muset pojišťovat kurzové výkyvy a bude se nám mnohem lépe plánovat.“ Za všechny exportéry shrnuje pozitivní vztah k euru viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar: „Vstup Česka do eurozóny plně podporuji. Je lepší být u stolu než na stole, jak se říká. Na vstup jsme připraveni lépe nežli většina zemí, které vstupovaly v minulosti.“

Na druhé straně se ale ozývají podnikatelé, kteří nejsou tak závislí na exportu a více zdůrazňují politická rizika měnové unie. „Vstup ČR do eurozóny v žádném případě nepodporuji. Těch pár výhod, které členství přináší, nepřeváží nevýhody. Za zásadní považuji hlavně to, že se ČR vstupem zaváže platit dluhy předlužených zemí, jako je například Řecko,“ říká Evžen Korec z Ekospolu. A podobně mluví třeba Jiří Hlavatý z Juty (a také senátor za Babišovo ANO): „Za současné situace, kdy je EU řízena Francií a Německem, s tím mám problém. Mluvíme o demokracii, ale pravidla určují ti nejsilnější, jak je tomu podobně i v byznysu.

Škoda, že nám Čechům chybí hrdost, koruna by nám slušela.“

Mezi vyhraněnými názory ale velmi často zaznívá také „ano, ale“ či „ne, ale“: „Vůči euru jsem opatrný, až skeptický, protože jeho předčasné přijetí by výrazně zbrzdilo proces dohánění západních ekonomik a mohlo by i zakonzervovat stav, kdy jsme stále ještě výrazně chudší,“ přemítá například Martin Štrupl z Hamé. „Přijetí si dokážu představit až v okamžiku, kdy se například celková úroveň cen a nákladů v Česku bude alespoň výrazně blížit poměrům v eurozóně.“
Jaké jsou tedy největší úkoly domácí ekonomiky, bez jejichž splnění se asi většinový souhlas s eurem v Česku nenajde?

1. Bez příběhu to nejde

Slovenský centrální bankéř Makúch zdůrazňuje, že Slováci podpořili přijetí eura, protože v něm viděli završení reformního úsilí na počátku milénia. Vláda Mikuláše Dzurindy ukončila panování Vladimíra Mečiara, přivedla v roce 2004 Slovensko do EU a už v roce 2005 země vstoupila do přípravky na euro ERM II. A zároveň zaváděla radikální hospodářské reformy. „Hospodářské reformy uskutečněné na Slovensku před zavedením eura měly výrazně pozitivní vliv nad rámec pouhých výhod vyplývajících z výměny měny,“ říká Makúch. „Asi nejdůležitějšími byla daňová reforma a změna řízení veřejných financí,“ dodává. Euro se na Slovensku prostě spojilo s reformním úsilím, a když v roce 2006 nastoupil na post premiéra výrazně slabší stoupenec jednotné měny Robert Fico, už nemohl od úspěšného příběhu „tatranského ekonomického tygra“ couvnout a zemi do eurozóny dovedl.

Podle hlavní ekonomky České bankovní asociace (a bývalé centrální bankéřky) Evy Zamrazilové je možné i v Česku jít slovenskou cestou, ale zatím tu není nikdo, kdo by chtěl euro a zároveň nabídl odvážné reformy: „Opakování slovenského příběhu spojujícího vstup do eurozóny s reformami je cestou.

Slovenské reformy předcházející vstupu do eurozóny jsou také důvodem, proč Slovensko v eurozóně slušně prosperuje. Bez reforem nemá ekonomika šanci zdravě dlouhodobě růst a veřejné finance se nebudou moci vyrovnat se stárnutím populace.“

Česko ale nemusí kopírovat jen příklad našeho nejbližšího souseda. Například pobaltské státy spojily přijetí eura zjevně s bezpečnostní garancí, která je více poutá k Západu a méně k až příliš blízkému Rusku. Když Litevci jako poslední z baltské trojky na Nový rok 2015 vstupovali do eurozóny, centrální bankéř Vitas Vasiliauskas otevřeně prohlásil: „Při zvažování současné geopolitické situace je přijetí eura relevantnější než kdy předtím.“ Česko je ale od Ruska pro mnoho Čechů nejspíše příliš daleko, než aby tyto důvody mohly u nás rezonovat.

A poslední příběh, jenž se nabízí, je ten, který k euru zlákal jižní země Evropy či státy s velkými cenovými skoky – garance nízké inflace, kterou do eura promítá dlouhý stín někdejší německé marky. Týdeník Ekonom mluvil i se zaměstnanci Evropské centrální banky, podle kterých je právě garance stabilní a nízké inflace v delším období lákadlo, které by mělo bourat všechny ostatní námitky proti společné měně. Ale v Česku tento příběh podle Hampla nikdy nefungoval a fungovat nebude: „Skutečně silným empirickým důsledkem eura je nižší a méně proměnlivá inflace zemí, které jej zavedly. Jaká je to ale probůh přidaná hodnota pro naši zemi, kde téhož cíle bez problému dosahujeme vlastní měnovou politikou? A kde už známe dobře i situaci, kdy základní úroková sazba ČNB je nižší než základní sazba ECB?“ rétoricky se ptá viceguvernér ČNB.

2. Koruna musí ještě posílit

I kdyby se zásadně změnila politická situace v Česku a politici se rozhodli rychle přistoupit k euru, je tu vždy otázka, v jakém kurzu fixovat měnu. V tom je slovenský příklad ilustrativní. Při vstupu do přípravky ERM II v roce 2005 měla slovenská koruna plavat kolem 38,4 za euro. V roce 2007 to už bylo 35,4 koruny. A nakonec se v roce 2009 euro směňovalo za 30,1 koruny. Podle mnohých to byl trochu moc silný kurz, který nepotěšil exportéry, ale Slováci měli dobrý pocit, že jejich mzdy a důchody se přepočítávají ve slušném poměru.

Hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová ale soudí, že Česko je stále příliš daleko od západní úrovně, aby přechod na euro měl smysl: „Ekonomická úroveň HDP na obyvatele v paritě kupní síly by měla být blíže zemím jako Německo nebo Rakousko a měla by se zúžit mezera mezi ekonomickou výkonností na straně jedné a cenovou a mzdovou úrovní na straně druhé. Kurz by měl být oproti paritě kupní síly podhodnocen maximálně o 20 procent, současná realita je téměř 50 procent.“

Do přípravky na euro ERM II je tedy potřeba vstupovat až tehdy, když budeme mít jistotu, že se úspory obyvatel neznehodnotí.

„Například pokud by kurz zhodnocoval přibližně o dvě procenta ročně, mohl by za pět let být na hodnotě 23 korun za euro. V následném dvouletém období potřebném pro splnění kurzového maastrichtského kritéria by pak mohl dále posílit až ke 20 korunám za euro a to už by byla hodnota velmi blízká paritě kupní síly,“ přemýšlí Zamrazilová. „Obyvatelé mají na vkladech přibližně dva biliony korun a je velký rozdíl, zda se tyto úspory jednoho dne přepočtou kurzem 20, nebo 25 korun za euro,“ dodává.

Pokud by se takto vyvíjela koruna, jde o cestu minimálně na sedm let. Podobně skeptický je hlavní ekonom Deloittu David Marek: „Podle mého názoru prozatím nemá smysl určovat termín vstupu do ERM II. Naše cenová hladina je na 63 procentech průměru eurozóny a sbližování se bude měřit nikoli na roky, ale desetiletí.“

A dodává to, co zaznívá také od podnikatelů. Až přijmeme euro, zavřeme si tím kurzový kanál, kterým nyní doháníme úroveň Západu. A zbude jen cesta přes vyšší inflaci. Například Martin Lipert z Team Library říká: „Pokud přijmeme euro za současného stavu, budeme muset veškeré ceny dohnat pomocí inflace, která by musela být výrazně vyšší než v eurozóně, a to po mnoho let. A teď mi ukažte vládu, která by aktivně podporovala vysokou inflaci. Takže potřebujeme nejprve výrazně zpevnit kurz a k tomu se dostaneme zdravou ekonomikou.“

3. Krize zastínila přínosy společné měny

S Makúchem je možné rozebírat nejrůznější přínosy přijetí eura na Slovensku. Když Slováci vstupovali do eurozóny, podniky se těšily na úsporu transakčních nákladů až 1,4 procenta HDP, stát na levnější půjčování peněz. Nic z toho nezmizelo.

„Odstranění transakčních nákladů může podle některých odhadů přinést zvýšení růstu ekonomiky až o půl procentního bodu,“ počítá pro českou realitu Zamrazilová.
Podle ekonoma z CERGE-EI Jana Švejnara se přijetím eura také výrazně zvýší atraktivita Česka pro investory: „Dokud se měny vůči sobě pohybují, panuje zde určitá nejistota a investoři ji vnímají velmi silně. Podívají se například na Česko a Slovensko a vyberou si Slovensko, protože zde není žádné kurzové riziko,“ říká a dodává: „Je to tedy něco za něco – máme vlastní měnovou politiku, ale zahraniční investice přijdou v menším množství, než kdybychom měli euro.“ Ovšem tyto přínosy v hlavách Evropanů tak trochu smazala dluhová krize. Přiznává to i Makúch: „Po vypuknutí krize v některých zemích eurozóny vyplynuly pro Slovensko dodatečné náklady ve formě příspěvků do Evropského nástroje finanční stability (EFSF) a Evropského mechanismu pro stabilitu (ESM).“ Na Slovensku to vedlo některé politiky až k výzvám, aby Bratislava měla plán na znovuzavedení koruny.

Během krize také některé země pocítily, jak je to těžké bez vlastní vhodné měnové politiky. Například Lotyšsko navázané na euro v roce 2009 muselo brutálně přiškrtit fiskální výdaje, aby zvládlo hlubokou recesi.

V Česku tak nyní spíše než přínosy z odstranění kurzových výkyvů vidíme náklady na společné ručení ve fondech.

A tříapůlleté dobrodružství s kurzovým závazkem, kdy ČNB uměle oslabovala domácí měnu, zase zdůraznilo výhody vlastní měnové politiky. „Nejen zvládnutí kurzového závazku, ale celé historie měnové politiky po roce 1993 je argumentem, že měnová politika obecně pomáhala k makroekonomické stabilitě a tlumení výkyvů,“ říká Hampl a upozorňuje, že o tom si ostatní postkomunistické státy (včetně Slovenska) mohly nechat jen zdát: „Je to náš definiční znak ve srovnání s drtivou většinou postkomunistických zemí. My to bereme jako tak samozřejmé, že si to už ani neuvědomujeme.“

Problémy eura dokonce vedly k některým až apokalyptickým scénářům. Jeden zmiňuje hlavní ekonom společnosti Cyrrus Lukáš Kovanda: „Eurozóna trpí řadou nedostatků ve své institucionální architektuře. Některé z nich popisuje Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ve své loňské knize o euru. Knihu uzavírá myšlenkou, která se v české debatě o společné měně neobjevuje: Pokud se nepodaří eurozónu zásadně reformovat, tedy odstranit nedostatky v její architektuře, může být skoncování s eurem nakonec jedinou možností, jak ještě vůbec zachránit samotnou evropskou integraci.“

Jak se po dluhové krizi proměnilo uvažování o euru, shrnuje Marek: „Zásadnější bude při rozhodování o euru, nikoli zda je ČR ‚dost dobrá‘ pro eurozónu, ale zda je eurozóna ‚dost dobrá‘ pro nás. Narážím tím na skutečnost, že eurozóna není optimální měnovou zónou a ani se jí za celou dobu své existence nezačala blížit. Projekt bankovní unie je nedodělaný. Fiskální federalizace je ? politicky nepředstavitelná. Eurozóna je tak stále náchylnější ke krizovým momentům než USA či jiné měnové unie.“

4. Jsme hrdí na korunu

Kurzový závazek ČNB mimo jiné ukázal, jak moc jsou Češi hrdí na vlastní měnu. A to na měnu silnou. Deflační koruna Aloise Rašína za první republiky přetrvala v kolektivní paměti národa i roky komunismu a centrální banka měla v roce 2013 velké problémy vysvětlit, proč měnu oslabuje. V odmítání eura je tedy nejspíše i velká porce hrdosti na korunu.

Potvrzuje to i Hampl, který byl shodou okolností jeden z těch, kteří od Čechů před lety schytali kritiku za intervence oslabující domácí měnu: „Náš příběh je příběh měnové stability napříč režimy a vládami a udržení koruny jako platidla nepřetržitě od roku 1892 až dodnes. V českých zemích skutečně jako v poslední části bývalé rakousko-uherské monarchie byla koruna zavedena. Bez ohledu na totality a hrůzy 20. století se název měny nikdy neměnil. A to je náš příběh. Stabilní měnovou politiku umíme dělat doma, nepotřebujeme si ji kupovat ani od Bundesbanky, ani od ECB.“

Podle Švejnara je to ale mýtus, který už několikrát škodil: „Ta hrdost na rašínovskou korunu není správná politika. Ani za Rašína a myslím, že ani teď. Příliš silná měna oslabuje ekonomiku.“

Proto se někteří ekonomové poohlíží po možnostech, jak se svázat s eurozónou a zároveň si zachovat korunu.

Příkladem může být Dánsko, které je sice v ERM II, ale referendem v roce 2000 rozhodlo, že eurobankovky nechce. Je tak velmi úzce navázané na euro, ale euro to není.

Bylo by to možné řešení, jak uniknout z české kvadratury kruhu? Podle Hampla rozhodně ne. Dánská koruna byla už před eurem navázána na německou marku, podobně jako rakouský šilink, nizozemský gulden či později baltské měny, a euro byla jen další měnová kotva, ke které se upnula. „Vůbec nevylučuju, že i tento nedokonalý model (měnovou politiku zvenčí přijímám, ale rozhodování se neúčastním) by pro někoho v Česku mohl být atraktivní – tedy platíme symbolicky korunou, ale máme fixní kurz.“

5. Euro za nás domácí úkoly neudělá

Slovenský bankéř Makúch je sice příznivec jednotné měny, ale za to nejhorší považuje, když se s ní pojí přehnaná očekávání: „Zavedení eura není všelék. Dotýká se sice množství aspektů hospodářského života země, nenahradí však reformy na trhu práce, ve fiskální politice, podpoře inovací, podnikatelského prostředí a podobně. Právě naopak. Předpokladem úspěšného přechodu na společnou měnovou politiku je zabezpečení pružnosti ekonomiky v jiných oblastech.“
A stejně mluví i hlavní ekonom ING Bank Jakub Seidler: „Čím více strukturálních reforem pro efektivnější fungování fiskální politiky se povede učinit před vstupem do eurozóny, tím lépe.“ Jako obrovský problém vidí nereformované penze či zdravotnictví. „Případným přijetím eura ztratíme svou měnovou politiku a možnost rychle reagovat na změny v ekonomickém cyklu. O to vyšší význam pak bude mít politika fiskální, která by měla být schopna reagovat proticyklicky, což automaticky vytváří vyšší požadavky na tvorbu přebytků v časech příznivého hospodářského růstu, aby měla fiskální politika vyšší páku v časech, kdy ekonomiku bude potřeba podpořit vyššími vládními výdaji.“

A podobně mluví i spousta dalších ekonomů a oslovených podnikatelů a manažerů.
Při pohledu na volební programy hlavních politických stran to ale nyní rozhodně nevypadá, že by se politici byli ochotni s těmito domácími úkoly vyrovnat. Promyšlené a udržitelné reformy sociálních systémů a daní v programech chybí, zato nové výdaje mají ukrojit další miliardy z eráru.

Ať už bude jakákoliv, příští vláda po podzimních volbách datum vstupu do přípravky na euro ERM II nejspíše nevyhlásí. Nicméně dlouhodobě se menší otevřená ekonomika, zvláště pokud by byla obklopena dalšími zeměmi s eurem, jednotné měně nevyhne.

O vstupu do eurozóny tedy bude nejdříve přemýšlet nejspíš až další vláda po roce 2021. Pokud rok nato podá přihlášku do ERM II, v roce 2024 by mohli Češi měnit měnu. Možná i kurzem jedno euro za „dvacku“.