Zbytečně se ve vztahu k Evropské unii podceňujeme, myslí si profesor Jan Švejnar, šéf Centra pro globální hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

V dalším ze série rozhovorů pro HN k příležitosti desátého výročí vstupu České republiky do EU říká mimo jiné, že dotace nám nikdo z Evropy nenutil, sami jsme je chtěli. Stěžovat si proto, že podporují korupci v Česku, nedává podle něj smysl.
* HN: Jak byste zhodnotil deset let, kdy je Česko členem Evropské unie?

Já vidím pozitivně, že jsme se stali pevnou součástí Evropy a celoevropského trhu. Je to největší zóna volného obchodu na světě. Samozřejmě nás neovlivňovalo jenom těch posledních deset let, protože na tento vstup jsme se připravovali už předtím a prakticky už takových patnáct let jsme součástí tohoto trhu. Vstup do EU naše předchozí úsilí jenom završil.

* HN: Viděno zpětně, převážila za oněch deset let členství pozitiva, či negativa?

Myslím si, že pozitiva. Když to vezmeme v základních ukazatelích typu, kolik peněz jsme získali, a naopak odvedli do EU, tak jsme získali víc, než jsme zaplatili. Já kladu důraz na to, že jsme se plně ekonomicky integrovali do unie, a také, že jsme získali vymoženosti, jako je volnost pohybu, podnikání, získání zaměstnání. Když to srovnáme s tím, jaká byla situace před rokem 1989, tak je to obrovský rozdíl.

* HN: Co přinesly nové členské země Evropské unii?

Členství v unii je samozřejmě pro účastníky vzájemně výhodné, jinak by do toho nešli. Evropa u členských zemí našla nové odbytiště – skoro sto milionů lidí. A také místo, kde mohla investovat své peníze a vyrábět. Například Škoda Mladá Boleslav je toho dobrým příkladem, jak mohla německá firma v Česku dobře podnikat. Koneckonců šlo o velmi dobré propojení jejich znalostí a kapitálu s našimi znalostmi a naší pracovní sílou.

* HN: Nelze ale nevidět, že členství přineslo i určité obtíže. Často se uvádí bruselská byrokracie jako příklad toho, proč se unii mělo říci ne.

Myslím, že to mnozí kritici přehánějí. Za prvé, evropská byrokracie je malá. Celý její rozpočet je miniaturní v poměru s rozpočty národních byrokracií. Třeba česká a německá je větší. Navíc mnoho předpisů a omezení, když se na to podíváte detailně, není diktováno Evropskou unií, ale často národními byrokraciemi, a to platí i pro případ Česka. Je jasné, že jakmile se země začnou ekonomicky a politicky integrovat, tak dojde k určitému nárůstu byrokracie a je potom třeba zvážit, zda v integraci pokračovat. Já myslím, že výhody stále převažují.

* HN: Co říkáte na názory, že s prohlubující se politickou integrací se v unii rozpustíme, přijdeme o naši suverenitu?

Jde o to, jak aktivní v unii chceme být. Jak budeme schopni a ochotni jako středně velká země, protože my nejsme v Evropě malou zemí, tvořit spojenectví a jejich prostřednictvím prosazovat naše zájmy. V této oblasti jsme velice pasivní. Ve špičkových pozicích institucí unie máme velice málo lidí. Neprosazujeme je tam, nejmenujeme je tam. Například Polsko je mnohem asertivnější a více se snaží prosadit, aby Evropa vypadala v budoucnu tak, jak si oni představují její budoucnost. Je tedy na nás, abychom vytvářeli dostatečně silná spojenectví a dokázali se prosadit. I jako středně velký stát můžeme mít relativně velký vliv. Ve Spojených státech jsou také malé státy, které přitom jsou velice vlivné.

* HN: Často protichůdné reakce vyvolává problematika evropských dotací. Co říkáte na názor, že vytvářejí korupční prostředí?

Je dobré rozlišovat, zda vám někdo dotaci nutí, nebo nabízí. Nám je nikdo nenutil, my jsme o ně sami požádali. To je první věc, která v diskusi mnoho demagogických kritiků umlčí. Druhou otázkou je, zda byly tyto peníze správně použity. A je si třeba uvědomit, že a přišly peníze z EU, nebo například od našich daňových poplatníků, tak u obou vyvstává stejná otázka – zda bylo jejich využití efektivní. A toto nemá s původem, tedy unií, nic společného. Je otázkou, jak využít unijní prostředky, protože Česko má mnoho projektů, které mají hodně vysokou návratnost. A jestliže peníze v minulosti získaly projekty s nízkou nebo žádnou návratností, tak je třeba se ptát, kdo tyto peníze takto přidělil, a už se jednalo o peníze státní, či evropské.

* HN: Projevilo by se na rychlosti dohánění vyspělých zemí, kdybychom do unie nevstoupili?

Nebylo by tak rychlé. A to obzvláště v případě, kdy by okolní země do unie vstoupily a my bychom zůstali mimo. V tom případě by všechny výhody, které jsou spojeny s bezcelním prostorem uvnitř unie, volným pohybem osob a tak dále, pro nás neexistovaly a byli bychom na tom mnohem hůře. V tomto kontextu vyvstává zajímavá otázka. S kolegou Vilémem Semerákem dělám v současnosti výzkum a zjišujeme, že naše konvergence je poměrně pomalá, pomalejší, než bychom očekávali. A v případě Slovenska či Polska nebo i Slovinska je dokonce rychlejší. Takže méně i více vyspělé země dohánějí západní ekonomiky rychleji než my.

* HN: Proč tomu tak je?

Je to hlavně kvůli tomu, že v druhé polovině devadesátých let a během posledních tří let jsme si sami přivodili recese, které sousední země neměly. Je to tedy výsledek našeho vlastního chování, naší vlastní hospodářské politiky. Takže stručně řečeno – členství v EU přispělo k rychlejší konvergenci k vyspělým ekonomikám, ale ta rychlost měla a mohla být ještě vyšší. A není to problém unie, ale je to problém náš, naší hospodářské politiky. Například nedobře fungujícího právního systému, korupce a podobně. A není to tím, že bychom třeba nespořili a neměli dostatek kapitálu. Toho máme hodně. Je k zamyšlení, jak si vlastně organizujeme náš stát.

* HN: Jak vidíte budoucnost EU a naši pozici v ní?

Já jsem zastáncem toho, abychom v ní hráli vlivnou pozitivní roli. Jsme jejími členy, rozhodli jsme se pro to před těmi více než deseti lety. A tudíž jako každý člen bychom měli být co nejaktivnější. Znovu zdůrazňuji, že v rámci Evropy jsme středně velká země. Mohli bychom mít na dění v ní podstatně větší vliv, ale sami si způsobujeme, že ho nemáme. Vezměte si například Lucembursko – miniaturní země, ale mělo už dvakrát předsedu Evropské komise. Neměli bychom si na EU naříkat, když jsme součástí tohoto klubu, nýbrž aktivně působit.

* HN: Naše nová politická reprezentace oživuje otázku přijetí eura. Kdy by podle vás mělo Česko vstoupit do měnové unie?

Zastávám názor, že máme vstoupit, až si měnová unie vyřeší své současné problémy. Pak pro nás bude výhodné v ní být. To je třeba názor i současné polské vlády. V CERGE-EI jsme dělali analýzu, zda je pro nás ekonomicky výhodné být v eurozóně. Vyšlo nám, že ano. A konkrétně v kterékoliv eurozóně, ve které bude Německo. To znamená v té existující nebo i v jiné, pokud by před naším vstupem změnila svou formu či počet členů.

* HN: Znamená to, že podle vaší analýzy vítězí argument obchodní propojenosti oproti takzvanému konvergenčnímu, kdy kritici říkají, že ještě je třeba počkat se vstupem do eurozóny, než doženeme vyspělé země?

Ano, v tomto případě hraje ekonomický argument hlavní roli. Koneckonců, členské země měnové unie nemusí být na úplně stejné úrovni vyspělosti. Důležité je, abychom, když vstoupíme do eurozóny, měli ostatní části ekonomiky – jako je například trh práce – dostatečně pružné, aby se dokázaly přizpůsobovat ekonomickým podmínkám. A myslím, že tam máme výhodu, protože když se nebude po vstupu do měnové unie koruna zhodnocovat, tak konvergence bude probíhat v rámci růstu mezd a platů. Takže tím, že budeme zvyšovat přidanou hodnotu, což je růst HDP, tak tím budeme zvyšovat mzdy a kapitál. Povede to k vyšší efektivitě pracovníků, které budeme moci lépe zaplatit. Což je přece účelem ekonomického růstu.

***
Naše členství v unii přispělo k rychlejšímu dohánění vyspělých zemí. Ale ta rychlost měla a mohla být ještě vyšší.

V rámci Evropy jsme středně velká země. A mohli bychom na dění v ní mít podstatně větší vliv.

Jan Švejnar vystudoval ekonomii v USA. Spoluzakládal CERGE-EI, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd. Nyní působí jako profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku.