Rozhovor s Janem Švejnarem

Datum: 14.10.2009 Martina Mašková (ČRo Rádio Česko)
Ke dvacátému výročí pádu komunismu vysíláme na Rádiu Česko seriál rozhovorů s klíčovými účastníky událostí z listopadu roku 1989 a s dalšími osobnostmi polistopadového veřejného života. V tomto Studiu Česko speciál uslyšíte rozhovor Martiny Maškové s ekonomem Janem Švejnarem.

* Já si vzpomínám v souvislosti s listopadem 89 a vlastně s rokem 90 na takové kuriózní zážitky jako třeba na zájezd do Německa, kde jsme u supermarketu poprvé sledovali, jak funguje bankomat. Na jaké souvislosti nebo momentky z těch počátků svobodného Československa si vzpomínáte vy?

To byl obrovský zážitek. Já jsem sledoval Sametovou revoluci od samého počátku samozřejmě. Byl jsem tady i v roce 89 předtím na návštěvě na konferenci, ale přijel jsem začátkem roku 90, protože jsem si sednul a sepsal jsem Strategii ekonomické transformace Československa tehdejšího. Navštívil jsem podniky, viděl jsem, jak fungují, a uvědomil jsem si, že jsme jako ekonomika dále, řekněme, než naši sousedé nebo mnozí sousedé tehdy, Polsko, Maďarsko, ale že jsme značně zaostalí technologicky a i systémově v tom ekonomickém systému oproti západním zemím. No, ale musím podotknout ohledně toho bankomatu, že tam byl rychlý pokrok. Já si pamatuji, že jsem někdy tak v polovině devadesátých let, řekněme, 95, 96 jel do Salcburku. Tady už všude byly bankomaty na letištích a jinde a v Salcburku jsem v sobotu nemohl směnit peníze, protože tam byl jeden bankomat někde na nádraží a to bylo všechno a jinde jsem, banky byly zavřené a nedalo se směnit vůbec nic.

* Já se vrátím k té strategii ekonomické transformace, o které jste se už zmínil. Pokud si pamatuji, tak jste tam navrhoval, že by se podniky, všechny podniky přetransformovaly na akciové společnosti vlastněné státem, nadále vlastněné státem, ale ty akcie by se podle toho vašeho návrhu mohly namíchat do fondů a asi 40 procent podniků by se těch akcií de facto rozdalo občanům Československa. Jaké jste na to tehdy měl ohlasy od politiků?

Byly ze začátku, ze začátku roku 90, kdy jsem to přednášel zpočátku tedy v zámku Liblicích akademické obci a potom v Kolodějích na začátku února vládě a centrální bance, Československé národní bance tehdy. A ty ohlasy byly od nedůvěru v něco takového a až po určité nadšení. A jak jste správně řekla, byla to úvaha, která byla důležitá v tom, že obsahovala, že bysme rozdali minoritní podíly každého podniku, řekněme 40 procent, ale stále by zbylo ještě 60 procent, aby se tam mohly vytvořit silné vlastnické vztahy, kdyby tam byl nějaký klíčový, třeba strategický partner ať už typu Volkswagen, či jinak, nebo že by tam byly akcie, které by mohly jít do penzijních fondů a tím by se vlastně částečně vyřešila penzijní reforma, nebo zdravotnická. Takže to byla úvaha, která by dala lidem peníze, aby mohli podnikat, byla by férová, že by každý dostal namixované to samé portfolio akcií ze všech podniků. No, a přitom by tam stále ještě zbývaly podstatné fondy, které by se mohly použít při té transformaci.

* Když mluvil o tehdejším průběhu privatizace Tomáš Ježek, který působil pak jako ministr české vlády pro privatizaci, tak on říká, že tvůrci reforem měli kontakt s českými začínajícími podnikateli, kteří nechtěli akcie, ale majetek si chtěli koupit přímo. To teď cituji vysloveně Tomáše Ježka. On říkal: „Tak jsme jim chtěli vyhovět a prodat majetek přímo kupónovou privatizací. Zhruba 40 procent majetku,“ dodává Tomáš Ježek, „šlo na kupónovou privatizaci, 20 procent na restituce a další bezúplatné převody a zbytek se prodával za peníze.“ On říká, že si myslí, že to dopadlo docela dobře. Jak se dnes ze zpětného pohledu díváte na ten poměr, o kterém on mluvil, jak se privatizovalo?

Tak ono tam, co bylo důležité, kde byl ten rozdíl s tím mým nápadem, že některé podniky šly třeba 97 procent do privatizace kupónové, jiné zase mnohem míň, nebo vůbec. Čili těch 40 procent nebylo u každého podniku, ale v průměru se 40 procent majetku zprivatizovalo, řekněme, tou kupónovou metodou, jak říkáte. Tak tam je samozřejmě obrovský rozdíl, protože některé podniky, které šly 97 procent do kupónů, si potom nevedly tak dobře, bylo tam příliš mnoho malých vlastníků a chvíli trvalo, než se věci vytříbily. Samozřejmě pak tam byl další aspekt, který já jsem zdůrazňoval jako úplně nejdůležitější hned na počátku, a to je silný právní rámec, protože při převodu takovéhoto množství majetku mohou být úniky, může tam být snaha tunelovat, která se ukázala podstatná. Takže tam já myslím, že byla ta Achilova pata, že to probíhalo, řekněme, podle určitého plánu, ale došlo tam k velkým zvratům a k velkému zcizování majetku.

* Už citovaný Tomáš Ježek říká, že jedním z důležitých nebo z klíčových problémů, který vznikl a který mohl způsobit některé ty úniky peněz, řekněme, byl zákon o investičních společnostech a fondech. On říká, že tam vypadla pasáž o tom, že majetek akcionářů musí být oddělen od majetku správců. Vidíte i vy v tomhle klíčový bod, anebo si myslíte, že ještě některé jiné normy nebo oblasti tehdy ti, kdo realizovali reformy, podcenili?

Já myslím, že toto bylo klíčové, že opravdu je potřeba rozdělit majetek správců od majetku těch, kteří investovali, investorů. No, a potom velký postih právě z oblasti, kdy ti správci zneužívají majetek, tunelují popřípadě fondy. Já myslím, že velký problém, který jsme měli a stále ještě máme do určité míry, že ten náš soudní právní systém, když to pojmeme široce, že má poměrně malý postih, a tudíž lidé se dopouštějí různých prohřešků, tunelování v tomto případě, a vlastně ten postih byl minimální.

* Zmíním se teď o argumentaci vašeho bývalého prezidentského protikandidáta, současného prezidenta Václava Klause, který v té debatě, kterou jste spolu vedli 28. ledna o chybách transformace, mimo jiné argumentoval takto: „Konsolidační agentura, která skončila koncem roku 2007, vykázala ztráty ve výši 236 miliard korun, a to je sedm,“ to bylo v té době, kdy Klaus to říkal, to znamená počátkem roku 2008, „sedm procent HDP.“ A Klaus argumentuje takto: „Banky, které měly problémy v Japonsku, ztratily 12 procent HDP. Dnešní hypotéční krize ve Spojených státech 60 miliard dolarů a podobně.“ A Václav Klaus dodává: „Takže ty ztráty v reálné situaci byly nižší než kdekoliv jinde a ta zvolená metoda privatizace a vůbec transformace způsobila, že byly menší než v jakékoliv další postkomunistické zemi.“ Nejsou to přece jenom konkrétní argumenty, které dokládají, že každá transformace má své ztráty? A pokud teď vidíme hypotéční krizi, že vlastně se na to díváme v trošku jiném světle?

Samozřejmě, to je samozřejmě pravda. Já bych ještě jenom dodal, když vezmeme ta čísla, která jste citovala, tak se k nim samozřejmě musí přidat ta čísla, která cituje i Česká národní banka, kolik stála sanace bank v druhé polovině devadesátých let právě po té krizi, ke které nás dovedla potom Klausova vláda. To bylo deset až dvacet procent HDP a většina odhadů se blíží k dvaceti. Čili to máte rovnou 25 procent HDP, když přičtete ty dvě sumy dohromady, tak to už je velká suma. Předtím nezapomínejme, že jsme měli velký pokles na počátku devadesátých let, takže to zase musíme srovnat krizí, kterou nyní procházíme a která je nejhlubší od velké deprese. Ta měla před sebou řadu let nadprůměrného růstu. Čili musíme zprůměrnit, o kolik rychle jsme rostli, když se nafukovala ta bublina, a proti tomu položit ten pokles, který nyní máme. A když to zprůměrníme za celé desetiletí, tak nakonec si svět, americká ekonomika i s tou recesí vedou poměrně dobře. Právě ten růst byl tak vysoký prvních sedm, osm let tohoto desetiletí, kdežto první, čtyři, pět, šest, sedm let devadesátých let vlastně tak rychle nerostli. Čili tam ta recese, do které jsme přišli, a ty ztráty, které jsme měli v druhé polovině devadesátých let, a potom ještě navíc ta Konsolidační agentura, byly vlastně naakumulovány během období, kdy jsme nerostli rychle, naopak jsme klesali na počátku devadesátých let.

* Teď slýcháme o jakési obdobě Konsolidační agentury, byť jistě ne inspirované českou transformací, ale o tom, že peníze ze špatných úvěrů z bank ve Spojených státech se také sdružují do jakési konsolidační agentury. Nebyl nakonec ten nápad, se kterým přišla Česká republika, inovativní i přesto, co víme z pozdější doby, že se de facto i touhle formou očišťovaly soukromé banky od špatných úvěrů?

Samozřejmě a je to ten standard, který se používá desetiletí ve všech zemích. Když dojde ke krizi, je potřeba očistit, tak se odizolují vlastně určité části toho hospodářství, jestli se tomu říká Konsolidační agentura, nebo nemocnice pro špatné podniky, to je už druhá věc, ale je to prostě instituce, kde se tato aktiva toxická prostě nastřádají, a pak se to řeší separátně od zbytku ekonomiky. To já myslím, že nebyl ten hlavní problém, to už bylo řešení problému, který se vyskytnul.

* Já jsem se na to ptala i proto, že ta Konsolidační agentura byla kritizována právě proto, že pomáhala i bankám, kterým vůbec pomáhat neměla. Jak se na to díváte vy?

To je potom otázka případu od případu. Tady nebylo jasné, jestli jsou banky v problémech obrovských, anebo podniky, anebo vlastně dohromady, protože to bylo tak provázáno. Tou pomocí, kterou Konsolidační agentura poskytla, vlastně oddálila do určité míry tu sanaci, tu rehabilitaci, protože banky i podniky mohly pokračovat delší dobu, než by byly pokračovaly jinak. Je příznačné, že právě v tom roce 97, 98 Česká republika jako jediná země ve střední a východní Evropě má ekonomickou recesi. Čili u nás ten problém byl mnohem větší než u těch jiných zemí. Ty jiné země dokonce měly horší počáteční podmínky, hyperinflace ve Slovinsku, v Polsku, my jsme to neměli, my jsme měli celkem stabilní ekonomiku, takže opravdu jsme se museli přičinit, abychom jako jediní šli do recese v druhé polovině 90. let. Nikdo jiný v regionu do recese nešel. A to bylo příznačné právě tím, že jsme postupovali způsobem, který byl neudržitelný, a nakonec bankovní krize, která nastala, vedla i k recesi.

* V jednom z rozhovorů, nemýlím-li se, bylo to pro týdeník Ekonom, jste se zmínil o tom, že tehdy ještě Československo mělo určité zkušenosti už z Maďarska a z Polska, kde docházelo ke spontánní privatizaci podniků jejich manažery. Tím jste zdůrazňoval tu prioritu nebo potřebu zavést silná pravidla. A teď zase si vzpomínám na argumentaci, kterou jsme slyšeli od prezidenta, který říkal, že tehdy vznikalo těch nových zákonů, nových legislativních aktů heroické množství, teď odcituji jeho výrok: „Když vzniká heroické množství zákonů, v jednom vypadne jeden odstavec, ve druhém chybí věta, ve třetím se něco zbytečně přidá.“ Klaus dodává, že názor našich kazatelů zvenku vůbec nechápe politiku, nechápe, že nikdo nebyl diktátorem, kdo by mohl diktovat nové zákony. Není přece jen už z dnešního pohledu těžké vžít se do situace těch, kteří z nějaké možné opory nebo znalostí zvnějšku, jak odstátňovat ekonomiku, museli to všechno začínat od začátku?

Samozřejmě že se může tento názor vyskytnout. Já myslím, že též si musíme uvědomit, že tady možnosti byly, například o tom zmíněném sympóziu nebo poradě víkendové v Kolodějích počátkem února roku 90 byl byl též významný právník z Bruselu, který navrhoval, že Evropská unie, která se právě vytvářela tehdy z evropské komunity, dokončila všechno zákonodárství, mnoho let práce, kdy připravili všechny zákony, sladili je, aby byly vnitřně konsistentní, a že by nám sem poslali pár desítek právníků, kteří by pomohli našim právníkům naroubovat ten nový evropský systém do našich podmínek tak, aby byl organický, jelikož stejně budeme určitě chtít vstoupit do Evropské unie v určitém období, a tudíž bychom rovnou mohli už přijmout a vyvarovat se všech chyb, neboť oni to dlouho připravovali a pečlivě na základě zákonodárství, které měli. No, a my jsme to odmítli. Čili já myslím, že tady je řada ukazatelů, kde jsme mohli postupovat rozumněji, a byla to spíš, já myslím, arogance moci tehdy, že jsme tyto možnosti nevyužili.

* Už zmíněný Tomáš Ježek, někdejší ministr české vlády pro privatizaci, v rozhovoru pro mé kolegy z Českého rozhlasu 6 předčasem řekl, že tehdejší aktéři reforem studovali privatizaci, jak se dělala třeba v Británii, ve Francii, v jiných zemích, ale Ježek dodává: „Tam vždycky šlo o privatizaci jednoho jediného podniku nebo několika málo podniků v už existujícím právním a institucionálním prostředí.“ A teď říká: „Tady byl problém v tom, že my jsme to prostředí neměli. Nebyly obchodní soudy, obchodní zákoník ani institucionální infrastruktura,“ takže on říká: „Bylo to jiné, než myslet na konkrétní podniky, což byla situace, v jaké byla třeba Margaret Thatcherová.“ Myslíte, že ten legislativní rámec, který nabídla Evropská unie, by dokázal aplikovat tu západoevropskou situaci, kde vlastně už ty zákonné institucionální rámce byly na české prostředí, na českou transformaci?

Já myslím, že ano. Samozřejmě by se musel doplnit, proto jsem říkal, že by se přizpůsobil československému tehdy prostředí a specificky k tomu, že by tam například bylo třeba masivně privatizovat a nejenom jeden podnik po druhém, ale tam právě potom se vymýšlejí doplňující opatření, ale nebylo by se bylo muselo vymýšlet celé zákonodárství, celý systém. Do toho systému by se pak mohl vložit zákon o privatizaci a zde je nutno říct, že právě z toho důvodu zde byly návrhy, jako třeba můj návrh, který byl jednodušší, ten návrh, který nakonec prošel, byl mnohem složitější. Vytvářela se paralelní měna, kupóny, které se musely směňovat za nově vytvořené akcie. V tom mém případě například se vůbec kupóny nemusely vytvářet. Já jsem přijel v roku 91 do Prahy a byly fronty. Já jsem si říkal, co se děje, vždyť už přece dávno fronty nebyly. A lidi čekali ve frontách na kupóny. Pršelo a kroupy a lidi tam stáli chudáci a čekali na kupóny. Takže to bylo prostě do nebe volající, proč se to dělá tak složitě, když se to dá udělat jednoduše. A navíc tam ale musí se říct, že byly různé jiné cesty. Maďaři prodávali podnik po podniku, protože potřebovali, ti měli velký dluh, potřebovali získat fondy prodejí podniků. Nakonec se jim to podařilo, skončili v roce 96. Na začátku 90. let se čeští politici vysmívali Maďarům, že jim to bude strašně dlouho trvat. Druhá vlna naší privatizace skončila v roce 95, Maďaři byli hotoví v roce 96, to znamená o rok později, a prodali pečlivě podnik po podniku, žádné velké tunelování, velký zisk pro státní pokladnu.

* Tomáš Ježek říká, že Československo bylo v situaci totálního znárodnění, to znamená, že stát vlastnil absolutně všechno, včetně toho obchůdku s novinami a tabákem na rohu, pokud odcituji doslova jeho výrok, narozdíl od Maďarska, Polska a bývalé NDR, kde nějaký soukromý sektor zůstal. Nebyly v tomto sousední země v značné výhodě?

V určité výhodě ano, ale zase nesmíme si představovat, že to byly úplně soukromé privátní ekonomiky. V Polsku to bylo především například zemědělství, ale dost zaostalé zemědělství. Ty selky prostě a koně a tak dále, nebyly traktory a podobně ve velkém. Čili ano, byl tam určitý soukromý sektor, ale nebyly to velké podniky, nebyly to ani středně velké podniky, byl to ten malý sektor, který se u nás během roku 90 rozvinul velice rychle. Takže na počátku roku 91, když jsme konečně začali dělat na transformaci, tak už ten malý sektor u nás též představoval 10, 20 procent ekonomiky.

* Když jsem četla ty informace o počátcích české transformace, tak mě zaujaly údaje, o kterých se zmínil Václav Klaus na prezentaci své knihy o transformaci v únoru 2008. On připomněl, že v roce 90 byl reálný kurz koruny vůči marce 10,15, v roce 2006, říká, to bylo 3,34, a tak se zmínil o tom, že průměrná reálná mzda byla v roce 2006 na 144 procentech mzdy roku 90, nebo o tom, že export činil v roce 90 4,7 miliardy eur, zatímco v roce 2006 71,7. To jsou taková čísla pro nás možná už těžko představitelná, jak to tak velmi poskočilo. Ještě mě zaujal jeden moment, totiž jak popisoval už vícekrát citovaný bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek to, jak se stanovoval kurz vůči zahraničním měnám. A Ježek říká, že se tehdy inspirovali v kurzu, který nalezli veksláci. Tehdy existoval, připomenu posluchačům později narozeným, existoval obchod Tuzex, kde se prodávalo za bony a ty se prodávaly pět korun za jeden a oficiálně ten nominální kurz /nesrozumitelné/, jak říká, Ježek 28 korun a k tomu si přidali dovozní přirážku. Jak se díváte třeba i na takové možná až úsměvné momentě české transformace?

Já myslím, že to bylo celkem přirozené to takto dělat, protože všude v ekonomikách, kde jsou silná omezení a regulace, a existuje i v tržních ekonomikách, existuje tudíž i černý trh, tak se používá ten černý trh jako aproximace toho, kdyby byl normálně trh. Dělá se k tomu samozřejmě určité změny, ale toto je to nejdůležitější. Takže to, že to bylo u nás použito, bylo zase přijmutí dobré metody, která se používá jinde ve světě. A potom tam byl ještě další aspekt, a sice, že došlo k ještě větší devalvaci, což bylo rozumné, protože tím se vlastně umožnilo našim exportérům, aby byli velice konkurenční ve světě. Zároveň to bylo ochranářské, dočasné ochranářské opatření, protože dovoz byl velmi drahý. Takže to pomohlo českým výrobcům. A to bylo rozumné, to se taky dělá silně ve světě, silně proexportní, říká se tomu ultraproexportní politika, takže tady, já myslím, jsme použili rad a zkušeností ze světa, které byly dobré, a to nám pomohlo vlastně v tom prvním vývojovém stadiu. No, a potom samozřejmě jsme se už chytli, naši exportéři se přeorientovali z východních na západní trhy. No, a tím, jak jsme se pomalu včleňovali do Evropské unie, tak jako malá země musíme být silně exportně orientováni, a tím jsme se stali. Já myslím, že v tomhle všem je důležité si uvědomit, že to dělali naši sousedi taktéž. Čili je důležité si položit otázku, jestli jsme byli nějak lepší, nebo horší než naši sousedi. Ve většině případů jsme byli obdobní. Jak jsem říkal, to, že jsme nezvládli ten právní rámec, měli jsme recesi v roce 97, 98, tak jsme byli horší, ale jinak celkem to bylo opravdu v celém regionu velice podobné.

* V lednu 2008 v rozhovoru pro iDnes jste mimo jiné řekl, že v kupónové privatizaci byl majetek sice rozdán rovnoměrně, což bylo dobře, ale tím, že neexistoval dostatečný právní rámec, tak značná část veřejnosti ztratila důvěru v tržní instituce. Připomněl jste to, že ti, kdo měli ve fondech, kampeličkách, v některých fondech, kampeličkách a bankách peníze, že o ně přišli a že se prosadil grunderský kapitalismus, který se před dvěma stoletími praktikoval na Divokém západě. Vzpomínám si ale zároveň i na to, že v době, kdy se prosazovaly ty reformy, kdy třeba i západní média psala o kupónové privatizaci, tak že ji měla na titulních stranách, považovala ji za model inovativní a nový. Kde jsme se mohli inspirovat, pokud vlastně třeba připomínají ti, kdo tady počínali reformu v té politické rovině, říkají třeba, že sem jezdili nějací ekonomové z Chile, kde byly určité menší zkušenosti, ale jinde víceméně ne.

Ne, samozřejmě bylo to poprvé, kdy se privatizovaly celé ekonomiky, celá hospodářství, takže v tom smyslu naše zkušenosti z Chile nebo z britské Kolumbie nebo z Anglie byly samozřejmě důležité, ale byly parciální, byly částečné. A v Československu, potom Česká republika, bylo v první polovině 90. let, až vlastně do toho roku 97, viděno jako taková modelová země, kde se jednak přijímají věci, které jsou standardní, a jednak se vytvářejí nové věci. Nebylo dost dobře vidět právě do těch interních machinací typu tunelování a tak dále a naopak jsme byli takovým, jak říkám, tím modelem na prvních stránkách. To se změnilo prudce, když jsme jako jediní šli do recese a ukázalo se, že máme vlastně obrovskou krizi, kterou jsme přivodili, od té doby už jsme nebyli tím příkladovým státem, ale v té první fázi ano.

* Ti, kdo obhajují reformy, tak říkají – tady vlastně neexistoval domácí kapitál. Jak privatizovat za situace nedostatku domácího kapitálu? Jak velkou nevýhodou to bylo?

No, obrovskou. Proto jsem se i já v té transformaci zabýval právě tímto, jak vlastně to udělat, protože potřebujeme kapitál, a zvlášť pro podnikatele, pro jednotlivce komunismus byl systém, který vlastně lidem znemožnil vlastnit kapitál, který mohli používat dále, a proto jsem navrhoval, aby přes noc vlastně ten kapitál dostali. Proto jsem byl rychlejší metodu, než která byla nakonec potom přijata, aby mohli okamžitě jít do bank a půjčit si peníze na to, aby mohli začít podnikat. Takhle to vlastně trvalo pár let, než skrz tu kupónovou privatizaci dostali do rukou vlastní kapitál.

* Vícekrát jsme se dotkli, byť jen okrajově zatím, potíží, které měly banky. Třeba vzpomeňme pád Investiční a Poštovní banky v roce 2002, potíže jiných finančních ústavů a institucí. Zpětně vzato, přikláníte se k těm ekonomům, nebo těm, kdo se zabývají českou transformací a tvrdí, že by bylo bývalo lépe, pokud by banky byly privatizovány třeba o deset let dříve?

Já myslím, že ano. Tam došlo k takové částečné privatizaci, takže zdánlivě banky byly privatizovány, ale de facto těsnou majoritu držel stát přímo a skrz určité fondy. A též tam bylo jasné, že politicky toho využívá, že banky půjčovaly za podmínek, které by nebyly přijatelné v normálním tržním hospodářství. Tím vlastně naakumulovaly půjčky, které jim nebyly spláceny, a právě ten právní systém opět, který jsem zmínil, nefungoval do té míry, že by mohly vymáhat tyto půjčky. Takže nakonec dochází v tom roce 96, 97 ke kolapsu bank a celého systému a je nutno intervenovat. Potom samozřejmě jsou tady ještě další aspekty jednotlivé jako například IPB, jak jste se už zmínila, která na základě tunelování a i praktik v půjčování peněz byla na pokraji krachu a bylo potřeba ji zachránit. A centrální banka a ministerstvo financí tehdy intervenovalo.

* Náš rozhovor vedeme v situaci, kdy svět zažil krach finančních institucí ve velkém, kdy už Česká republika prožívá tuto situaci ovlivněná prostě zbytkem světa jakožto velká, otevřená, exportně orientovaná ekonomika, ale také v situaci, kdy se de facto dennodenně řeší to, co má dělat stát, kdy hrozí obrovský rozpočtový schodek. Je hodně, myslíte, přehnané uvažovat o obrovském schodku českých veřejných financí i v souvislosti s některými nedostatky české transformace?

Určité spojení zde je, ale já myslím, je to hlavně v tom, že jsme se nikdy neodhodlali podstoupit výrazné reformy, které jsou potřebné, ať už penzijního systému, zdravotnictví, školství, vědy a výzkumu a tak dále. Takže to je něco, co se táhne vlastně od počátku devadesátých let, a nikdy nebyla dosti silná politická vůle tyto reformy zrealizovat. Máme samozřejmě velké sociální dávky, které musíme lidem dávat, a v tom smyslu jako jsme v rozpočtové situaci, kterou bude potřeba řešit. My musíme jít zpátky na tři procenta, řekněme, okamžitě tak, jak by to chtěla maastrichtská kritéria. Západní Evropa bude mít, já myslím, někde okolo pěti procent schodek. Jestliže bude nekonvergovat tak jako západní Evropa k pěti procentům, tak udržíme stabilitu, očekávání investorů a všech ostatních. Jestliže bysme měli sedm, nebo osm, procent, tak, myslím, potom je to nebezpečné.

* Českou ekonomickou transformaci v souvislostech jsme probírali ve Studiu Česko s Janem Švejnarem, ekonomem a bývalým prezidentským kandidátem. Děkuji vám, že jste si našel čas na návštěvu ve studiu. Na shledanou.
Děkuji za pozvání, na shledanou.