* Jste mimo jiné i úspěšný vysokoškolský pedagog, připravujete studenty ekonomie prakticky po celém světě. Co říkáte na tezi, že studenti kteří se mají stát budoucími managery velkých firem, by se měli naučit vnímat svoje budoucí podřízené pracovníky nikoli jako lidi, ale jako pouhá čísla či kolonky či položky, jako stroje v ekonomických výkazech. Především proto, aby v následných firemních rozhodnutích nebyli ovlivňováni emocemi, ohledy či sociálními aspekty.

To je nesprávný, zastaralý přístup, který už na západních univerzitách nemá místo. Když učíme ekonomii, radíme budoucím manažerům, že hospodářství se má rozvíjet s cílem dosáhnout co největšího blahobytu obyvatelstva. Ekonomie jako věda má najít nástroje, jak toho docílit. Tedy rozhodně nikoli na základě nějakého vzorce produkovat nějaký výsledek a pak se tomu musí obyvatelstvo přizpůsobit. Musí se hledat, co bude pro lidi nejlepší a pak najít způsob, jak toho dosáhnout co nejekonomičtěji, nejefektivněji.

* Když už jsme u efektivního hospodaření. Ve vaší rodině jste dva renomovaní ekonomové, (manželka je rovněž profesorkou ekonomie). Kdo u vás vlastně řídí rodinné výdaje?

Řídíme to tak trochu dohromady, je v tom mírný chaos. Vytvořili jsme decentralizovaný ekonomický systém, kde dva aktéři dělají různá rozhodnutí. Má to ale pomyslný práh, daný určitou výší výdajů. Do určité sumy, které si ani jedné z nás nevšimneme, tedy děláme rozhodnutí každý zvlášť, od sumy, které bychom si už všimli, zase společně, ale často se nedohodneme. Snažíme se uplatnit některé teoretické principy, které bychom měli při rodinném rozpočtu uplatňovat, ale není to v praxi vždy perfektní.
Na čem se však shodneme, je, že máme dlouhodobější horizont, snažíme se žít stále stejně, byť v určitých úsecích můžeme například tu více tu méně ušetřit. Udržujeme si určitý standard, zvyky, aby život rodiny včetně výdajů nelétal prudce nahoru či dolů.
Máme ovšem tu výhodu, že žádný z nás neztratil pracovní místo, protože to samozřejmě totálně mění domácí rozpočet i postoj jeho členů.

* Chcete v Česku vytvořit fungující think-tank, který by analyzoval ekonomické trendy, tedy organizaci na pomezí ekonomiky a politiky, kde by spolupracovaly české elity například s ekonomy ověnčenými Nobelovou cenou. Rozjezd této instituce podmiňujete tím, že se shromáždí alespoň 300 milionů korun, aby byla skutečně nezávislá. V souvislosti s touto představou jste dost kritizován za váš názor, že když se nepodaří, aby čeští podnikatelé a intelektuálové tyto prostředky poskytli, tak prostě asi necítí potřebu ji mít a na její vznik zatím rezignujete. Proč si myslíte, že je v Česku takováto instituce potřeba?

Jsme už dlouhou dobu v situaci, kdy dostatečně nediskutujeme, ale příliš se hádáme. Diskuse v oblasti hospodářské a sociální politiky jsou velice vyhrocené, zpolitizované a často personalizované. Nebereme v úvahu racionální fakta a objektivní analýzy, které do větší míry upřednostňují vyspělé demokracie.
Kdyby takové podklady a analýzy existovaly, byly běžně dostupné, kdyby je každý mohl využít, staly by se základem pro odbornou i veřejnou diskusi. Společensky, ekonomicky, politicky by to bylo pro zemi prospěšné. Instituce by dodala apolitické podklady, fakta a zjištění, analýzy dopadů různých způsobů řešení, v konfrontaci s názory z vnějšku.
Nad nimi by pak mohli podle svého přesvědčení všichni diskutovat. Ale už by se nehádali o základních faktech, o východiscích. Pak je lépe možné dospět k praktickému řešení, diskuse tak nevyzní do ztracena. Vytvořit silné, myšlenkově nezávislé centrum, které by je produkovalo, je ale finančně náročné.
Instituce, které zde již existují, více méně žijí z grantů a kontraktů, které musí obnovovat každý rok, což jim bere spoustu času, sil. Aby přežily, někdy se zaměřují příliš monotématicky.
Připouštím, že myšlenka, kterou zde propaguji, je možná předčasná, Proto chci nejdříve zjistit mezi lidmi, kteří mají prostředky a současně široký rozhled a intelektuální kapacitu, zda se najde skupina, která by na založení takového centra přispěla. Jeho činnost, aby měla smysl, musí být dlouhodobá. Musí být jasné, že taková instituce tu bude za dva, tři a více roků. Nechci ale na nikoho tlačit. Já nabízím partnerství. Pokud k tomu nebude vůle, nikoli z nějaké povýšenosti, ale z realistického pohledu, říkám, že tato instituce nevznikne.
Takže otázka je, zda jsme jako elita národa v dobrém slova smyslu na něco podobného připraveni.

* A jak zatím vypadá odpověď?

Sešel jsem se zhruba se dvěma stovkami lidí, myšlenka je podle nich přínosná, menší shoda panuje v tom, zda se dají tyto prostředky sehnat.
Někdo říká, že na takovou instituci je ještě příliš brzy. Jiní říkají, že by neměl být problém v České republice tyto peníze sehnat, vyplatilo by se to. Jsem mírně optimistický.

* Nedělalo by i tomuto think tanku problém například to že v Česku poslanci s ekonomickým vzděláním nakonec hlasují podle stranické discipliny i pro věci, které jako ekonomové vnitřně považují za hloupost? To je příklad nedávného návrhu snižování spotřební daně u pohonných hmot, když jejich cena prudce padala!

K tomu dochází i v jiných zemích. Jestliže by ale existovala před obdobným hlasováním objektivní a všeobecně známá fakta a analýzy, které jasně ukazují jedním směrem, a lidé, poslanci, instituce, parlament, by se rozhodli pro řešení, jdoucí diametrálně jiným směrem, je to viditelné. Lidé si uvědomí, že pro takové jednání musí být nějaký jiný důvod. Budou žádat buď vysvětlení nebo změnu, ospravedlnění. To politický systém pročisťuje. Ukáže se, co je děláno jako celospolečensky prospěšné a co jako parciální zájem.

* Kdo bude formulovat úkoly pro think tank?

Jednak by se hledaly odpovědi na důležité celospolečenské problémy, jako je např. v současnosti ekonomická krize, penzijní a zdravotní reforma. Dále by to byly otázky dané naší rolí a postavením v Evropě. Instituce by rovněž byla schopna okamžitě reagovat a dát podklady pro řešení aktuálních problémů jako je například eventuální ropná krize, válečný konflikt atd.

* Ve vašich vystoupeních jako lék na krizi stále zdůrazňujete potřebu zvýšit poptávku. Jenže jak mají zvyšovat poptávku lidé, kteří jak na běžícím páse ztrácejí zaměstnání a tedy i příjmy?

Lidé, jako spotřebitelé, samozřejmě za krize utrácejí méně, firmy zase neinvestují. Jediná síla, která může oživit poptávku a to v řadě zemí současně, je velká vládní, globální koordinovaná intervence.
Pokud to udělá izolovaně jedna, dvě menší země, nemá to velký efekt. Když to udělá celá Evropa, efekt to mít bude. Když tak koordinovaně budou postupovat Evropská unie, USA, Japonsko, Čína, bude to mít efekt podstatně větší.

* Jenže se také společně zvýší zadlužení jednotlivých zemí!

Ale také se následně za konjuktury snáze splatí. Například Amerika měla nejdříve v důsledku krize a pak světové války velké dluhy. Splatila je právě za konjuktury v letech po druhé světové válce. Čína se v devadesátých letech zadlužením, díky němuž udržela poptávku, vyhnula východoasijské krizi. Následným růstem dluhy snadno vyrovnala.

* Jste renomovaným ekonomem, který ví, že je třeba deregulovat nájemné. Současně ale velmi dobře víte, že deregulace, pokud nájemné bude představovat měsíčně 5 procent z tržní ceny bytu, dostane hodně lidí v Česku do neřešitelné situace. Kde najít z tohoto rozporu východisko?

Napomoci zvládnout tento problém je možné pouze formou několikanásobného přizpůsobení se. Přizpůsobit se musí česká rodina, která v procentuálním vyjádření, vydává za bydlení stále méně než průměrná západní rodina. Tam nájem, náklady na bydlení, představují také 40 až 60 procent průměrných rodinných výdajů.
Přizpůsobit se musí sociální systém i trh s nemovitostmi, nová výstavba, větší nabídkou, což srovná ceny, na rozdíl od současné praxe, kdy regulovaná cena je příliš nízká a neregulovaná zase příliš vysoká.
Přizpůsobit se musí i mentalita lidí. Na Západě občané plánují 10 – 15 let před tím, než jdou do penze, že se přestěhují do míst, kde je levnější bydlení, tedy i mimo velké město.

* Ale je třeba počítat, že Češi namítnou – tak s tímhle na nás nechoďte.

A byli jsme zvyklí na konkurenci, nezaměstnanost? A taky jsme si zvykli. Prostě se jedná o realitu, se kterou, ať chceme či nechceme, budeme konfrontováni. Nejprve nám to bude připadat jako nepřijatelné, ale po deseti letech se budeme divit, co nám vlastně dělalo problém.

* Přinejmenším ale pro generace, které toto „přizpůsobování“ zažijí v nejbližších letech, to bude problém, který vyjádří hlasováním ve volbách. Z bytového problému bude problém politický.

Souhlasím. Připomnělo mi to jeden příběh. V New Yorku byl starostou charismatický člověk, jmenoval se Koch. Když se stal starostou, přestěhoval se do rezidence starosty. Současně si ale ponechal svůj původní byt, který měl v distriktu cenové kontroly, protože by se nikdy do tak levného bytu už nedostal. Možná i částečně proto se někteří čeští premiéři nechtějí stěhovat do Kramářovy vily (oficiální sídlo, které má k dispozici premiér podobu výkonu své funkce).